Alicia Keys je považována za jeden z největších objevů a nadějí černé soulové hudby. Její debutové album "Song In A Minor" si jen v USA koupilo několik milionů lidí, hit "Fallin'" okupoval přední příčky hitparád a šest nominací na letošní Grammy rozhodně také nejsou špatné. To vše je jistě slušný úspěch u osůbky, která před nedávnem oslavila dvacáté narozeniny. Však také producentský dohled nad touto nahrávkou nedržel nikdo jiný než americká legenda Clive Davis, jenž si na svůj účet může připsat úspěšný start Carlose Santany či Whitney Houston. V následujícím rozhovoru Alicia neskrývá své sebevědomí a ambici dotáhnout to hodně daleko, nejmíň na výsluní, na kterém se dnes vyhřívá Prince nebo Stevie Wonder. U člověka, který vyrostl v umělecké rodině na Manhattanu, vlastní písničky skládá již od čtrnácti a s nímž si vystřihl duet Isaac Hayes, tedy další legendární postava černé hudby, to však není tak překvapující. Ale že jste o ní v České republice ještě téměř neslyšeli? To víte, hudba z Ameriky...

V jaké náladě většinou píšete písně?

Nemám nějakou speciální náladu, ve které tvořím. V průběhu nahrávání - a tak je to i v životě - prostě zažíváte různé věci, střídají se nálady a pocity, takže každá píseň vzniká z nějakého specifického pocitu.

Určitě ale přemýšlíte nad tím, která píseň by mohla být hitem, který budou hrát v rádiu a televizi. To přeci musí nějak tvorbu ovlivnit?!

Pochopitelně, všichni v téhle branži chtějí, aby jejich písničky poslouchalo co nejvíce lidí. Zároveň ale taky chcete, aby si lidi poslechli i zbytek alba, nejenom jeden hit. Takže to je vždycky trošku problém. Já jsem se o to ale v případě nahrávání mé desky až tak nestarala. Prostě píšu písně, jak to cítím a funguje to.

Jak se vám nahrávalo s legendou černé hudby Isaacem Hayesem?

Je opravdu úžasný a má toho hodně co říci. Vyprávěl mi třeba o začátcích Stax Records (legendární americká nahrávací společnost specializovaná na černou hudbu - pozn. red.), nebo o tom jak začal hrát na piáno. Je to skvělé, když můžete poslouchat někoho, koho opravdu obdivujete. Byla to pro mě velká zkušenost. On je krásný a pohodový člověk. Moc mi to dalo.

Nesnažil se nějak ovlivnit váš sound, byl přeci velkou hvězdou především v sedmdesátých letech?

Jo. Ve skutečnosti jsme se při spolupráci s ním cítila, jako bych se v čase přenesla zpátky do roku 1975 a to mne opravdu naplňovalo.

Jak se srovnáváte s konkurencí bílých zpěvaček, které zpívají černou hudbu?

Nemyslím si, že tady jde o nějakou konkurenci nebo rivalitu. Jako svou konkurenci cítím vždy především sebe sama, s nikým jiným nesoutěžím. Mariah Carey a ostatní bílí interpreti jsou v tomhle bussinesu delší dobu než já, proto se s nimi nemůžu a ani nechci srovnávat.

Do jaké míry ovlivnila vaši kariéru vaše matka?

Zásadně. Mám to štěstí, že moje maminka je velice otevřený člověk, který mne celý život ohromně podporuje. Je herečka a možná právě proto i tak dobře rozumí. Nikdy jsem od ní neslyšela nic ve stylu: "Kdy už si konečně najdeš pořádnou práci?" Svou kariéru si bez ní vůbec nedokážu představit. Jsme takřka pořád spolu. Pomáhá mi organizovat čas, protože já bych to sama nezvládla. Vlastně je takový můj anděl strážný. Hlídá, abych se občas najedla, vyspala, odpočinula.

Vaši desku produkoval Clive Davis, což už je pořádná výzva. Jak se vám spolupracovalo s člověkem, který "objevil" Whitney Houston nebo Carlose Santanu?

Skvěle. Dal mi velký prostor a poradil jednu důležitou věc, abych byla sama sebou. Což je nejlepší rada, jakou jsem kdy od koho dostala a výborné povzbuzení. Většinou se totiž lidé snaží přizpůsobit si vás své představě. Proto mi tak pomohlo, když Clive řekl: "Dělej prostě dál svoji muziku, tak jak ji děláš."

Žijete v New Yorku a vaše hudba bývá označována přídomkem urban soul. Jak se New York a život v něm odráží ve vaší tvorbě?

Myslím, že mne život v NY ovlivňuje hodně. Mnohokrát mi sice přijde jako ona příslovečná "betonová džungle", drsný a nelítostný, ale na druhou stranu mne nabíjí ohromnou energií. New York nikdy nespí, všechno je nonstop otevřené. Člověk se neustále setkává s ohromnou spoustou různých lidí. To mne obohacuje.

Myslíte si, že život v New Yourku, jak se říká, "člověka naučí"? Naučil vás osobně život v New Yorku nějaké průraznosti, tvrdosti?

New York mi v tomhle smyslu pomohl, ale ten zásadní vklad jsem získala od své matky a ostatních žen, které se okolo mne pohybovaly v průběhu mého života. U nich především jsem vnímala zvláštní pocit síly a sebedůvěry, který mě ovlivnil.

Na vaší desce se občas objevuje rap. Je právě tohle ovlivnění New Yorkem, o kterém jste mluvila? Chcete v tomto trendu pokračovat?

Rapovala jsem, když jsem byla mladší. Hodně lidí se mne na to ptá a já jim vždy odpovídám, že rapovat umím a když budu mít chuť, tak budu rapovat víc, ale teď ji prostě nemám. Stačí mi to tak, jak to je. Takže na desce jsou nějaké náznaky rapu, protože mne ovlivnil stejně jako ostatní styly.

Chcete stále dělat jenom hudbu? Nemáte chuť vyzkoušet něco nového, třeba film nebo divadlo?

Určitě bych ráda zkusila něco jiného, ale asi to bude vždy nějak spojené s hudbou. Ohromně mě láká například divadelní muzika. Víte, mám pocit, že se ve mně sváří dvě osoby, jedna, která stojí ráda na pódiu před publikum, a ta druhá, která to chce řídit ze zákulisí. Uvidíme.

S kým by jste chtěla spolupracovat na nové desce?

Mým vysněným partnerem je v tuto chvíli Lauryn Hill nebo Prince. To jsou lidé, s kterými bych opravdu chtěla dělat. Bylo by to skvělé.

Jakou perspektivu má podle vás před sebou černá hudba?

Na jednu stranu se mi zdá, že se stává velice monotónní a že se začíná opakovat. Na druhou stranu je zde celá řada nových umělců a interpretů, kteří začínají experimentovat, spojovat různé styly a hledat nový zvuk. Myslím, že budoucnost černé hudby je v lidech, kteří hledají odlišné způsoby sebevyjádření.

Koho na současné hudební scéně obdivujete?

Po umělecké stránce nesmírně obdivuji Jill Scott, D'Angela, Eryka Badu, Prince a samozřejmě nemůžu zapomenout na Stevie Wondera. To jsou lidé, kterým bych se svou hudbou chtěla vyrovnat.

Dvoří se Vám hodně fanoušci?

No, je tady jeden takový muž.. Nevím vůbec, jak se jmenuje. Chodí na každý můj koncert, pokaždé chce, abych mu podepsala svou fotografii. Je mi to docela příjemné, zatím mne to nijak neotravuje. Naštěstí je hezký. Je to prostě v pohodě.