Úzkost? To ne. Ale nadšení taky ne

29.05.2012 18:00 - David Věžník | foto: facebook interpreta

Před čtyřmi lety byla Novozélanďanka Ladyhawke lukrativním exportním zbožím. Jména jako Greg Kurstin, Kish Mauve nebo Van She, která svítila na přebalu jejího debutu, krásně korespondovala s dobou ovládanou nu-ravem. Letos se muzikantka pokouší na úspěch navázat dvojkou "Anxiety". Marně. A nejen kvůli absenci jmen.
5/10

Ladyhawke - Anxiety

Skladby: Girl Like Me, Sunday Drive, Black White & Blue, Vaccine, Blue Eyes, Vanity, The Quick & The Dead, Anxiety, Cellophane, Gone Gone Gone
Vydáno: 28.5.2012
Celkový čas: 36:03
Vydavatel: Universal
S odstupem času je nutno uznat, že "Ladyhawke" není zas až taková pecka. Debut, který Phillipě Brown zajistil letenku z Nového Zélandu na Starý kontinent, v podstatě jen těžil z tehdy aktuálního a trendy nu-raveového zvuku a přetavil ho v nenáročnou synth/electropopovou nahrávku, ez které si člověk letos vybaví jen dvě písně - "Paris Is Burning" a "My Delirium".

Ladyhawke tak byla postavena před těžký úkol: uhájit svoji pozici a dokázat, že má na víc než na dva fajn songy. Těžko se tak chápe fakt, že z producentského týmu, který ji obklopil při přípravě debutu, zůstal jen Pascal Gabriel. Ten v poslední době spolupsal nebo spoluprodukoval písně pro Goldfrapp, Kylie Minogue nebo Willa Younga, tedy nic, co by nějak výrazně oslňovalo. Práce na "Anxiety" jeho lepší vizitkou žel taky nebude.

Gabriel se totiž rozhodl, že pro rok 2012 z Ladyhawke udělá rockerku. Bicí na desce tak nejsou tolik průrazné a prakticky nikdy nejsou umělé, do popředí pak postavil kytaru, extrémně zboosterované basové linky a vyspejslý bzukot kláves. Výsledkem je nahrávka po melodické stránce vydatně čerpající z odkazu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a po instrumentační stránce se inspirující u kapel My Bloody Valentine nebo The Flaming Lips. Špinavý rock, co znásilnil čistý a nevinně znějící vokál slečny Brown.

A nezní to úplně špatně do okamžiku, než si posluchač uvědomí, že to, co poslouchá, vlastně nevnímá. Že to jen tak hraje kolem. Šumí. A to přesto, že to pořád ještě je vhodné do rádií - viz kousky jako "Vanity", "Cellophane" nebo pilotní singl "Black, White & Blue". Všechny písně se ale nakonec slijí dohromady a nezůstane nic. Ani nadšení ani úzkost.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY