Osmého prosince se narodil Jim Morrison. Také byl zabit John Lennon. A Tichá dohoda slavila čtvrtstoletí své existence. A když ve finále koncertu hráli, spolu s Michalem Pavlíčkem a Ondřejem Konrádem, "Roadhouse Blues" a v zápětí "The Beatles And The Stones", vše se propojilo dohromady. V KC Vltavská, bývalém Belmondu, se vznášel duch světových rockových legend, po jejichž bok, převedeno na naše poměry, Tichá dohoda rozhodně patří.

Tichá dohoda je kapela, která byla na vrcholu v devadesátých letech minulého století (jak to s nimi bylo dál a proč nebyla po albu "Válcovna vkusu, s.r.o." skupina aktivní, dobře popsala v tmoto rozhovoru). V Praze prakticky deset let nehrála. A tomu odpovídalo i publikum, které se na koncert dostavilo. Přišli v naprosté většině pamětníci, kteří se na stejném místě potkávali někdy před sedmnácti lety. Lidi, co mají Dohodu rádi, kteří ji znají a teď se nostalgicky vracejí do svého mládí. Tedy publikum, pro které je radost hrát.

A podle toho to i v pěkně zaplněném klubu vypadalo. Kapela sklízela mohutné ovace, v závěru musela opakovaně a neplánovaně přidávat. Koncert vyvrcholil v obrovský mejdan a ve finále, při stounovské "I'm Free", bylo najednou pódium plné muzikantů, včetně Aleše Zenkla, který na poslední chvíli přijel z právě odehraného koncertu Michala Hrůzy z nedalekého Výstaviště, včetně dvou bubeníků a samozřejmě za obrovské podpory a nemizící radosti publika.

Celý večer byl koncipován jako velká retrospektiva, skutečná poctivá oslava pětadvaceti let od vzniku. Místo předkapely si muzikanti připravili promítání svých klipů, čímž vyplnili prvních pětačtyřicet minut času. Ve tři čtvrtě na devět nastoupila aktuální sestava Dohody, aby odehrála první set, a pak jsme se chronologicky od konce osmdesátých let dostávali blíže až k dnešku. Kapela v rychlosti projela všechny své milníky, měnila muzikanty, aby se představila ve všech možných sestavách a v bezmála třech hodinách odehrála jedenatřicet skladeb. Úctyhodný maraton. Takhle má vypadat poctivá oslava hudebních narozenin.

A zatímco se lidé v sále náramně bavili, vzpomínali a zpívali s kapelou její největší hity jako "Cizí pohled", "Vánoce osamělých srdcí" nebo "Kotva a kříž" a Blanka Šrůmová se usmívala a večer si užívala, Dan Šustr působil rozladěně a neuvolněně. Možná to bylo tíhou organizace tohoto velkolepě pojatého programu, možná tím, že ne všechno, co bylo naplánované, vyšlo (bohužel se nedostavili členové první sestavy, takže jsme neslyšeli pradohodí skladbu "Je čas" z alba "Zlatý grál"). Možná si uvědomoval, že je na kapele slyšet, že měla dlouhou pauzu a není stoprocentně sehraná, možná mu mohlo vadit, že koncert nebere každý (na straně muzikantů) tak moc vážně jako on.

A přitom vše klapalo, vzhledem ke komplikované dramaturgii až neuvěřitelně dobře. Muzikanti se bez zbytečných prostojů rychle měnili, koncert měl spád a drajv. Zvuk v sále byl velmi dobrý a spokojenost návštěvníků nepřehlédnutelná. Tichá dohoda připomněla, jak důležitou kapelou bývala a kolik fantastických songů za ní zůstalo. A nezapomněla ani na skvělého Phila Shoenfelta, s nímž v roce 1995 vydali live album a připomněli ho písněmi "Garden Of Eden" a "Marianne, I'm Falling".

A tak jediným skutečně rušivým momentem byl křest videoklipu "Reklamní anděl" nebo spíš jeho puštění v první třetině koncertu. Výborně rozjeté vystoupení tak silně přibrzdilo a po klipu se muselo rozjíždět znovu. Navíc jsme stejnou písničku slyšeli dvakrát po sobě. Mnohem líp by zafungovalo, kdyby se na velké plátno promítal klip (podobně jako retrospektivní projekce v případě jiných písniček) a do toho muzikanti naživo skladbu odehráli.

Tichá dohoda nás pozvala zpátky do devadesátých let. Na jeden večer nás přenesla do té fantastické doby, kdy jsme dospívali a chodili do zaplněných rockových klubů. Do časů, které se už nikdy nevrátí. Jsem zvědav, jak se s tím kapela popere a zda se jí podaří dohnat ty roky, které ztratila v době nečinnosti. Moc bych jí to přál. Ale bude to sakra těžké.