Začal bych zcela nečekaně (a asi nebudu ani sám), ale proč ta dlouhá prodleva mezi "Pocustone" a "Zoryou"?

Takovou otázku jsem vážně nečekal. (smích) Desku jsem se snažil dokončit asi dvakrát, ale nebyl jsem s tím spokojený a nedal jsem dohromady dostatečné množství materiálu tak, abych z toho měl dobrý pocit. Navenek to může samozřejmě působit tak, že jsem měl nějakou dobu vlastní muziku "na háku", ale opak je pravdou. Prostě akorát nejsem typ hudebníka, který má potřebu vydávat nové tracky jen proto, že už musí. Pro mě je jediné kritérium můj vlastní pocit, musí mně to vnitřně dávat smysl, musí mě to uspokojovat.

Určitě to souviselo i s mým studiem na AVU, které mi vzalo hodně koncentrace a energie, ale myslím, že to stálo za to. Myslím, že to moje "kreativní portfolio" je takový barevnější. Stejně to pro mě bylo stále o hudbě, ale v takovém otevřenějším pojetí. V tomto období, které trvalo asi šest let, vznikly různé většinou interaktivní instalace a performance. Zkoumal jsem nové technologie a hledal možnosti, jak s jejich pomocí hudbu vytvářet ještě trochu jinak. Pak se k tomu ještě přidaly soundtracky a spolupráce s Amanitou Design.

Já bych se teď zaměřil na ty soundtracky...

Ještě bych doplnil jednu věc, že vlastně ony tam jsou svým způsobem záchyty z předchozích období, čímž je ta deska specifická, nejenom v tom, že mezi tím uteklo deset let. Proto tam třeba je "Petr Parléř", na něm jsem dělal už někdy v průběhu roku 2004, nebo "Forget-Me-Not", to je o pár let mladší, takové skryté odkazy to jsou.

Jak rozlišuješ u vlastních desek nebo soundtracků na zakázku ("Samorost 2" a "Machinarium"), kdy použiješ značku Floex a kdy své vlastní jméno Tomáš Dvořák?

Musím říct, že dneska už bych to tolik neřešil, protože se mi zdá, že se ty věci k sobě přiblížily natolik, že už mi to přijde bezpředmětné. Tenkrát jsem to vnímal jako dva různé světy. Vyplývá to z toho, že v soundtrackové tvorbě se podřizujete obrázku, což nutně nemusí korespondovat s tím, co momentálně vkládáte do vlastní hudby. Jinak samotné rozdělení je jednoduché: autorská tvorba - Floex, soundtracky - Tomáš Dvořák.

Je pro tebe snadnější dělat hudbu podle sebe, nebo na zakázku podle něčích požadavků?

To, že mám svobodu dělat si věci podle sebe, je samozřejmě daleko příjemnější. Dialog nad nějakou kolektivní prací mi ale taky nevadí, nesmí to být diktát. Na soundtracích mě právě naopak často baví, že se s nimi může člověk dostat do hudebních poloh, do kterých by ho jinak vůbec nenapadlo zabřednout.

Dobře, vedle všeho toho je i hudba do reklam, ta k tobě nějak pasuje?

Nechat si něco diktovat jsem schopen prakticky právě jen v reklamě, kde své floexí alter-ego raději už preventivně vypínám.

Prošla okolo mě, ale v poslední době je to aktivita, které se věnuju minimálně. Bylo období, kdy jsem byl za tuhle práci rád, samozřejmě z existenčních důvodů. Naštěstí nyní se věnuji především projektům Amanity Design a nemusím to tolik řešit. Důležitá je forma zadání a pro jakého klienta pracujete, někdy to může být fajn a jindy z toho je velké zklamání. Takže tuhle oblast nechávám tak nějak volně plynout, nevyhýbám se ani to nevyhledávám.

Ale zpátky k desce, v promo materiálu se mluví o slovanské bohyni noci Zoryii, proč zrovna ona byla tím pojítkem při vzniku?

Klíčem je ta poslední skladba na desce. Jen jsem to nechtěl pojmenovávat "Zorya Polunochnaya", to by bylo hrozně dlouhý. Každopádně Zorya je bohyně, která se za den promění do tří poloh - ranní, večerní a noční - a mně právě ta noční atmosféra přišla jako jednotící linie celého alba. Významových rovin je ale víc, jednou z dalších je právě proměnlivost, která si myslím je pro mou hudbu typická.

Mimochodem, na desce je i tahle cykličnost vyjádřená tím, že její začátek a konec je stejný. Když se na samém konci zaposloucháte ještě pozorněji, objevíte skryté hlasy, které se s někým jakoby loučí. Zorya totiž každou noc umírá, ale do dalšího dne se znovu narodí. Jinak je to ale jedna polní nahrávka ze zvukové instalace, kterou jsem objevil nedaleko Brixenu ve Fortreze, když jsme tam byli s kamarádama na výletě.

Na ten nápad mě ale dovedla knížka Neila Gaimana "American Gods". Tento román je o bozích, kteří jsou mezi námi a různým způsobem tady koexistují. V bytě, kde bydlí Zorya, vždycky z nějakého pokoje vyjde jedna sestra, zajde a vyjde druhá a tak dále, samozřejmě proto, že je to vlastně pořád ta samá osoba. To mě nejdřív inspirovalo k pojmenování jedné krátké skladbičky na desce. Když jsem ale posléze pátral, kdo to ta Zorya vlastně je, objevil jsem celou slovanskou legendu. A spojit to s půlnoční Zoryou jako metaforou melancholie noci a tajemna mi přišlo jako dobrý nápad.

Ponurá melancholie, na mě to dopadne v těch pasážích, kde hraješ na tlustostěnné piano. Co v hudbě vlastně hledáš?

Dohledávám polohy toho pocitu. Možná to je i moje nejdůležitější charakteristika, protože právě tohle v hudbě považuju za stěžejní.

Na hudbu mám vlastně hrozně tradiční pohled, jako jednu z primárních hodnot v ní hledám krásu. Ta může mít spoustu různých poloh, může to být i něco skrytého, něco míň dosažitelného, pod nějakým povrchem, nevím, jak to teď popsat. Je to o to krásnější a hlubší právě proto, že to není úplně tak na dosah.

A ty sám jsi spíše noční, nebo denní typ?

Jsem noční typ, který se ale nutí být denní, protože když příliš ponocuju, nejsem moc funkční následující den. (smích)

Zmínili jsme skladby staršího data. Jak moc pro tebe bylo komplikované je sladit s těmi novými, aby to nebylo na výsledku znát?

Překvapivě mi nějak přišlo, že to funguje. Spíš si teď uvědomuji, že ty staré skladby mě mohly podvědomě ovlivňovat, když jsem pracoval na těch nových. Paradoxem je, že starší věci byly spíše ty experimentálnější, ty nové jsou svým způsobem tradičnější. Hlavně v poslední době se spíš pídím po hudebnosti, hmatatelném jádru každé skladby, pak mě teprve zajímá produkce a všechno, co k tomu patří. Každopádně mám rád kontrasty, vytváří to napětí - v tomhle případě třeba právě ta hudebnost a čistota akustických nástrojů je v kontrastu s radikálnější zvukovou estetikou, něčím víc vesmírným a sci-fi.

Dle toho tedy můžu soudit, že máš stále radši akustické nástroje?

Řekl bych, že to moc nerozlišuji. Mně jde o takový vlastní vesmír, v němž se nechci omezovat, oboje dvoje mě svým způsobem nějak "vzrušuje" a snažím se brát to, co mě na tom baví. Každá z těch dvou skupin nese hodnoty, které tam můžu vložit, a na základě své představy vytvořit pro mě nový tvar. U akustických nástrojů jde o organičnost, jsou zvukově bohatší a je tam víc proměnlivosti. Jejich vnitřní bohatost je třeba patrná, když s nima chceš udělat něco šíleného v počítači. Například když chceš ten výsledný zvuk pošpinit, mrvit a vykonstruovat něco nového, tak ti to pod rukama prostě víc žije. Kdežto v té elektronice je ukryta jiná energie, jiná intenzita - když třeba chceš ze synťáku dostat nějaký hutnější tón, něco masivnějšího, tak to vykroutíš o dost snadněji.

A hostující vokalistky si vybíráš podle čeho?

Jsou to příběhy a setkání, to bych musel individuálně o každém něco říct. (smích)

V mnoha ohledech tomu asi pomohlo "Machinarium", můj poslední soundtrack, který je spíše znám ve světe. Určitě jde o můj nejúspěšnější titul, což je svým způsobem vtipný. Díky němu se mi ozvalo mnoho fanoušku a muzikantů, kteří by se mnou chtěli spolupracovat. Poznal jsem takto hodně zajímavých lidí, v některých případech byla výsledkem spolupráce. Ať už s Tomášem Janíkem, Musettou, nebo Jamesem Ronem, toho jsem poznal přes internet, když jsem hledal zpěváka pro "Precious Creature". Na své stránky jsem si dal inzerát a on byl jeden z lidí, kteří se mi ozvali. Nejaktuálnější je pak remix pro Hidden Orchestra.

Lidský hlas bereš jako další nástroj, nebo má pro tebe jasně specifickou úlohu?

Zajímavá otázka. (smích) Já beru zpívanou písničku s textem jako jinou kategorii. Hlas je sám o sobě specifický, každý jsme na něj jinak citlivý, je to i velmi komplexní nástroj s neuvěřitelnou škálou vyjadřovacích prostředků. Tu samou melodii můžeš zazpívat různými hláskami a nemůžeš říct, že to bude pokaždé stejné, svým způsobem to je dost osobitý vjem. Jsem v tom nováček, hodně jsem se s tím na té desce potýkal a hledal jsem postup práce, jak ty písničky vytvářet.

Nějak jsem k tomu nakonec došel, ale byl to boj. Neumím psát texty, takže jsem si myslel, že je blbost to nějak vzájemně roubovat, protože spojení hlasu toho individuálního člověka s textem a hudbou je záležitost, která do sebe musí zapadat. Snažil jsem se dát prostor zpěvákům, aby to vymýšleli sami, a to se někdy povedlo, jindy ne. Nakonec jsem se našel spíš v tom, že jsem vymyslel hudbu a melodii s pseudo-textem a skladbu nechal zpětně otextovat. Hodně mi pomohla Anya Stuart, která napsala skvělý text pro "Precious Creature" a ukázala, že i takhle se zpívaná skladba dá vytvářet, když najdete toho správného partnera - textaře.

Tak to asi byla pro tebe nejnáročnější věc, co byla naopak ta nejsnazší?

No, pro mě jsou vlastně nejpřirozenější začátky. Blbnutí u piana nebo vytváření skic na klarinet. Člověk se tak dostane do transu, přestává spekulovat, tohle je ta nejtypičtější varianta, jak pracuji na nových věcech. Nejtěžší byly určitě již zmíněné písničky a dotažení jednotlivých skladeb. Posledních dvacet procent práce.

Když tě tak poslouchám, je na "Zoryi" nějaký zvuk, smyčka, která ti dělá velkou radost a kterou jsi objevil ji znenadání, neplánovaně?

Mám jeden takový zvuk, ale je takový hodně divný. (smích) Do "Blow Up" a "Forget-Me-Not" jsem vložil zvuk klarinetu, když na něj hraješ bez té hubičky. On má potom takový zastřenější zvuk a zní trochu jako trubka. Když tu hubičku a vložený plátek dáš pryč, je ten nástroj dost neovladatelný a ladění je mimo. V hlavě jsem si uložil rámcovou představu, jak by to mělo vypadat, něco jako strukturu, a výsledek jsem pak dotvořil v počítači. Vznikl takový android, akusticko-digitální pseudonástroj. Zajímavé je i srovnání starého a nového klarinetu. Ten starší spíš evokuje nějaký středověký dech (použil jsem ho ve "Forget-Me-Not), nový v "Blow Up" pak ještě víc připomíná nějakou dřevěnou trumpetu.

Největší zvukovou vychytávkou byl ale asi Matouš Godík, který desku mixoval. To je velkej trumf! (smích)

Vím, že občas dýdžejuješ a spolupodílíš se na Čajovně, platí to?

Co se týče djingu a tanečnější muziky - to se hodně mění, před půlrokem jsem se hodně zajímal o Afriku, teď mě baví zas nějaký postdubstepový věci typu Sepalcure, zajímavý je asi to, že se snažím všechny ty období do svých setů zachycovat - míchat starý a nový věci dohromady, hledat souvislosti.

V Čajovně se teď věnuju už spíše hlavně dramaturgii. Poslední zásadní autorská věc byla "Mikrofontána". To byl pořad, který jsem dělal se svou kamarádkou Veronikou Vlkovou. Vždycky jsme si vybrali nějaké téma - les, krystaly, ninjové, dětské hřiště, cokoli - a k tomu jsme vybrali muziku na tu hodinku a mezi jednotlivé skladby jsme vymýšleli příběhy, pohádky, které měly být jakoby popisem těch jednotlivých skladeb.

Tohle mě svým způsobem dosti inspirovalo pro novou desku, protože řada z těch skladeb má za sebou nějaký příběh.

Když vyhledáváš novou muziku, řídíš se tím, co se píše na internetu nebo v magazínech? Jsi fanda blogových hudebních nadšenců, nebo raději sáhneš po klasickém časopisu?

Po klasickým časopisu - to těžko, už jich moc nezůstalo. K hudbě se dostávám různě. Teď mi třeba docela hodně pomohli různé výroční žebříčky s typy od jiných umělců. Občas něco doporučí kamarádi, nebo známí DJové, dobrej zdroj je Josef Sedloň a jeho novinky na alternativní scéně na R1 nebo třeba Standa Zíma. Občas taky sjíždím Boomkat nebo Bleep.

Floex - Selfportrait 2011

V Americe se nyní hojně řeší pozastavení datového úložiště Megaupload.com. Dle tvého názoru - je toto ta správná cesta k zastavení nelegálního šíření muziky?

Je to složitá otázka a nevím, jestli jsem schopen na to krátce odpovědět. Každopádně tohle na mě působí jako nesmyslný výstřel do tmy. Nedává mi to žádný smysl.

Abychom si rozuměli, nemyslím si, že je ok hudbu krást, když si její autor přeje, aby byla za peníze, což nemusí být, především v dnešní době, vždycky zcela jednoznačnou podmínkou.

Jiná věc je, že hudba je stále, alespoň podle mého názoru, příliš drahá, i když právě rozklad hudebního průmyslu, který určitě souvisí s takzvaným nelegálním stahováním hudby, ale taky s její virtualizací, přispěl k tomu, že se ty ceny začaly pohybovat v trochu normálnějších číslech, a ještě jako bonus sebral trochu z vůdčího postavení majorů.

Stejně tak jsem přesvědčen, že kdyby hudbu nebylo možné ilegálně stahovat, byly by ty ceny přirozeně ještě dostupnější, protože celkový objem prodejů by byl větší. Aby to dávalo smysl, bylo by dobré mít možnost desku proposlouchat online, co hrdlo ráčí, dřív než byste se chtěli stát jejím vlastníkem. Kdo by si kupoval zajíce v pytli? Takže já jsem přívržencem stylu, jakým fungují obchody typu Bandcamp, kde mám i na store.floex.cz svůj obchůdek. Líbí se mi, že si tam desku můžete naposlouchat, kolikrát chcete, není potřeba okolo toho dělat nějaký tanečky a lidem, které vaše hudba zajímá, to nějak ztěžovat. Ze stejného důvodu jsem si dal své nové album na Soundcloud. Budiž důkazem to, že mi řada lidí psala, že si desku na Soundcloudu poslouchali a nakonec si ji koupili.

Všechny tyhle úvahy jsou každopádně na jedné misce vah, na druhé je svoboda a jakási nedeformovanost internetu a tohle všechno převažuje. S Megauploadem v principu nemám problém, když pominu, že je to jen obětní beránek a vedle toho jsou desítky jinejch služeb, který fungujou dál, takže to jako celek nedává žádný smysl. Každopádně styl, jakým by na to rádi šli zákonodárci v USA s návrhy SOPA, PIPA, to je velkej průšvih, ještě že to neprošlo. Jen se hrozím, s čím příjdou teď.

"Zorya" se objevila v nominacích cen kritiků Apollo i ve Vinyle. Myslíš si, že takové ceny mají šanci přinést nějakou změnu do stojaté české scény? A co pro tebe tyto nominace znamenají?

Ty nominace mě hodně potěšily a v případě Vinyly (vzhledem ke složení poroty) i překvapily. Proč? Protože jsem v dobré společnosti. Je skvělé mít tu konečně ceny, u kterých nemusíte přemítat, jestli se vlastně máte za to, že byste je mohli potenciálně dostat, stydět, nebo ne.

Snad to vytvoří nějaký tlak. Nejenom například na jiný ceny, jako je Anděl, ale celkově to vyšle signál na českou scénu o tom, že je možno poslouchat i trochu jinou hudbu.

Brzy již zmíněnou "Zoryu" budeš křtít v rámci speciálního koncertu v Paláci Akropolis (31. ledna 2012). Na co se můžeme těšit?

Musím říct, že tenhle koncert nebude mít moc obdoby, a to z více důvodů, tak snad se někdo přijde podívat. Jednak je to dvojkoncert. Druhou kapelou je milánské duo Musetta, které mi hostuje na desce. Budete si moci poslechnout jejich vlastní tvorbu a také vychutnat skladbu "Nel Blu" z nové desky v původním podání Marinelly. Navíc dáváme dohromady několik dalších skladeb, v nichž si různě vzájemně hostujeme, aby to bylo ještě o kus pestřejší. Právě dneska jsme horlivě diskutovali s druhou polovičkou Musetty Matteem mý nápady na klarinetový aranže do jejich skladeb.

V neposlední řadě jsme s kamarádkou malířkou Veronikou Vlkovou připravili scénografické řešení celého koncertu. Pokusili jsme se dát hlavy dohromady, využít mých zkušeností z oblasti nových médií, přizvali jsme kamaráda Dana Gregora aka Initi, kterého možná znáte z tvorby sdružení Makula, a propojili ho s imaginativním světem Veroniky. Chceme proměnit pódium v imaginativní krajinu plnou pohádkových bytostí, měly by to být takové zprávy z našich fantazijních světů. Bude to trochu performance, trochu animovaný film.