50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Prvně musím říct, že kdybychom vyhlašovali nejlepší cover roku, Rustie by byl horkým kandidátem. Strohý maximalismus. Vysoké a nízké zároveň. Laciné popové nápady obestavuje sofistikovaným zvukem elitářského undergroundu. Pohádka tisíce a jednoho nápadu, které připadají přibližně na každých deset vteřin jednotlivých tracků. Rustie je nenažraný beatový autista, který však ví, co dělá. Jakože dát vedle sebe metalový riff, digitální hru, příchuť rave nebo snad dubstepový memoár je hodně přísná palba. Ale zábavná jak nic jiného! Jestli dnešní formát popkultury nabízí nějaká specifika, jedná se určitě o nejednoznačnost. U alba "Glass Swords " se tímto termínem může ohánět jak složka inspirací, tak stavba jednotlivých skladeb. Při poslechu "Glass Swords " zákonitě musí v mysli rezonovat jméno Hudsona Mohawka, mentora mladé progresivní party z Glasgow. Jeho debutové LP "Butter " stavělo na podobném systému jako "Glass Swords ", jen s tím rozdílem, že možná až příliš lpělo nad čerstvě opěvovaným žánrem wonky. Tu pestrobarevnost, ujetost, šílenost Rustie nekoncentruje ani tak do zvuku, jako spíš do dramaturgie tracků. "Glass Swords " zní uceleněji, ale ve své podstatě je dobrodružnější. Je strašně těžké pojmenovat vlivy, časovou identitu a všechno kolem toho, co je s tímto albem spjato. Jedno ale říct můžeme - zábavnější elektronická deska loni nevyšla.

Rustie - Surph

---

Alison Krauss a její skupina Union Station jsou sázkou na jistotu. Co deska, to hudební lahůdka. Šestadvacet cen Grammy koneckonců hovoří za vše, a proto když tahle dáma vydá po sedmi letech nové album, je to ve světě bluegrassu obrovská událost. "Paper Airplane" zcela splnilo očekávání. Alison Krauss si po dobu své kariéry drží vysoký standard a ani "Paper Airplane" není výjimkou, dokonce by se dalo říct, že se řadí k tomu nejlepšímu, co nahrála. Nahrávka je jako celek velmi melancholická, ovšem nepostrádá ani poměrně svižné věci. Určitou nevýhodou jejích nahrávek bylo, že pro běžného posluchače byly náročné na poslech, což v případě tohoto alba neplatí, respektive ne v takové míře. Ačkoli stále zůstává v čistokrevném bluegrassu, je tentokrát celkově lehčí, přímější, melodičtější, stravitelnější a nad míru se povedly i písničky jako takové. Tyto teze může potvrdit nejen nominace na Grammy, ale i celkem slušný úspěch desky v Evropě, která doposud tuto zpěvačku s křišťálovým hlasem spíše opomíjela.

Alison Krauss & Union Station - Paper Airplane

---

Beyoncé se vrátila ke kořenům. Odložila svou popovou masku a ponořila se opět do soulových a rhytm and bluesových vod. Tentokrát intenzivněji než kdykoliv předtím. Své retro choutky ukojila hned v několika případech a nutno zdůraznit, že nikomu se to za poslední léta nepodařilo lépe. "Love On Top" nebo "1+1" zní jako to nejlepší z pozdní éry Motownu slepené pro současné ouško. I v r'n'b písních jako "Party" nebo "I Miss You" vznese nad uši ostatních otázku, co jsme v dnešní době ochotni považovat za árenbí. Nic ale nezní staře, songy z alba "4" mají svěží nádech. Beyoncé si pohrává i se současnými rytmy. Skoro až futuristicky zněl její pilotní singl "Run The World (Girls)" i "End Of Time". Beyoncé ale zakotvila i v přítomnosti, a tak si navzdory rozporuplnějšímu přijetí pilotního singlu ze strany rádiových dramaturgů mohla své obecenstvo lačnící po hitech uchlácholit typickou baladou "Best Thing I Never Had". Deska "4" je balíček nejlepších schopností Beyoncé, obsahující bezchybné vokály a mistrné písně.

Beyoncé - Countdown

---

Jestli se loni na někoho opravdu čekalo (ve smyslu "s čím to teda přijde"), byla to islandská divoženka Björk. Vydání jejího loňského alba předcházelo několikaleté období, kdy si mohla, jak říká, "dělat, co sama chtěla". No, a když si Björk začne dělat, co chce, můžete si být jisti, že z toho nakonec něco bude. V případě léta Páně 2011 z toho byl multiumělecký projekt "Biophilia". Ten v sobě kromě historicky prvního app-alba (tedy desky, na které má každá skladba svou paralelní verzi v podobě interaktivní aplikace pro iVěci) zahrnuje i instalace, živá vystoupení, workshopy a dokument. Vypadá to nabubřele a nafouknutě a nafoukaně, ve výsledku je ale "Biophilia" v podstatě skromnou nahrávkou. Nahrávkou, která bezezbytku využívá darů moderní doby (propojení analogových nástrojů s iPadem...), aby oslavila zázrak života, fascinaci vesmírem a přírodou, nahrávkou, která není jednoduchá a možná ani geniální, která ale rozhodně nechá otisk.

Björk - Crystalline

---

"How It Feels To Find There's More" se bude v našem žebříčku drobet vyjímat. I když je dílem jednoho člověka, který si říká Uphill Racer, hostuje na něm celá plejáda vokalistů včetně Judithy Heusch (Patty Moon), Aydo Abay, Karo, Chrise Neuburgera (Slut), Shary Worden (My Brightest Diamond) nebo Rosalie Eberle. Uphill Racer se prochází ve vodách folktroniky, ambientního popu a na každičkém rohu této nahrávky čeká životní zkušenost, melancholie a pokora. Poskládané téměř osobní příběhy tu těkají a zkoušejí vaši pozornost. Vše mezi niterně naléhavou "The Automatic Function" přes křehkou krásku "Bright Curious Endless", teskně experimentální "Overfrail" a konče u posmutnělé revize "Requiem For My Friends" má své logické opodstatnění a není žádnou falší, jak si získat pouze vaše emoce. "How It Feels To Find There's More" je nepřiznaná zpověď hlavního aktéra, s otevřenou náručí přátelské pomoci, ke které se bez skrytých nástrah rádi vrátíte, necháte se ukolébat a pootevřete vrátka nadhledu.

Uphill Racer - The Automatic Function

---

---

Na návrat Yellowcard, jakožto jednoho z hlavních představitelů pop-punku posledních minimálně deseti let, se čekalo se stejným nadšením i pochybnostmi jako v případě celosvětově populárnějších Blink-182. Na rozdíl od nich by ale kapela Ryana Keye mohla mít v našem žebříčku hned dvojí zastoupení. Podzimní nahrávka " When You're Through Thinking, Say Yes (Acoustic)" totiž staví na neméně kvalitním "plugged" materiálu. Akustické reedice jsou vesměs projekty ve stylu "hit or miss" (v překladu - potěš či ne, každopádně vydělej), přičemž ta loňská od Yellowcard zasáhla desítku (pardon, osmičku) všemi deseti nástřely. Pečlivost a kompletně DIY přístup, včetně vlastní mixáže, vyústil v intimitu a absolutně bezprostřední prožitek z textů písní jako "Sing For Me" či "Hang You Up". Dalším plusovým bodem akustické desky oproti základové sbírce je to, že Yellowcard dokázali maximálně využít určité výhody, kterou mají vůči ostatním skupinám podobného žánrového zaměření - houslisty Seana Mackina.

Yellowcard - When You're Through Thinking, Say Yes (Acoustic)

---

Dvaadvacetiletá Nika Roza Danilova vydala za poslední tři roky pod aliasem Zola Jesus tři desky. Stihla mimo to i několikrát objet svět, po boku lidí jako Fever Ray, Xiu Xiu nebo The xx. V září vydala "Conatus" a ukázala hudebnímu světu, kolik se přiučila. Album je nápaditou a slušnou změtí; její nenásilné uzrávání a decentní nevypočítané odklony se navíc moc příjemně poslouchají. Některým párům uší svým letošním počinem trošku zpopiněla (a vysloužila si, jak taky jinak, další asympatie), těm ostatním se ale možná konečně a nevědomky obhájila. Definovala si svůj flek, díky kterému už s největší pravděpodobností nebude jen obyčejnější pseudointelektuálkou, která dělá "jen" synthpopové náhražky Stevie Nicks, Lisy Gerrard, Kate Bush a Siouxsie Sioux a které docení jen ostatní hip a anti-cool pseudointelektuální lidi.

Zola Jesus - Vessel

---

Lykke Li v první popové lize už nějaký ten pátek je, ale "Wounded Rhymes" je jiné v tom, že má potenciál oslovit široké masy. Na albu totiž zpěvačka dokázala přesně trefit hranu mezi sebenaplňujícím experimentováním z předešlých nahrávek a na ruku jdoucí popovou lascivností, kterou popové hvězdy bez talentu nahrazují erotickými koncerty a videoklipy. Seversky chladnou atmosféru s rozmazanými nevšedními rytmy zasazuje do hlubokého, na ruku jdoucího reverbu, chytlavé a líbivé melodie servíruje svým odtažitým, ale přesto naléhavým přednesem a výsledkem je pop, který lze označit za fatální, osudový, velkolepý. "Wounded Rhymes" nenabízí popěvky pro cestu autem do práce, nabízí sice laciné melodie, ale s nápadem a formou, které vyžadují vaši plnou pozornost, za níž se vám ohromně odvděčí dokonalým prožitkem. Pokud chcete mluvit o tom, že pop je sexy, opravdu sexy, pak zapomeňte na latexové pophvězdičky z luxusních ložnic velkých producentů. A mluvte o Lykke Li.

Lykke Li - I Follow Rivers

---

Peter Gabriel je na absolutním vrcholu prolínání popu s uměním. Jeho písničky jsou na posledních deskách snadno přístupné, přitom aranžérsky bohaté a košaté. Počátkem roku 2010 se na albu "Scratch My Back" rozhodl přepracovat své oblíbené skladby jiných autorů, a aby to nebylo úplně ordinérní, k nahrávání si pozval jen orchestr. Ne i orchestr, ale jen. Po úspěchu nahrávky nenechal své fandy zas tak dlouho čekat a na podzim minulého roku vydal na desce "New Blood" přepracování svých vlastních skladeb. Jakkoli by se to u jiných interpretů mohlo zdát jen jako kanibalizace na vlastním repertoáru, když nové nápady nepřicházejí, Gabriel i na desce svých vlastních coververzí přichází s úžasnou atmosférou a profesionalitou, která po pár posleších dokáže zahnat myšlenky na původní verze. Legendární zpěvák a skladatel se bez problému vyvaroval jakéhokoli závanu kýče a oprášil své písničky důstojně a přitom zábavně. A ještě díky orchestru můžete při poslechu mít pocit, že posloucháte fakt umění...

Peter Gabriel - Red Rain

---

Pokud bychom o někom letos měli mluvit jako o nejlepším debutantovi, byl by to určitě Nicolas Jaar. Nejde jen o to, že jeho debutová deska "Space Is Only Noise" je úžasná sbírka impresionistických pozdravů ze schizofrenního kabaretu, kde se kdysi hrával jazz, abstraktní hip hop, house, world music atd., ale zapomínat nesmíme ani na Jaarovu celoroční singlovou a remixovou práci. Na "Nico Bluewave Edits" EP si vzal na operační sál skladbu "Work It" od Missy Elliott, "Hey Boy" od polozapomenutých The Blow a track "There's Nothing I Can Do" od Mike And The Censations, jehož novou verzi pojmenoval "What My Last Girl Put Me Through". Pustil se i skladby "Big" od Sneaky Sound System. Všechny ty remixy mají společnou jednu věc - nejedná se pouze o obřízku, ale Jaar z nich nechává vypreparovat původního interpreta a nahradí ho svým neodolatelným mixem housu a jižanské elegance. Na desce "Space Is Only Nosie" tyto atributy najdete samozřejmě také, v ní je ale přiložena jakási "housová podoba Jamese Blakea" a také sladká odměny pro ty, kteří v hudbě ještě hledají nějaký význam.

Nicolas Jaar - Too Many Kids Finding Rain In The Dust

---