Pět minut před půl devátou na pódium nastoupila předkapela Never Sol. Že neznáte? Jedná se o dvě zhruba dvacetileté slečny, z nichž jedna bubnuje i v kapele zpěvačky Debbi, zatímco ta druhá, klávesistka, kterou můžete znát i z klipu "Coco", svým nízko posazeným hlasem chvíli bodovala. Jejich komorní pop čerpající inspiraci z Kate Nash nebo Lany Del Rey zpočátku zněl nadmíru zajímavě. Posléze se ale ukázalo, že dvacet minut plných balad v jedné tónině natěšené publikum spíše otupuje, než aby je řádně napumpovalo k následujícím minutám.

Kolem deváté večerní na brněnské pódium naběhla očekávaná čtyřka muzikantů ve složení Albert Černý, Michal Šupák, Johny Ciencala a Pavel Pilch, aby předvedla, co nového se ve Švýcarsku pod dohledem producenta Guye Fixsena (Pixies, Vypsaná fiXa) v posledních měsících naučila. Otvírákem se, jak je již zvykem, stala skladba "Changing Trains" a večer plný optimistické nálady, euforie, Albertova poskakování a pokorných děkovaček mohl začít.

Ačkoliv byste mohli indie pop čtveřice mladíků odsuzovat za vykrádání vlastních vzorů od MGMT, přes The Kooks až po Coldplay, nebyli byste spravedliví. Vždyť tohle dělali muzikanti od nepaměti. A podívejte se třeba na aktuální tvorbu Kings Of Leon nebo The Killers, jak se až křečovitě snaží natočit "The Joshua Tree" pro jednadvacáté století.

Mezi přehranými novinkami nechyběly kousky "Dear Jack & Stacey", "Tiger In Your Heart" nebo aktuální singl "Coco", a diváci se tak mohli sami přesvědčit o mírné nevyváženosti nových skladeb, byť je Černý v nedávném rozhovoru popisoval trochu jinak: "Nová deska je něco, jako když přijde krásná holka v tričku s obrázkem alba 'Sea Change' v kalhotkách do pokoje, pustí naplno The National, venku vznikne dvojitá duha, začnete se líbat a tečou vám slzy." Ke slabším momentům tak patřily nevýrazná "Someone With A Slow Heartbeat", "45 Days In Tokyo", jejíž jediným kladem bylo nečekané usednutí zpěváka za klávesy, nebo zbytečně dlouho natahovaný závěr "Institutions Of The World".

Ty však královsky vynahradily momenty s krásně vygradovanou "Something New", doprovázenou již tradičně deštěm konfet, na jejíž obrovskou sílu trošku nepřirozeně následovala výborná balada "Too Many Knives", která se nahrávala v třineckém kostele, nebo prakticky jakékoliv ohlédnutí ke třemi Anděli oceňovanému a říznějšímu debutu "She's A Good Swimmer". Charlie Straight by byli sami proti sobě, pokud by výše zmíněnou dvojici nenasadili v budoucnu jako singly. Jediná výtka vůči odehraným písním z debutu by tak mohla proudit k vynechané "You Can", ale ať už se Albert a spol. vložili do "Love Factory", "Nothing" či publikem hlasitě odzpívané baladě "Your House", coby jejich vůbec nejlepšímu dílu, vždy jim bylo odměnou euforické tleskání vyprodané a nedýchatelné Flédy, která tak bez problému odpustila i lehký výpadek textu. Skvělých momentů byl březnový večer plný. A mezi ty vůbec nejpovedenější zcela jistě patřila i "Upside Down", kterým končila hlavní část programu, a to když si Albert vlezl do zorbingové koule a na rukou diváků se obkutálel po celé ploše klubu.

A co samotný křest? Slovenský objev roku, rapper Majk Spirit, popřál klukům mimo jiné "spoustu tak skvělých koncertů, jako je tenhle," polil cédéčko "Someone With A Slow Heartbeat" šampaňským, Michal jej hodil publiku a následně si každý z hlavních protagonistů vyzkoušel roli Sebastiana Vettela. Všichni společně si ještě na pódiu acapella vystřihli Spiritovu "Ženy třeba lúbiť" a odporoučeli se do zákulisí. To ale brněnským (zejména) fanynkám nestačilo a přivolaly je zpět, aby závěrečná "Bathroom Song" povedenou noc uzavřela.

Sesumírujme si to. Obrovský potenciál, skvělá angličtina, spousta hitů, výborné koncerty a nemalé ambice. Charlie Straight jsou jako české Škodovky, ve kterých stále silněji cítíte vnitřnosti západní profesionality Volkswagenu, a byť na ně asi nikdo nečeká, jsou jedním z našich nejlepších vývozních artiklů. A od teď už definitivně i velká kapela.