Mandy Moore - jen trochu lepší Britney

26.10.2001 18:43 - František Matějíček | foto: facebook interpreta

Mladých zpěvaček, které se za výrazného přispění svých produkčních firem snaží okopírovat úspěch veleúspěšné Britney Spears, soustavně přibývá. Pokud patříte k těm, kteří dávají vždy a za všech okolností přednost originálu, budete asi zklamáni i z nového eponymního alba sedmnáctileté Mandy Moore.
4/10

Mandy Moore - Mandy Moore

Skladby: In My Pocket, You Remind Me, Saturate Me, One Sided Love, 17, Cry, Crush, It Only Took A Minute, Turn The Clock Around, Yo-Yo, From Loving You, Split Chick, When I Talk To You
Celkový čas: 50:12
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Nemohu tvrdit, že bych byl nenáročným milovníkem hudby, kterou se dívenky typu Britney Spears prezentují, mám naopak pocit, že tvorba podobných umělkyň je po pár letech od prvního velkého úspěchu "princezny popu" vyprahlá víc, než nejubožejší produkt průměrné chlapecké kapely. U nového alba pěvkyně Mandy Moore, která na sebe poprvé upozornila už před dvěma lety deskou "So Real", je však všechno trochu jinak.

Protože je Mandy skutečně jenom další napodobenina Britney, mohu si dovolit srovnávat a předem podotýkám, že konfrontace u mě lépe vyznívá pro plagiát. Sladce naivní melodie naplňují album Mandy Moore stejně bohatě, jako v případě jejího vzoru, přitom se ale nejedná o takový průšvih, jak by se mohlo po prvním poslechu zdát. Už pilotní singl "In My Pocket" naznačuje, kudy se bude deska jako celek ubírat (a věřte, že z nastoupené cesty rozhodně neustoupí), je ale také jasným poselstvím, že se takováto muzika dá dělat docela vkusně. Podobně vnímám i skladbu "You Remind Me", jen je škoda, že možnosti přesahující rámec sdělení zůstaly nevyužity, touha podobat se slečně Spears, Natalii Imbruglia, Lauryn Hill nebo někomu dalšímu je až příliš svazující.

Několik následujících písní je přitom jen odvárek, za nějž nestojí za to vyhazovat peníze. Zajímavě zní až sedmá skladba nazvaná "Crush", která díky svému zvuku trochu vyvolává atmosféru známou od již zmiňované australské zpěvačky Natalie Imbruglie. Druhá polovina desky je tak poslouchatelná s menšími obtížemi, než polovina první. Protože album neobsahuje typické americké hudební ingredience, anebo je alespoň minimalizuje, snaha o občasné vtažení multikulturních hudebních vlivů nevyznívá zle, což je nejpatrnější ve skladbě "It Only Took A Minute".

Mám pocit, že pokud nebude chtít sedmnáctiletá zpěvačka v budoucnu stát pouze ve stínu svých slavnějších a úspěšnějších kolegyň, mohla by to docela dobře zkusit po svém a nemusí se přitom bát neúspěchu. Vychytané kytarové postupy, které jsou k občas k zaslechnutí i na tomhle albu (jako třeba v nahrávce "Yo-Yo") by mohly její hudební tvář docela dobře změnit k lepšímu. Tuhle desku zatím tedy odkládám do šuplíku a počkám si, zda někdy vyjde od Mandy něco nového. Potom se třeba budu k jejím začátkům docela rád vracet.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY