Ólafur Arnalds, jeden z hlavních prominentů současného křížení klasické hudby s elektronikou, upředl nedělní večer ze svých jemných klavírních melodií, které obalila dvojice smyčců. Kromě vkusně dávkovaného patosu došlo i na humor. Podařilo se přenést intimitu do velkého sálu?
Live: Ólafur Arnalds
support: Roman Empire
místo:Palác Akropolis, Praha
datum: 25. března 2012
© olafurarnalds.com Těžko vzpomínat, kdy naposledy zažil Palác Akropolis tak obřadně tichý koncert, tak koncentrované publikum... přitom večer nezačal zdaleka ideálně. Ambientně laděné koncerty se totiž poslouchají ideálně vsedě, což nebylo v neděli ze zcela prostých důvodů možné - kapacita by prostě nestačila, jelikož i stojící publikum se do sálu sotva vměstnalo. Doplatil na to brněnský tepač atmosfér Roman Putnar, který si říká
Roman Empire. Postávající publikum totiž jeho setu nevěnovalo valnou pozornost a raději popíjelo a klábosilo. Přitom vystoupení vystavěl vzhledem k vyhrazenému času velice chytře, když postupně gradoval od jemných šelestů až k rytmickému závěru. Vše podpořila stylově čistá projekce, jež hezky souzněla s nabízenými zvukovými abstrakcemi.
Pětadvacetiletý rodák ze západoislandského městečka Mosfellsber nastoupil na strohou scénu sám a až v průběhu druhé skladby se k němu přidal zbytek tria - houslista a cellistka. Hned v úvodu připomněl, že nehrává moc často před stojícím publikem a že by byl proto moc rád, kdyby šli lidé diskutovat do vedlejších místností. Těžko hádat, zda měla jeho slova takovou autoritu, ale spíše bych ji přičítal hudbě, která prostě pozornost vyžadovala a dokázala si ji až do konce udržet.
© olafurarnalds.com Ólafur Arnalds není žádným skladatelským gigantem, spíše dokonale ovládá několik zdánlivě prostých postupů a producentských fíglů. Jakoby v nekonečnosti zacyklené klavírní linky doplňuje smyčci a jemnými elektronickými ruchy a rytmy. Příběh obstarává hlavně delikátní práce s harmoniemi, dynamikou a prostorem - je vlastně úplně jedno, zda je deska ambiciózním shrnutím lidského života (jako LP "Eulogy For Evolution"), tvůrčím experimentem (cyklus "Found Songs") nebo soundtrackovými miniaturami, jako jeho aktuální tvorba. Kdo měl obavy, zda se mu tuto křehkou formulku podaří aplikovat i naživo, po krátké chvíli přestal pochybovat. Oproti očekáváním šetřil elektronikou a místo aby trochu přitlačil, naopak ubral. V některých pasážích tak on i jeho spoluhráči balancovali na hranici ticha. V kombinaci s minimalistickou scénou, osvětlenou pouze několika tlumenými bezbarvými reflektory, se jednalo o mimořádné osvěžení smyslů, otupených přívaly hluku moderní civilizace.
© olafurarnalds.com Navíc se ukázal jako velice zábavný hostitel a vypravěč. Takřka mezi každou skladbou téměř dvouhodinového vystoupení promluvil k publiku. Tichým a nenuceným způsobem ho seznámil se životem na turné i zákulisím zrození jednotlivých skladeb. Například o kusu "Poland" jsme se dozvěděli, že vznikl na turné, po nočním přesunu tourbusem z Bratislavy do Poznaně. Kvalita polských silnic kapele doslova nedala spát, a tak si poskakování po výmolech zpříjemnili pitím alkoholu. Vzápětí ale zjistili, že pití na polských silnicích byl ještě horší nápad.
"Tady vidíte, že smutné skladby nevznikají jen ze zlomeného srdce, " doplnil Arnalds. Přidal i story o svém nejpopulárnějším kusu "Ljósið", jenž si nechal až na závěr setu. Podotkl, jak se fanoušci na YouTube předhánějí v přirovnávání k skladby majestátní islandské krajině, přitom ji Arnalds původně složil k reklamě na luxusní vanu s integrovaným soundsystémem.
"Nabídli mi dobré peníze, ale nakonec jsem je stejně nedostal. Skladba se jim nelíbila, prý byla pro jejich cílovku málo blbá."
© olafurarnalds.com Nejzajímavější místo setu přišlo chvíli před koncem, kdy kapelník ohlásil společnou improvizaci. Předem se omluvil, pokud by výsledek nevyšel podle představ, ale šlo spíše o zajímavé vykročení z bezpečného atmosférického črtání, které večeru vládlo. Ke slovu se totiž více dostal sampler a přibyly i další vrstvy, v nichž se výrazněji ukázali i houslista s cellistkou. Škoda, že takových zčeření patosu nebylo více. Atmosféru nijak nepokazilo a přitom se více přiblížilo k oběma pólům, z nichž Arnalds čerpá - ke klasice i abstraktní elektronice.
Před čtyřmi lety vystupoval v Praze poprvé na strahovské Sedmičce pro pár desítek lidí, tentokrát mu aplaudoval plný sál Akropole. Ať už jste ale stáli v první řadě nebo někde vzadu na balkóně, byli jste stále velice blízko. Tahle tichá hudba totiž umí připoutat.