Sobotní večer nabízel v Praze všem fanouškům vyznávající deathmetal a jemu příbuzné žánry a hned dvě možnosti kulturního vyžití. Ti progresivněji zaměření si dali dostaveníčko v MeetFactory na show kdysi deathových, nyní už spíše progresivně rock/metalových Opeth, ti co raději přímočarou brutalitu a rozrážení dveří vlastními hlavami se vydali do Rock Café na zastávku putovního turné příznačně pojmenovaného Bonecrusher Fest.

Už před oficiálním začátek večera se v Rock Café nashromáždila docela slušná návštěva a vše slibovalo výbornou atmosféru z plného klubu. Kolem půl osmé už se na pódium přitítila první kapela večera, kterou byla francouzská kometa Betraying The Martyrs. První kapela večera je v tomto smyslu velmi smutné konstatování. Je velká škoda, že dost možná nejzajímavější a nejbarevnější položka lineupu dostala čas nějakých dvaceti minut na úvod a ještě trpěla opravdu velmi tichým a poměrně nekonkrétním zvukem. Přitom další dvě kapely hrající klasický deathcore rozhodně ničím extra nezaujali a myslím si, že zařadit tyhle talentované zástupce země Galského kohouta do poloviny večera, šlo po mezi těch všech growlingech a sypačkách o velmi příjemné osvěžení nejen v podobně výborných čistých vokálů a kláves, které oboje obstarával aktivní sympaťák Victor Guillet. Masivní breakdowny, sypačky, hitové refrény a řádně nasraný hlavní zpěvák, prostě velmi nakažlivá moderní směska. Kapela postavila svůj krátký set na vynikajícím průlomovém albu "Breathe The Life" a udělala výborný dojem.

Horší už to bylo s dvěma následujcími kapelami, ačkoliv většina v sále a především divoký moshující kotel na Molotov Solution by jistě tvrdil opak. V první řadě moc nechápu časový harmonogram, který dovolil druhé kapele v pořadí padesátiminutový set a ještě vytleskaný přídavek. Na takových turné mají většinou první kapely krátké sety, aby celý podnik netrval únavně douho a přitom měli headlineři dostatečný časový prostor. Na Molotov Solution byl kromě tvrdého zvuku nejzajímavější asi indiánský basák. Zpěvák až přespříliš napodobující pódiový projev hlavního deathcorového guru Mitche Luckera ze Suicide Silence a jinak jeden breakdown za druhým. První čtvrthodinku vás to pohltí, ale později začne nudit. I když kapela působí na scéně už docela dlouho, nepodařilo se jim zatím zdaleka dostat na pozici již zmíněných Suicide Silence, Whitechapel nebo headlinerů večera Carnifex. Je jistě mnoho faktorů proč tomu tak je, ale málo opravdu výrazných skladeb/koncertních projektilů bude jistě jedním z nich.

Následující Wihin The Ruins přeladili na vyšší rychlost i techničtější notu, a to navzdory tomu, že v kapele působí jen jeden kytarista. Byla to taková soft verze toho co se chystalo vzápětí a snad i proto mi jejich show v hlavě ze všech vystupujícíh onoho večera utkvěla nejméně. Každá z kapel se něčím specifickým vyznačovala, jen u této party na mě prostě nic moc nezapůsobilo. Pak už ale nastal čas na pravé peklo na Zemi. Jestliže skuteční satanisté Carnifex se v tu dobu ještě připravovali v backstage, kanadští co-headlineři Beneath The Massacre začali s totální devastací života na planetě už o zhruba půl hodiny dřív. Jejich set by se dal s klidem nazvat frontálním napalmovým útokem a ryzí anihilací našich zvukovodů. Kapela hraje svůj deathmetal v několiknásobně vyšších rychlostech než "konkurence" a proto je vyhledávaným koncertním artiklem na podobných akcích a festivalech. Maximální technické orgie (a opět, jen s jednou kytarou!) přehrávané v rychlosti Mach 3 způsobují, že jen opravdu trénované muzikantské ucho dokáže pochytit všechny vyhrávky a technické finesy v daném tempu. Nám ostatním holt nezbývá než nechat se pokorně smést tou ničivou vlnou tsunami nebo zbaběle utéct. Třetí možnost prostě neexistuje :)

Jeden by si řekl, že po takovém výplachu už nemají headlineři čím překvapit a částečně to tak bylo, ale od Carnifex asi nikdo něco nepředvídatelného nečekal. Každý na ně šel s přesně danými očekáváními a ty mu byla kapelou bezezbytku naplněna. Pětice má svůj hudební základ silně zapuštěný ve starém deathmetalu a to jak rychlými sypačkami, tak satanistickou tématikou, takže osloví konzervativní příznivce žánru. Zároveň ale mají mezi zbytkem kapelních "mániček" i krátkovlasého potetovaného zpěváka, masivní breakdowny i vysoké ječáky stejně jako důraz na velmi barevný merch, takže touto politikou chytré horákyně dokáží oslovit i mladé deathcorové kids.

Ti všichni se pak sešli v kotli pod podiem, ze kterého nám kapela s nekompromisností a energií sobě vlastní servírovala své hymnické skladby v podobě průřezu celou svou kariérou. Fanoušci dokázali že mají skladby dobře naposlouchány a několikrát si zazpívali spolu s kapelou. Zatímco Suicide Silence jsem viděl živě už třikrát a jejich poslední vystoupení na loňském Never Say Die považuji za nejslabší, s Canifex jsem měl tu čest poprvé a formace rozhodně nezklamala. Škoda je absence přídavku. Akce jako taková se povedla, ale na můj vkus byla až moc jednostranně zaměřená a v pomyslném souboji těchto dvou tradičních putovních šnůr dám vždycky raději přednost mnohem barevnějšímu a pestřejšímu lineupu Never Say Die Tour.