Současný pohled na umírající kytarovou scénu je poněkud zoufalý. Zatímco pár let zpátky bylo ještě možné v žebříčcích zahlédnout kytarové kapely, dnes tam nejsou. Jakoby zájem úplně opadl. Můžeme vést hodinové diskuze, proč tomu tak je, ale bylo by to zbytečné. Nejde o to hledat řešení neřešitelného, ale o to vzít do ruky kytaru a ukázat světu, že kytarová hudba ještě neumřela. Podařilo se to na začátku devadesátek, tak proč by se to nemohlo podařit právě teď?

No a do této nehostinné doby byla vyslána třetí studiová deska londýnské formace The Maccabees, která si získala menší pozornost s předchozími počiny "Colour It In" a "Wall Of Arms". O těch můžeme prohlásit, že sice nejsou nikterak zvláště výjimečné, ale určité kouzlo mají. Kdyby přišli s třetí deskou, která by se od svých předchůdců moc nelišila, asi by zapadla. To je ale kdyby. Pravda je taková, že The Maccabees se vrací s nahrávkou, o které už teď můžeme prohlásit, že bude patřit k albům roku 2012. "Given To The Wild" je totiž přesně ten kopanec, který britská rocková scéna potřebuje.

Kapela si totiž uvědomila jednu základní věc a to, že pokud chcete, aby si vás za současné situace někdo všiml, musíte pracovat tvrdě. "Given To The Wild" vznikalo skoro dva roky a nahrávalo se ve dvou fázích. V té první spolupracovali s Timem Goldsworthym (LCD Soundsystem, Cut Copy, UNKLE) a Brunem Ellinghamem (Chikinki) v Rockfieldu ve Walesu, pro tu druhou se přesunuli do vlastního studia, kde jim produkčně vypomohl Jag Jago z The Ghost Of A Thousand. Samotné písně psala pětice muzikantů individuálně nebo v menších skupinách a až ve studiu na nich pracovali společně. Během příprav i natáčení vládla pohodová atmosféra, což se nezaměnitelným způsobem podepsalo na nahrávce. Výsledkem je deska plná nenucené lehkosti.

Že je něco jinak, mohli zaregistrovat návštěvníci loňských koncertů, na kterých už některé novinky zazněly. První oficiální vlaštovkou pak byl singl "Pelican", který byl vypuštěný v půlce listopadu. Svižná kytarová linka v kombinaci s nádherným vokálem vás ve stejný moment roztančí a dojme k slzám (zvláště ve zklidněné části "We go back to where we came from..."). Výborná ochutnávka naznačila to, co nakonec po poslechu celého alba musí každého napadnout: "Given To The Wild" je obrovský krok vpřed a The Maccabees na něm znějí jako jedna z nejlepších mladých britských kytarových kapel na vrcholu svých sil.

Počáteční ambientní instrumentálka vás přenese ke skladbě "Child", která je (stejně jako mnoho dalších) postavena na rytmické preciznosti a kytarách hozených do echa, které se třepetají okolo procítěného zpěvu Orlanda Weekse. Jeho zpěv nezmiňuji náhodou, protože Weeksův projev doznal od "Wall Of Arms" značné změny a je více uvolněný, což nejlépe dokresluje "Feel To Follow", mimochodem, jeho nejoblíbenější skladba na albu. Nejlepším příkladem toho, jak se kapela vzdálila od své původní tvorby, pak jsou skladby "Heave" (Bloc Party tiše závidí) a "Go", ve které koketují s elektronikou. A musím zmínit i závěrečnou "Grew Up At Midnight", která se z intimního začátku přenese až k rozjetému finále, které vás těžko nechá chladnými.

Téma lásky, které se objevovalo na předchozích počinech, prý bylo zakázáno, a tak se texty na albu točí spíše kolem rodičovství, nevinnosti a nostalgie. Je sice pravda, že "Pelican", alespoň tedy v té textové rovině, ostatní skladby malinko převyšuje, ale na výsledném efektu to nic nemění. Nádherné melodie, nepředvídatelnost a touha po zvukovém i písňovém dobrodružství dělají z "Given To The Wild" klenot, který září. Nedá se předpokládat, že by se po jeho vydání mělo na hudební scéně něco změnit, ale dokud budou vycházet nahrávky jako tato, má kytarovka šanci na přežití.