TOPlist

Skvělé kapely, trestuhodné chování publika

13.11.2011 23:04 - Marek Odehnal | foto: facebook interpreta

Metalový svátek v podobě zastávky turné čtyř slavných formací nabídla v sobotu večer vídeňská hala Gasometer. Nejen hlavní hvězdy předvedly kvalitní výkony, celkově však zůstává pachuť po skandálním agresivním chování primitivních fanoušků Machine Head během setu co-headlinera večera Bring Me The Horizon.

Live: Machine Head

support: Bring Me The Horizon, Devildriver, Darkest Hour
místo: Gasometer, Vídeň
datum: 12. listopadu 2011
setlist: I Am Hell (Sonata in C#), Be Still And Know, Imperium, Beautiful Mourning, The Blood, The Sweat, The Tears, Locust, This Is The End, Aesthetics Of Hate, Old, Darkness Within, Bulldozer, Ten Ton Hammer, Halo, Davidian

Machine Head
© Archiv
Opravdu málokdy se dá o nějakém koncertě napsat, že jste měli možnost vidět turné snů. Takové, na kterém se nesešla hlavní hvězda a několik neznámých kapel kolísající kvality, ale turné, kde kapely na pozicích supportu samy patří mezi blyštivá jména tvrdé scény a které samy na vlastních turné headlinují koncertům ne o moc menším, než byl ten sobotní ve vídeňském Gasometeru, kde jsem měl možnost právě jedno z takových turné snů vidět živě. Považte sami, přijdou vám snad kapely Bring Me The Horizon, Devildriver a Darkest Hour jako nějaká druhá liga proti hlavním stars Machine Head? Mně ani ne a s opravdu velkým nadšením jsem vyjížděl do Vídně vstříc neobyčejně našlapanému metalovému večeru.

Bohužel, ačkoliv na lístku bylo napsáno vstup od sedmi a start od dvaceti hodin, s čímž jsme do Vídně vyráželi, realita byla jiná, a večer tak američtí metalcoristé s výrazným vlivem švédského melodeathu Darkest Hour odpálili právě už s úderem devatenácté hodiny, kdy jsme teprve do Vídně přijížděli. Tudíž vám report z jejich setu nenabídnu a mrzí mě to hodně, na ně jsem těšil prakticky nejvíc, neb obě hlavní hvězdy večera jsem v sobotu viděl už potřetí. Stihl jsem tak až začátek druhých Devildriver, soustředěných kolem charismatického ex-zpěváka nu-metalových Coal Chamber Deze Fafaryho. Hudba jeho současné formace však nemá s bývalým působištěm nic společného, jednoduchá škatulka metal a výkřik "Hobluj!" ji charakterizuje vhodně. Díky tomu vás jejich hudba baví a nutí k headbangingu tři čtyři skladby, ale pak začne být ten jejich retro kolovrátek poněkud nudným. Hrálo se z průměrné novinky "Beast", ale největší ohlas sklidily prověřené hity v čele se závěrečnou "Clouds Over California". Lidi se bavili, ale nějakých výraznějších circle pitů nebo moshe jsme se nedočkali. Kapela, která neurazí, ale ani nenadchne a táhne ji hlavně jméno jejího frontmana.

Bring Me The Horizon
© www.myspace.com/bmth
Poté již nastal čas pro co-headlinera večera, mladé metalcorové hvězdy Bring Me The Horizon. Ti z převážně konzervativního metalového line-upu hodně vybočovali (návštěvníci se podle výzoru dělili buď na čisté thrash metalisty, nebo v menšině zastoupené emo/core kids, ale nic mezi tím) a bohužel jsme to museli pocítit hodně smutným způsobem. Kapela odehrála velmi dobrý set a o Olimu to v rámci možností zpívalo docela slušně, k čemu ovšem to, když proti nim stála nepřátelsky naladěná armáda stovek dlouhovlasých tupých individuí. Nelíbí se jim, v pořádku. V každé pauze mezi skladbami ale tupě sborově skandovat "Machine Fucking Head", pískat a bučet a nadávat do "emo faggots", ačkoli Oli opakovaně prohlašoval: "Ano, hned po nás přijdou Machine Head. Ale teď jsme tady my, Bring Me The Horizon," i to jsem už zažil takto vyfuckovat kapelu.

Jakmile ale na muzikanty začaly opakovaně a ne zrovna v malém množství létat plné tvrdé plastové kelímky s pivem, už jsem si připadal jak někde na punku v Horní Dolní. Co tohle je prosím vás za úroveň? Uhýbat desítkám takových projektilů na světovém koncertu v metropoli civilizované evropské země? Jeden kelímek přistál Jonovi na kytaře, jeden jen těsně minul Olimu hlavu a znova opakuji, že šlo o půllitrový vratný kelímek z tvrzeného plastu plný tekutiny. Při prudkosti hodu se tak výsledek rovnal kobercovému bombardování dlažebními kostkami a to opravdu na akci takové úrovně nemá obdoby. Jak kapela, tak jejich fanoušci se ten večer museli cítit jako lovná zvěř naháněná tupou vidláckou metalovou masou. Nepomohlo ani Oliho obligátní "cocksuckers" gesto na adresu všem těmto idiotům.

Machine Head
© machinehead1.com
Kapela z toho byla hodně rozčarovaná, a i když odehrála svůj set profesionálně, nemyslím si, že u druhé hvězdy večera měl čítat pouhých sedm položek. Evidentně ho zkrátili o jednu dvě skladby, aby už mohli být z pódia pryč a neriskovali zranění. Opravdu velmi smutné. Netolerance fandů klasického metalu je obecně známá, teď jsem se o tom znovu přesvědčil na vlastní oči a bohužel vidím, že to není problém jen u nás. Úplně jsem se před hlavní hvězdou styděl, že poslouchám tu samou kapelu co tahle zvířata. Agro a primitivismus prostě bohužel vládne všude, i v západní Evropě.

I přes tento šokující zážitek jsem se na Machine Head těšil, a ačkoliv už nová deska jen dovedně recykluje to, čím ovládli metalový svět na předchozích dvou albech, živě mají už několik let životní formu a jsou stále jednou z nejlepších koncertních kapel současnosti. Přesvědčil jsem se o tom na stejném místě už loni a přesvědčil jsem se o tom i teď, když se zaplnila i ta poslední místečka na ploše a atmosféra zhoustla do nepředstavitelných rozměrů. Po půlhodině čekání zazněly úvodní tóny aktuálního otvíráku "I Am Hell (Sonata in C#)", a začalo tak nefalšované stopětiminutové inferno.

Devildriver live
© www.myspace.com/devildriver
Zvuk McClainovy bicí soupravy sice podobně jako minule zabíjel vše kolem (v tom negativním slova smyslu), ale ne na úkor kytar a hlavně zpěvu. Vše bylo v docela dobrém poměru, akorát opravdu zbytečně moc nahlas. Jako by zvukaři místo aby bicí o něco stáhli, všechno ostatní naopak vytáhli na jejich hlasitostní úroveň. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné, ale postupem času si na to člověk zvykl a byl rád hlavně za onu čitelnost všech komponentů. Viděl jsem už spousty metalových koncertů a tento stejně jako ten minulý patří mezi nejužší špičku kvality. Navíc jsme se tentokrát dočkali i dvou velkoplošných obrazovek přímo na pódiu, kde se u každé skladby promítal obal desky, z níž pochází, a k tomu různé koláže z tematicky a graficky vhodných momentů.

Přestože úvodní čtvrthodinu obstaraly dva kousky z novinky "Unto The Locust" a celkově jsme se dočkali hned pěti ze sedmi jejích skladeb, na žhavé atmosféře to nikterak neubralo a publikum už mělo evidentně nové vály i texty dobře naučené. Všichni pařili - kotel, plocha obecně, balkón, staří i mladí, vyznavači všech metalových odvětví - přesto to rozhodně nebylo tak divoké jako před rokem a půl a o tehdejších monstrózních circle pitech jsme si tentokrát mohli nechat jenom zdát. Tentokrát se sešlo o dost klidnější a konzervativnější publikum, které víc než hardcore způsoby kotlení ocenilo tradiční hrození pěstmi, sborové zpívání a házení pivem...

Machine Head
© rollingstone.com
Nějaké to pivo přilétlo i během setu Flynnovců. Nejvtipnější moment v tomto ohledu předvedl kytarista Phil Demmel, když jedno pivo chytil a obratem ho hodil zpět, aniž by druhou rukou přestal hrát svůj part. Pro návštěvníky obou posledních vídeňských koncertů měl ten novější smysl i z toho důvodu, že setlist byl teď víc než z poloviny rozdílný, a bylo se tak na co těšit. A tak pouze primitivismus, tupost a netolerance během setu BMTH kazily můj dojem z výborně obsazeného večera. Vystoupení Machine Head určitě nevynechám ve svém hodnocení nejlepších koncertů tohoto roku. Už se těším na další u nás nedostupné koncertní zážitky v rakouském hlavním městě.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Souhlasím