Nechci tvrdit, že televizní hledání talentů, ať už se pokaždé jmenuje jakkoliv, je základní pilíř hudebního průmyslu. Zahraničí však už bylo díky nim svědkem zrodu kariéry mnoha zajímavých zpěváků, zpěvaček a skupin. Všechny ty SuperStar, Talenty, Faktory a Hlasy mají totiž jedno společné - dávají šanci opravdu novým, neokoukaným a talentovaným lidem, které zatím showbusiness nebo chtivost velkých vydavatelství neměly šanci zkazit. A jestli by svěží vítr některý hudební trh potřeboval, bude to právě ten v naší pivní republice.

Když se totiž jednou z nejnavštěvovanějších událostí roku stane koncert absolutního kýčaře a neumětela Michala Davida, je něco hodně v nepořádku. Když se však tento člověk stane porotcem v hudební soutěži, která si zakládá na hledání hlasu, talentu nejvyšší kvality a nové pěvecké ikony v jedné osobě, jeden chtě nechtě musí konstatovat, že do většího bahna už se celá soutěž propadnout nemohla. Hlas Česko Slovenska (pomineme-li alibistický a gramatický paskvil v názvu) se v americké verzi setkal s velkým úspěchem, a to nejen zásluhou nově objevených majitelů superhlasů, ale i díky hvězdné porotě. Christina Aguilera, Cee Lo Green, Adam Levine z Maroon 5 a Blake Shelton si doma leští nejednu hudební cenu a zároveň jsou uznáváni napříč posluchačskou veřejností i kritiky.

A koho odborníci z Novy vybrali nám? Jednu komunistickou zombie, rockera-zemědělce, umělohmotnou princeznu-podnikatelku a primitivně vyprofilovaného rappera. Michal David možná umí hrát na klávesy a zná jazz, ale tím jeho nadání pro hudbu končí. Jeho irelevance k dnešní hudební scéně je tak propastná, že do poroty už mohl zasednout klidně mluvící pes nebo zpívající orangutan. Pepa Vojtek? Myslíte toho pána, co se se svou skupinou Kabát znemožnil před celou Evropou, když se do finále Eurovize přiřítili opilí se svým agrárně-hospodským rockem pro masy? A paní Rolins s Rytmusem? Ti jsou mi asi nejméně proti srsti, vždyť jako jediní ze zmiňovaných opravdu vědí, co je to moderní muzika pro nejširší veřejnost, ba co více, sami se její tvorbě věnují. U slovenského vulgárního rýmisty přesto postrádám hlubší vhled a jakoukoliv kompetenci hodnotit něčí zpěv.

Ono to vlastní není jen o porotě v jedné soutěži. Konkurenční Talent měl nedávno své grandiózní finále. A hřeb večera? Gott a Bílá zazpívali na playback dvacet let starou písničku. Jsou opravdu cílovou skupinou takového pořadu senioři ve věku 60+? Všude ve světě by šanci dostal někdo, kdo právě vydává desku nebo singl. V Británii to ve finále letošního X Factoru byla Leona Lewis (má nové EP) a Coldplay (mají nové CD). V Americe to byl pokaždé někdo, komu se promo v danou chvíli opravdu hodí. Co však propaguje Gott? Nic, jen musí ukázat, že ještě stále dýchá, a vysílá tak zprávu všem organizátorům firemních večírků: "Zabookujte si mě!" Jenže u nás to ukazuje jediné - trh s cédéčky je mrtvý, takže dát šanci někomu relevantnímu by bylo nošení dříví do lesa. Alespoň podle dramaturgů.

Nejsmutnější je, že u nás nefunguje vlastně nic. Rádia hrají, jak zapíská pán od vláčků, v lepším případě si stanice počkají, co se chytne v zahraničí, a pak to s půlročním zpožděním zkusí u nás. Cédéčka si kupují jen zapálení fanoušci anebo lidé, co neumějí používat internet. Galavečery s cenami už jsou pak úplnou karikaturou sebe samých. Člověk se pak nemůže divit, že už i televizní hudební soutěže pro mladé se propadají stále hlouběji a hlouběji. Motivaci dělat dobrou hudbu už mají dnes jen umělci, co vědí, že se dokážou uživit i jinak. Být totiž dnes zpěvákem na plný úvazek se rovná charitativní činnosti pro nejotrlejší.