Je důvod být nadšený z A Banquet

10.04.2012 07:53 - Lukáš Benda | foto: facebook interpreta

Prolistovali hudební encyklopedii a podtrhali si nejvýznamnější etapy posledních padesáti let. Řádky se Mathieu, Michael a Richard prokousali tam a zpět, následně je aplikovali do své zhudebněné životní pohádky. Je důvod být nadšený z A Banquet. Tím důvodem je naléhavý, upřímný a vyspělý albový debut "Breath".
8/10

A Banquet - Breath

Skladby: Carved Out, Cinnamon Skies, Far Away, The Dust We Are, Blue Feelings, Fledgling, Touch the Unsaid, I Am the Ninth Wave, Glass Clouds, Lights & Memories, Climb the Hill
Vydáno: 3.4.2012
Celkový čas: 39:25
Vydavatel: Die Arbeit Music
A Banquet [ey ‘bæŋkwit] si upletli oprátku, když se svěřili do péče amerického producenta Steva Albiniho (N****** nebo Pixies). Kluci strčili hlavy do té upletené oprátky, když na sebe upoutali mediální pozornost ještě před vydáním plnohodnotného premiérového alba. Letos nebylo očekávanější tuzemské debutové nahrávky. A "Breath" dopadla nad očekávání. A neříkám to jen proto, že se mi líbí sestra jednoho ze členů kapely. Říkám to proto, že debut zní zajímavěji než třeba všechna alba Muse dohromady.

Píseň po písni vám dochází, že s tak hitovou domácí deskou jste ještě neměli tu čest. A pak začne pršet v "Lights & Memories" a vám se chce křičet. Radostí. A Banquet se podařilo natočit originální, nostalgické, přesto časově nezařaditelné album. Recyklují psychedelii sedmdesátek, synťáky osmdesátek, nu-rave včerejška a shoegaze dneška. Schází snad jen ten dubstep a witch zítřka. Přestože lze "Breath" nazvat hudebním kompostem, jedná se o nevídaně progresivní nahrávku. Originalita, nadčasovost i progres pak spočívají v perfekcionistické koláži zvuků. Známé ingredience stvořily dosud neznámý celek.

Celé je to o jedinečné atmosféře, která v posluchači vyvolává širokou škálu pocitů. Skladby vyzařují zvláštní, svébytné fluidum. Kompaktnost desky je působivá, písně ovšem obstojí i sólo. Jedna po druhé mají rádiový potenciál, kdyby se tady tedy hrála místo těch prdících polštářků, retro-indietronika. A Banquet jsou stále stejně pestří a barevní, pestrobarevní jako na začátku, přesto je patrný bouřlivý vývoj.

K samotným písním - "The Dust We Are" je doslova přehlídkou žánrů, oscilující mezi rock'n'rollem a nějakým živelným podzemním elektroklešem. Od rozněžnělého, fragilního šeptání až po pískot pekelných sirén ale působí A Banquet důvěryhodně, uvěřitelně, uvolněně a přirozeně. Přestože jim bylo prorokováno, že se stanou Depeche či Cure revivalem, stali se jen osobitou kapelou, která sice loupí, kde se dá, ale zůstává svá. A prohloupí ten, kdo si "Breath" nekoupí.

Cestu od rapu ke grunge urazili v americké "Blue Feelings" a vybrnkaná balada "Fledgling" také nikoho neurazí. I "Touch The Unsaid" je hravá, lehce naivní, ale zábavná píseň. Navíc s refrénem z kategorie ušní červy. "Help" zpívali tak naléhavě naposledy snad Beatles. Nejvíce ostrovně ale zní i "I Am The Ninth Wave". Žádný zbytečný song na desce není. A to se cení.

Zpěvák a autor vynikajících textů Mathieu má barevnou barvu hlasu, jejíž harmonii narušují Michaelovy syntetické symfonie, ukazující - mně subjektivně - tu vůbec nejpřívětivější tvář hudební produkce A Banquet. I bubeník Richard své řemeslo ovládá bravurně. Mrštný a rychlý šoumen, což oceníte především naživo, při koncertech. Už debutová nahrávka ale dokazuje, že vystajlovaný temný boyband má kromě nejzajímavějšího vizuálního obalu na pražské scéně i to vůbec nejpevnější hudební jádro. Sice se vám může zdát mix indie a electra jako přežitý, v případě neo-neoromantiků A Banquet ale svou logiku rozhodně má.

Trio (vlastně kvarteto, protože Boris Carloff už dávno prorostl kapelou) dokázalo to, co se žel zatím nepodařilo na místě přešlapujícím, žánrově spřízněným slovenským The Uniques. Kluci natočili desku, která je otevřena širokému posluchačskému spektru, nejen hudebním fetišistům, co touží po návratu zlatých časů synth-kytarového svazku. "Breath" je pohled na moderní hudební historii očima tří mladých, vzdělaných, pokorných kluků. A propos, je až s podivem, že celá ta hudební zpověď zní, věkovému průměru kapely navzdory, tak dospěle.

Jeví se navíc světově (rozuměj východoevropsky) poměrně konkurenceschopná. Vždyť takové Polsko si na podobné vlně, po které se vezou A Banquet, ujíždí už léta. Proč necílit právě tam? Vy, co říkáte, že jedinou českou kytarovkou na export jsou Charlie Straight, jděte se bodnout. Jedinou světovou kytarovkou jsou v Česku přece Sunshine A Banquet.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY