Před čtyřmi lety dala vale domovské skupině Peha a postavila se na vlastní nohy. První sólovku jí produkoval šikovný Head, druhou - která nese název "Tajomstvá" - zase koncertní bubeník Depeche Mode Christian Eigner. Už jen proto Katarína Knechtová vybočuje z šedi ordinérního tuzemského popu.
Katko, jak se člověk z československého prostoru dostane k producentům téhle ligy?
Christian jako producent mé desky, to je splněný sen z dětského pokoje. Já mu poslala svůj materiál ještě předtím, než vzniklo album "Zodiak". Tehdy mi ale poděkoval a slušně naznačil, že bych na sobě měla dál pracovat. Komunikovali jsme přes jeho manažera, který byl tím prvním sítem. Pochopila jsem, že Christian nechce poslouchat písničky všech těch kapel, které se mu ozývají. Nechá to na svém manažerovi a ten, když mezi nimi objeví nějakou zajímavou hudbu, mu ji posune. Já ale chtěla vydat desku "Zodiak" a naskytla se možnost spolupracovat s Headem. Byla jsem v té době ještě hodně rozhozená z toho, že jsem odešla z kapely a stavím se na vlastní nohy, takže Head byl ve studiu i za psychologa. Přece jen dělal s PJ Harvey, která řešila ty samé věci co já - třeba muže v kapele (směje se). S odstupem času si myslím, že první Christianovo odmítnutí bylo vlastně správné. Potřebovala jsem nabrat zkušenosti a spolupráce s Headem pro mě byla velkým přínosem. Když jsem měla nový materiál, zkusila jsem se Christianovi ozvat znova.
A tentokrát už neodmítl.
Uplynuly tři roky, během kterých se změnilo hodně věcí. Skládala jsem doprovodnou kapelu, byla na třech koncertních turné a vyzkoušela si nové polohy zpívání. A pak jsem to zkusila znovu s novým materiálem. Sama jsem nevěděla, co s těmi písničkami. Přirozený vývoj každého muzikanta je takový, že se v jistém smyslu snaží vrátit k jednoduchosti, ke kořenům, ze kterých písničky dřív plynuly. Na druhé straně se ale nechceš vykrádat, takže hledáš v rámci komponování nový prostor a hodně nad tím přemýšlíš. Je to o to těžší, když jsi na skládání písniček sám. Tentokrát to u mě bylo skutečně o komponování než o nějakém hraní akordů C, G, D, A a Christian na to kývl. Nový materiál se mu líbil a nakonec jsme se dohodli na celé desce.
Katarína Knechtová
Narodila se 14. března 1981 ve východoslovenském Prešově. Hudbě se věnovala odmalička a už ve čtrnácti letech se stala vokalistkou IMT Smile. S Táslerovci natočila v roce 1997 desku "Klik Klak". Poté kapelu opustila a stála u založení skupiny Peha. S tou vydala čtyři úspěšné studiové desky "Niečo sa chystá" (1999), Krajinou (2001), "Experiment" (2003) a "Deň medzi nedeľou a pondelkom" (2005). Po odchodu na sólovou dráhu začala spolupracovat se zahraničními producenty. Album "Zodiak" (2008) producentsky zaštítil Head, novinku "Tajomstvá" (2012) zase Christian Eigner, člen koncertní sestavy Depeche Mode. Katarína Knechtová je autorkou řady popových hitů ("Naoko spím", "Za tebou", "Spomaľ") a chovatelkou faraónských psů. Je svobodná a žije ve svém rodném městě.
Jakým způsobem spolupráce probíhala? Přinesla jsi do studia už hotové písničky?
Ze začátku to bylo zvláštní. Představ si situaci, kdy se máš setkat ze svým idolem. Obdivuješ ho, posloucháš jeho desky, sleduješ, co dělá. A teď se s ním máš vidět a povídat si o tom, jak by sis představoval svoji desku. Měla jsem stáhnutý zadek, to přiznávám. Probíhalo to tak, že jsem do jeho domácího studia u Vídně nosila hotové písničky a Christian z nich vždycky vytáhl kostry. Bylo zajímavé sledovat, jak si hrál s náladou jednotlivých písní. Když jsem byla o nějakém songu přesvědčená, že to bude smutná balada, udělal z něj taneční věc. A naopak. Ze všeho nejvíc byl ale Christian maximální profesionál, který chce slyšet jasný názor. Takže jsme občas hledali rovnováhu.
To mi připomíná rozhovory českých fotbalistů, kteří po přestupu do zahraniční soutěže téměř bez výjimky přiznávají, že se tam tréninku a přípravě věnuje neporovnatelně víc času.
To bude asi ten samý případ (směje se). Když jsem přišla do studia, musela jsem mít jasno v tom, co chci. Producent vyžaduje, abys byl stoprocentně připravený, protože ve studiu už s tebou řeší konkrétní věci. Nemůže se ti stát, aby na tobě cítil, že v tom nemáš jasno.
Nakolik tahle spolupráce zahýbala s pokladnou vydavatelství?
Moc ne. Vlastně se to celé mohlo realizovat díky náhodě. Byla jsem pozvána jako host na koncertní turné skupiny Alexandrovci a tam jsem potkala člověka z agentury B4P. Chtěli investovat nějaké peníze do hudby a tenhle projekt se jim líbil, takže jej zaplatili. Jinak by nebyla šance, já bych to nepokryla. A vydavatelství? Za celou dobu, co zpívám, jsem od vydavatelství peníze na produkci desky nikdy nedostala. To je něco jiného než zaplatit videoklip.
Říkala jsi, že se ti na téhle desce podařilo splnit si sen v podobě Christiana Eignera. Máš v hlavě nějaký další? Nějaké další producentské jméno?
Víš, ono se to mění. Tím, že jsem sólový interpret, můžu s hudbou různě pracovat. Lidé mají v jistém smyslu potřebu škatulkovat a my jsme někdy v uvozovkách otroky toho, co nám způsobí slávu. Když se ti jednou podaří dobrá píseň, jako byla v mém případě "Muoj bože", "Spomaľ" nebo "Za tebou", lidé najednou nechtějí nic jiného. Ale to není možné. Já pořád věřím v otevřenost svých fanoušků, kteří mi dají možnost ubírat se různými směry. Chtěla jsem mít vždycky zajímavý zvuk, v tomto případě ovlivněný hudbou osmdesátých let. A co bude dál? Možná, že když si tenhle sen můžu odškrtnout, půjde příště třeba jen o nějaký minimalismus. A další album bude čistě klavírní. Uvidíme.
Každopádně zůstaňme ještě u aktuální desky "Tajomstvá", která drží jedno prvenství. Objevil se na ní totiž poprvé tvůj vlastní text "Pocit". Jak se to přihodilo?
Já si zkoušela něco psát sama už dřív, ale moji textaři to popsali vždycky lépe a blíže k tomu, co jsem sama chtěla vyjádřit. Do mých předchozích, písničkovějších aranžmá byla slovenská lyrika aplikovatelná, ale tohle byla pro mé textaře velká výzva. Na "Tajomstvá" bylo hrozně těžké psát texty. Některé do hudby vůbec neseděly - bylo to, jako kdybys do tanečního songu recitoval nějakou klasickou báseň. Stalo se třeba to, že u písně "Porcelán" jsme si museli posílat text skoro po každém slově. Bylo to šílené. No a v písničce "Pocit", která je asi nejalternativnější z celé desky, nebylo pomalu možné se dopracovat k ničemu, co by s hudbou znělo alespoň trochu kompaktně. A najednou - nevím, co se stalo - v průběhu deseti minut jsem si sedla, sama napsala text, nazpívala ho a písnička byla hotová. Rozhodně šlo o nejsnadněji napsaný text na celém albu (směje se).
Co anglická verze desky, o které se mluvilo?
Pracovali jsme na ní paralelně, ale vyjde o něco později. V rámci Česka a Slovenska půjde asi o nějakou limitovanou edici. Je určená spíš pro zahraničí.
Plánuješ ji venku podpořit nějakými koncerty?
Samozřejmě, i když situace s živým hraním je dnes taková zvláštní. Uvidíme, co se vlastně podaří domluvit, ale rozhodně se budu snažit dostat písničky mezi lidi i v rámci koncertů. Nechci s tím cédéčkem sedět doma a bít se v prsa, jak jsem dobrá.
Liší se tvé dnešní skládání od způsobu, jakým vznikaly písničky Pehy?
Ten princip je pořád stejný, i když dříve to šlo možná snadněji. Když objevíš nový hudební nástroj, je pro tebe každý akord obrovskou inspirací. Ale postupem času se obehraje, takže hledáš nové způsoby, jak lovit harmonie. Hodně jsem se o tom bavila s Christianem ve studiu. Říkala jsem mu, že se cítím omezená a že je to asi proto, že nemám žádné hudební vzdělání, žádnou kompozici. Prosila jsem ho o kontakt na nějakého učitele, ale pověděl mi, abych se nic neučila. Abych nad tím raději seděla o týden déle, ale že je to dobré takové, jaké to je. Christian použil při produkci všechny mé klavíry, bavilo ho, že je to jiné. Žádné školené hraní. Takže je to vždycky o tom hledání a stále asi bude. Například inspirativní je pustit si vysavač nebo mixér. Často si dělám mixované polévky z brokolice. A když je mixérem míchám, stane se, že se mi nahodí nějaká harmonie. Tak musím přestat mixovat a jdu hrát. Je to různé.
Nechybí ti coby sólovému interpretovi hudební opozice?
Mně to takhle vyhovuje. Já se dokážu pohádat i sama se sebou. Už k tomu ani ty chlapy nepotřebuju (směje se). Ráda spolupracuji s různými muzikanty a mám ráda nové lidi. Děsí mě představa stagnace. Zároveň ale potřebuji prostor. Není to tak, že bych v kapele všechny dirigovala. Jsem otevřená diskuzi. Mám ráda tvůrčího ducha, jenže už nechci dělat kompromisy určitého druhu. Někdy je to tak, že ti lidé mají pravdu, ale někdy to zkrátka musí být tak, jak řeknu já. Ty věci si potřebuji vykomunikovat především sama se sebou. Čím déle s těmi písničkami jsem, tím lepší představu mám o tom, jak by měly vypadat.
A jak je to se sdílením radosti? Třeba tvůj oblíbenec Bono obdivuje Boba Dylana, že zvládl všechny krize i úspěchy, protože na ně byl sám.
To mi vůbec nevadí, protože jsem na to zvyklá. Víš, ona je úplně jiná situace, když jsou v kapele samí muži, nebo když je tam žena. I když jsi s těmi čtyřmi lidmi, cítíš se většinou být sám. A já se teď cítím méně sama, než když jsem byla v Peze. Tím, že písničky vychází především ze mě, se dělím s blízkým okolím. V konečném důsledku to je ale moje největší radost.
Peha byla v závěrečné fázi kapela, která vyprodávala haly a její písničky hrála rádia do omrzení. V rámci našich podmínek jste skutečně naplnili statut hvězd. V jaké pozici jsi podle tebe nyní, čtyři roky po odchodu z kapely?
Když jsem z Pehy odcházela, bylo mi jasné, že jdu deset schodů dolů. A že si je buď vyšlapu zpátky, nebo ne. Pro mě byla ale hlavní hudba, a proto jsem ten krok udělala. Dnes je situace taková, že tu zůstávají jenom legendy. Haly jsou už asi jenom pro Elán a Kabát, což souvisí s tím, co se v hudbě děje. Je přetlak a lidé jsou v jistém smyslu rozmazlení. Hodně věcí se za ty roky změnilo. Neplatí už ani to, že když tě hrají rádia, lidé přijdou na koncert a obráceně. Já jsem vděčná, že tady dneska můžu sedět, zahrát si koncert a někdo venku se těší na moji desku. Mohlo to dopadnout totiž i úplně jinak.
Přesto - nestýská se ti po tom pozlátku slávy?
Ne, nevrátila bych to. Je to paradox. Šlo o krásné, ale strašně složité období. Sami v kapele jsme to nedokázali rozdýchat, nedokázali jsme si uspořádat čas. Všechny nás ten kolotoč vyčerpal a poslal na různé světové strany. Vrchol byl, když jsme hráli pět koncertů za den.
Tak teď mi skoro zaskočilo kafe.
Představ si, že jsme začali o půl šesté a poslední koncert měli o půl čtvrté ráno. To bylo zabilo i koně. Bylo toho hrozně moc. Nemohla jsem pomalu ani do obchodu pro rohlíky a byla jsem strašně psychicky i fyzicky vyčerpaná. Nemůžu říct, že bych se v tom období těšila. Bylo pro mne jedno z nejtěžších. A i tohle asi způsobilo, že v kapele neměl nikdo energii s nikým nic řešit. Už to nešlo.
Nelezly ti někdy na nervy vaše hity? Můžeš třeba dneska hrát "Spomaľ" bez sebezapření?
Písničky jsou právě to, co mi zůstalo. Třeba "Spomaľ" hraji velmi ráda a vždycky se na ni těším. Ale jsou i takové, které jsem raději nechala v Peze (směje se). Třeba "Dialkové ovladanie", to je píseň, která... zazní první akord a ježí se mi chlupy po těle!
Zneužila jsi někdy popularity?
Já ani ne, ale moji rodinní příslušníci ji zneužívají pravidelně. Když se chtějí třeba k doktorovi dostat dřív, dají mu podpiskartu a už jsou v ordinaci. Tohle pravidelně zneužívá moje babička (směje se).
A co takové ty banality, když tě v autě zastaví policie?
O tom mi ani nemluv. Předevčírem jsem špatně zaparkovala a myslíš, že mi k něčemu bylo, že jsem nějaká zpěvačka? Odtáhli mi ho a já musela zaplatit. Ale třeba u nás doma mi prochází jedna finta. Když mě zastaví, začnu mluvit o tom, že je správné, že policisté dělají svoji práci. Oni mezitím koukají střídavě do občanky a střídavě po mně a přemýšlejí, jestli mě odněkud neznají. A uzavřou to slovy "Tak slečno Knechtová, ale naposledy..." (směje se). Takže u nás to trošku funguje, přiznávám.
Míváš privysokú rýchlosť?
Od doby, co jsme měli s Pehou bouračku, se v autě docela bojím a řídím méně. My tenkrát v zimě dostali smyk a skončili v příkopě na střeše. Nějaká tyč prorazila střechu kousek od mojí hlavy a já zůstala viset na páse. Když mi za pár dní došlo, co se mohlo stát, začala jsem se bát v autě cestovat. Je to pro mě docela utrpení, takže v tomhle zákon příliš neporušuji. Když už musím řídit, rychlost dodržuji.
Křičíš často muoj bože?
No ježišmarjá!
Když je interpret muž, má někdy fanynky, které jsou schopny provádět různé bláznivé akce. Od vhazování spodního prádla na pódium až po stanování před domem. Jak to mají zpěvačky?
To by ses divil. Mám i takové fanoušky a někteří jsou, možná, i životu nebezpeční. Třeba jeden mě už roky pronásleduje a dvakrát jsem na něho musela volat policajty. A pak jsou různé zajímavé příběhy, kdy hraješ koncert a v předních řadách se najednou začnou líbat děvčata. No vážně!
Nepocítila jsi už tlak přestěhovat se z Prešova do hlavního města?
To teda ne. Tlak cítím akorát v tom, že musím splácet hypotéku (směje se). Ale přestěhovat se do Bratislavy? Já bych se tam cítila frustrovaně. Mám ráda venkov, i když Prešov je v podstatě třetí největší město na Slovensku. Doma nejsi prorokem a ani novinářům se tam moc nechce, takže mě tam nikdo nechodí paparazzovat. Mám tam svůj klid.
Z toho tě určitě musí vyvádět věčné otázky na to, kdy založíš rodinu...
Na to se mě ptají už od mých pětadvaceti. Ale vůbec to neřeším. Víš, to jsou věci, na které můžeš odpovědět jedině tím tradičním klišé: co má přijít, to přijde a všechno má svůj čas.
Farna, Ztracený, Kabát a Calin. Český slavík má znovu stejné vítěze
V hlavních kategoriích Českého slavíka kralovali stejní interpreti jako loni. Svoje výsadní postavení potvrdila Ewa Farna, která se znovu stala i Absolutní slavicí, dále zvítězili Marek Ztracený, Kabát a v kategorii Hip hop & rap... čtěte zde
Rozhovory: Jan Bendig - Být sám sebou je pro mě důležitý
Po loňském Foru Karlín chystá Jan Bendig na 6. prosince další velký koncert - tentokrát v pražském O2 universu. Opět půjde o velkolepou show plnou hostů a kostýmů. Do toho natáčí své zábavné seriály, ale napsal i... čtěte zde
První hoře se vracejí. Trvalo to, ale alternativci z Prahy po sedmi letech vydali sedmou studiovku "Achtung, Sultan!". V poslední době o sobě kapela příliš vědět nedávala a kromě občasných koncertů se jednotliví členové angažovali hlavně ve vlastních projektech. Jak se návrat povedl?
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím