Jak se to vezme. Pokud máte rádi neopunk s názvuky grungeové scény, vyzkoušejte kvalitu za nízkou cenu. Pokud víte, že na opravdovou kvalitu si musíte připlatit, tak... si přečtěte recenzi debutu skupiny American Hi-Fi.
7/10
American Hi-Fi - American Hi-Fi
Skladby: Surround, Flavor Of The Weak, A Bigger Mood, Safer On The Outside, I'm A Fool, Hi-Fi Killer, Blue Day, My Only Enemy, Don't Wait For The Sun, Another Perfect, Scar, What About Today, Wall Of Sound
Celkový čas: 48:54
Vydavatel: Universal
Jednoduchý obal desky by mohl navádět k názoru, že by mohlo jít o nějaký alternativnější počin, než je popík. Vydávající firma Island už moc nenavede, protože na ní vycházejí tak rozdílné věci, jako jsou
U2,
PJ Harvey nebo
Lionel Richie.
Opravdu američtí (název nic nezaručuje)
American Hi-Fi se prozradí od začátku. Jejich hudba je totiž opravdu "americká" v tom smyslu, že to byly americké kapely, které se s ní prosadily. Nebudu vás napínat (ti, co si přečetli upoutávku, už jsou dávno uvolnění) - škatulkově bráno, hrají neopunk stylu
Green Day či
Offspring, ovšem s grungeovým nátiskem. Anebo opačně - grunge s neopunkovým "čírem", i když tihle potomci punkerů vlastně číro vůbec nenosí. To znamená, že jejich skladby obsahují chytlavé vokály, melodické linky, ale jsou zároveň založeny na ostřejších kytarách (žádná elektronika). Mají nepříliš komplikovanou strukturu, ale přece jen o něco propracovanější než neopunkové věci,, skladby jsou si dost podobné. I když to s hudbou příliš nesouvisí, jsou to také pěkní mladí kluci, takže si umím představit nadšení mladých Američanek. K přijetí u mladých přispívají i texty (které si můžete nastudovat na solidně vyvedených
stránkách kapely obsahujících veškeré nezbytnosti moderních webů).
Ačkoliv jsou si skladby místy přece jen příliš podobné, za vyčnívající bych považoval hned úvodní "Surround" nebo vypalovačku "My Only Enemy", první singl "Flavour Of The Weak" bych mezi ty nejpodařenější bohužel nezařadil. Muziku vhodně doplňuje vokál, který nepatří k těm nezapomenutelným, ale je správně "grungeový". Umí i jemnější polohy (jedna z mála pomalejších věcí) - "Don't Wait For A Sun". Hlasem disponuje Stacy Jones, motor kapely, kromě zpěvu také kytarista, dříve však bubeník, např. u Veruca Salt (znáte jejich předělávku
Depeche Mode na dost slušném tributu "For The Masses" z roku 98?). Že si asi firma slibuje od kapely hodně, může svědčit to, že album produkoval
Bob Rock, ostřílený producent rockových desek, z těch hodně známých jmenujme Metallicu,
The Cult nebo
Bon Jovi.
Takže? Na můj vkus příliš stejné, ale naštěstí na víc poslechů je slyšet, že oproti "pravému" neopunku jde přece jen o vymakanější kousky, které ale neztracejí na chytlavosti.