Málokdo z návštěvníků středečního megakoncertu v pražském Lucerna Music Baru ví, že hlavní hvězdy večera mají za sebou historii bezmála sedmnácti let. Koneckonců to není fakt zvlášť důležitý, Žáha v roce 1985 a 2001 má pramálo společného. Nebýt "přeživšího" protagonisty Marka Hlavici, těžko by se hledaly společné prvky těchto kapel. Těm zasvěcenějším stačí vědět, že směrem, kterým se ubírá Žáha dnes, se vydala v druhé půlce devadesátých let a že není problém se dopátrat jejích koncertů ať už v domácích klubech, nebo na festivalech pestrých formátů a zaměření. A jistě ne náhodou se přibližně před rokem na jednom z koncertů ukázal i zástupce firmy Sony Music / Bonton... a oslovil pány muzikanty s jistým plánem. S plánem, který právě zažil jeden ze svých prvních (a třeba uznat, že úspěšných) vrcholů.

Ten večer nesl název "Soul Machine Night" a výjimečný byl hned z několika důvodů. Kromě spousty pozvaných hostů a nebývale zaplněného sálu (uznejme - pět set diváků není pro Lucernabar ani pro Žáhu běžnou praxí), se kapela poprvé předvedla se svým novým programem, postaveném na čerstvě dokončeném pobytu ve studiu - "Soul Machine" - a poprvé se ukázala v sestavě, která ji má provázet už napořád. Kromě tradičních členů (Hlavica - zpěv, Jurkovič - kytara, Linhart - kytara, Bašek - baskytara, Makovský - bicí) odkryla čerstvě načatou spolupráci s dechovou sekcí "Splash Horns" plus jednoho "ad hoc" hosta, Brazilce Camila Colleru.

Názvy písní jsou většinou krátké, výrazné a schopné vypovídat o stylu Žáhy víc než marné pokusy recenzentů o škatulkování. Snad stačí, když vyberu namátkou... "Wanna See You Dancin'", "Let's Get Groove", "Funkybility", případně výběr z těch, které známe v docela jiných verzích odjinud - bluesbrothersovku "Season Of The Witch", browno-maceovku "Make It Funky", Didleyho "Who Do You Love", nakonec i takřka zlidovělou "American Woman". Vlastní skladby dnes tvoří už větší část programu a je tomu dobře, je vždy milé pozorovat ústup od remaků směrem ke vlastním (a to ksakru propracovaným) písním než naopak.

Samostatný odstavec si v každém případě zaslouží dechová sekce. Nad jinak pověstně sešlapaným a energickým jádrem nefunguje jen jako nadstandardní doplněk, skladbám dává nepostradatelný říz a aranže některých z nich jsou na nich bytostně závislé. Jsou místa, kde klasicky podporují a akcentují rytmické podklady, jsou místa, kde jen tiše mlží v pozadí a přidávají na atmosféře (těžko nevzpomenout na trubkové sólo v "Season Of The Witch"), ale jsou i místa, která by se bez nich neobešla - za všechny nechť zazní titulní píseň budoucího alba, nejrychlejší, nejnabitější, nejodlišnější a nejméně zařaditelná "Soul Machine" (zde je alespoň nesestříhaná ukázka použitá pro akustickou pozvánku na večer).

Žáha svou roli v Lucernabaru odehrála se vší ctí, vhodně podpořila genia loci klubu, který musí často čekat velmi dlouho na zážitky typu "Agharta Jazz Festivalu", které mu udržují zbytky dobrého renomé. Aneb ideální souhra, místa, času, atmosféry a přízně. Dvě hodiny koncertu utekly jako voda, spousta z roztančených ani nezaznamenala odjezdy posledních meter - také komu by se chtělo odcházet už po třetím přídavku...

Žáha - Soul Machine Night, Lucerna Music Bar, Praha, 10.10.2001