Pátá studiová nahrávka amerických Gossip "A Joyful Noise" patřila bezesporu k nejočekávanějším počinům tohoto roku. Po minulé "Music For Men" si kapela svou pozici bohužel neobhájila a na novince zabředla do ničím nevýrazného popového průměru, který rozhodně - jak bychom si mohli z titulu odvodit - nebaví.
Americká alternativní formace
Gossip je na scéně kolem třinácti let. Do širšího povědomí hudební veřejnosti se
Beth Ditto (zpěv), Hannah Billie (bicí) a Brace Paine (kytara, baskytara) však dostali až v roce 2006 se třetím studiovým albem "Standing In The Way Of Control" a hlavně pak titulní písní věnovanou všem, kteří usilovali o registrované partnerství v USA. Hudební svět byl hned o jednu ikonu bohatší, a to v podobě Beth Ditto, vždy aktivně bojující nejenom za své kontroverzní názory, ale i za svá kila.
Na minulé desce
"Music For Men" se jí a jejím spoluhráčům tah s producentem
Rickem Rubinem mimořádné povedl - nemohlo se stát, že byste ke Gossip byli lhostejní a zároveň se prohlašovali za znalce aktuální scény. V případě páté řadovky se rozhodli vsadit na Briana Higginse, osobu podepsanou pod alby
Sugababes,
Girls Aloud nebo
Kylie Minogue, zakladatele produkčního a skladatelského týmu
Xenomania.
Jako první singl byla vybrána skladba
"Perfect World". Byl to popík, ale byly tam pořád ještě kytary. Bylo to chytlavé, byla tam všechna ta melodičnost, kterou nás Gossip očarovali už v minulosti. Mělo to nějakou
duši, jestli víte, co tím myslím, a dokázalo to člověka oslovit. "Perfect World" byla léčka. "A Joyful Noise", jak zní titul nové desky formace, je pop se vším všudy. Pop, který by se tak strašně rád chtěl dostat do rádia. Jasně, předešlá nahrávka nás na posun tímto směrem nejspíše už připravila. Sólové
eponymní EP Ditto taky napovídalo leccos. Ale abychom si rozuměli, chyba není v žánru, chyba je ve špatně zvládnutém žánru.
Joyful v názvu desky musí být nějaký špatný vtip. "A Joyful Noise" není zábavné album. Až na pár světlých výjimek tu nejsou žádné výrazné momenty, které by se posluchači chtěly zařezat hluboko pod kůži. Drzost a umíněnost, s jakou nám kapela svůj aktuální směr a svůj aktuální postoj prezentuje, si sice zaslouží obdiv, ale absence jakýchkoliv ambicí je spíš k breku. Většina skladeb se plácá v průměrnosti, nevýrazných melodiích, nezapamatovatelných refrénech a neochotě být i něčím víc než jen tím podobným, co jsme už kdysi slyšeli u
Madonny,
Ace Of Base nebo i té Ditto proklamované
Abby. V podstatě si doplňte jakoukoliv jinou skupinu, která si v tomhle disco-popu dost frčí.
Světlými výjimkami je například již zmiňovaná "Perfect World",
"Move In The Right Direction", snad jediná skutečně
radostná stopa na desce, nebo diskotéková "Get A Job", když opomeneme její poněkud úsměvné morální kárání:
"Kdo tě zaměstná, když nemáš žádnou praxi?" které byste očekávali spíš z úst vašich rodičů než zrovna od vašeho idola Ditto. Ta samozřejmě i v případě nové desky srší charismatem a nic z její aury nevymizelo. Sázet však jen na pěvecký projev a kult osobnosti frontwoman zkrátka nestačí a "A Joyful Noise" je toho jasným příkladem.
Touto negativní kritikou nehodlám nad Gossip vznášet žádné definitivní závěry a verdikty. Není proč nad nimi lámat hůl; jejich první a určitě ani poslední deska to není, každý interpret má ve své kariéře i slabší chvilky. Je mi jedno, že se
Gossip vydali na tuhle pohodlnou, mainstreamem dlážděnou cestu. Dokážu taky přežít, že v jejich hudbě teď slyšíte všechno jen ne je. V otvíráku "Melody Emergency" Ditto zpívá něco v tom smyslu:
"Tak nejsi rocker, no a co?" Odpovídám:
"No a nic." Na páté řadovce "A Joyful Noise" se jim jejich záměr zkrátka jen nevydařil, to je celé.