Dvojice bratří Gallagherů se definitivně rozdělila a oba pokračují na scéně dále oddělenými cestami. Více se očekávalo od Noela a srovnání debutových desek potvrdilo, že oprávněně. Jak ale vypadá vyhlášená koncertní show Oasis bez Liama? Byli jsme se podívat v Berlíně.
Live: Noel Gallagher's High Flying Birds
support: Folks
místo: Max-Schmeling-Halle, Berlín
datum: 9. března 2012
setlist: (It's Good) To Be Free, Mucky Fingers, Everybody's On The Run, Dream On, If I Had A Gun, The Good Rebel, The Death Of You And Me, Freaky Teeth, Supersonic, (I Wanna Live In My) Record Machine, AKA... What A Life!, Talk Tonight, Soldier Boys And Jesus Freaks, AKA... Broken Arrow!, Half The World Away, (Stranded On) The Wrong Beach, Whatever, Little By Little, The Importance Of Being Idle, Don't Look Back In Anger
© facebook interpreta "Ale serte na to. Vážně..." prohodil otráveně
Noel Gallagher před začátkem skladby "AKA... Broken Arrow" ke skupince Italů, která neoblomně po každé skladbě z prvních řad vyvolávala jeho jméno. Paradoxně tak jen podtrhl zásadní rozdíl mezi koncerty Oasis a jeho High Flying Birds. Liam byl Mike Tyson koncertních pódií, hladový egoistický showman, který si tyto okamžiky bezmezně užíval a který byl schopný ve světle reflektorů osobitě a charismaticky prodávat nejen Noelovy opusy pro střední třídu, ale také módní výstřelky, rokenrolové pózy a totální auru ikonické popstar britské kytarové scény.
Noel Gallagher svého mladšího bratra po performance stránce převyšuje snad ve všem, co si dokážete představit - lépe zpívá, frázuje, intonuje a reaguje na publikum, vyslovuje i poslední slabiky jednotlivých veršů, nemňouká a celková poloha jeho hlasu mnoha písničkám sedne více. Ale rozhodně není zosobněním rokenrolového frontmana. Koncerty
Oasis byly o nabubřelých týpcích z Manchesteru, kteří na pracáku do dotazníků psali, že chtějí být rockstars. Byly o chlastu, sexu a drogách, o syrovém rokenrolu, nikoli o technické dokonalosti, osobní vyzrálosti a uměleckém dojmu. A v tomhle Noel Liamovi konkurovat nikdy nemohl, takže se spokojil s tím, že do celé rokenrolové peepshow vždy přihodil pár akustických stand-out okamžiků. A ve zbytku času Liam pumpoval do davu své rokenrolové ego tak silně, až se z některých fanoušků Fergusonových Reds stali modří přeběhlíci.
I proto není překvapením, že se koncert
Noel Gallagher's High Flying Birds od koncertů Oasis zásadním způsobem liší. Ač písničky a songwriting zůstaly stejné, totálně se změnila atmosféra. Slogany o cigaretách, sluncesvitu, supersonickém bytí a ohlížení se zpátky bez hněvu vyřvávají pod pódiem hlasy o deset let starší a stovky cigaret zastřenější a na pódiu šlape perfektně sehraná kapela, jejíž celkový projev by se dal prohlásit za civilní. Myšleno bez urážky. Dalo by se říct, že v porovnání s eklektickým showmanstvím Liama z dob největší slávy Oasis postrádají koncerty High Flying Birds koule, ale to by byla pravda jen z poloviny. Celá show se jen posunula od velkolepých póz a agresivního až sebedestruktivního Liamova přístupu k tomu nejdůležitějšímu - k písničkám, k hudbě.
© facebook interpreta A ta je pořád zatraceně na úrovni. Písničky z debutového alba
"Noel Gallagher's High Flying Birds" dokázaly vedle osvědčených hitů Oasis buď plnohodnotně obstát ("Everybody's On The Run", "If I Had A Gun", "(I Wanna Live In My) Record Machine", "AKA... What A Life!"), nebo koncert odlehčit chvilkovou proměnou nálady, která celkové atmosféře neublíží ("Soldier Boys And Jesus Freaks", "AKA... Broken Arrow!", "(Stranded On) The Wrong Beach"). Každého fanouška Oasis potěšila dvojice béček ("Talk Tonight" a publikem extra příznivě přijatá "Half The World Away") a o tom, že Noel má v rukávu kvalitního repertoáru habaděj, svědčí i zařazení dvou energických skladeb, které na debutu High Flying Birds nenajdete ("The Good Rebel" či "Freaky Teeth").
Vrcholem koncertu pak byly dle očekávání přídavky, během kterých došlo na ty nejopulentnější refrény ("Little By Little" a především "Don't Look Back In Anger", u které se zpod pódia zdálo, že refrény tradičně odzpívala za Noela celá hala), a samozřejmě také typická Noelova finesa v podobě přearanžované klasiky - tentokrát došlo na "Supersonic" z debutu Oasis "Definitely Maybe". Potěšila našlápnutá a dlouho (nepochopitelně) přehlížená "Mucky Fingers" z éry
"Don't Beleive The Truth", naopak zklamala absence aktuální "Stop The Clocks". Na albu jsme na ni čekali roky, takže čert a Noel ví, jak dlouho budeme čekat na live verzi.
Noel Gallagher's High Flying Birds - Supersonic (live in Berlin)
Noel Gallagher zatím stále žije z toho, co pro Británii (znovu)objevil v devadesátých letech - z tuctových, ale přesto chytlavých a nevtíravých slok a stadiónových refrénů, pro které stojí za to vyřvat si hlasivky. Z patetických rokenrolových textů včerejška, které však neurazí ani dnes. A pokud někdo očekává více, odpovědí mu byla skladba, která zazněla během DJ setu před devátou hodinou večerní, těsně před okamžikem, než High Flying Birds přišli na pódium. První ochutnávka ze spolupráce s Amorphous Androgynous "Shoot A Hole Into The Sun" je zářez jako sviňa. Jen houšť!
P. S.: Pokud někomu chyběl mladický elán a sršící nadšení pro věc, support obstarali Folks, kteří nabídli chytrý pop-rock flirtující s psychedelií
The Who a svůj půlhodinový set zakončili ve stylu raných
Arctic Monkeys...