Letos to bude už třicet let od počátku vaší kariéry...

Už třicet let natáčím desky, to je pravda, ale kariéru jsem odstartoval o dva roky dřív, takže vlastně je to už třicet dva let, co dělám hudbu.

Zmiňuji to hlavně proto, že první album se Soft Cell vyšlo právě před třiceti lety. Jak myslíte, že tahle nahrávka zní po takové době?

Myslím, že stále dobře. Když se podíváte na současnou scénu, můžete si všimnout, že spousta muzikantů je ovlivněná zvukem osmdesátých let. Používají i stejné analogové syntezátory, automatické bubeníky a analogové klávesy, které se používaly právě v té době. Oni ty nástroje sbírají na eBay a používají při nahrávání své hudby, protože mají rádi zvuk těch starých nahrávek. Na tom zvuku je totiž něco špinavého, primitivního, ale zároveň opravdového. Ta hudba zkrátka ovlivňuje velkou část nynější produkce a "Not-Stop Erotic Cabaret" pořád zní dost současně.

Jak vzpomínáte na natáčení alba?

Musím se přiznat, že mám pro tuhle nahrávku i po těch třiceti letech stále velkou slabost. Většinou máš po natočení nového alba tendenci desku jakoby opomenout a často se ti začne líbit, až když se k ní vrátíš po letech. Já jsem rád, že se mi podařilo si tu cestu k ní opět najít a připomenout si, jaké to bylo v New Yorku na začátku osmdesátých let. Album jsme totiž letěli točit do New Yorku s producentem Mikem Thornem. Strávili jsme tam dost času a musím říct, že pro nás dva kluky ze severní Anglie, kteří nebyli dál než v Londýně, to tenkrát bylo dost intenzivní. New York byl v té době fantastický. Všude to vřelo, byly tam skvělé kluby a velice populární začínala být extáze. Mou nejlepší kamarádkou tenkrát byla Cindy Ecstasy, která zpívala doprovodné vokály na našich nahrávkách a která byla snad vůbec první dealerkou extáze v New Yorku. Tehdy to bylo v pohodě, protože extáze nebyla ještě na seznamu zakázaných drog, nikdo pořádně nevěděl, co to je, a vlastně byla známa spíše úzkému okruhu lidí. Především ale byla hodně odlišná od současné extáze - byla silnější a mnohem čistější. Takže bylo super být v té době v New Yorku, být součástí tamní klubové scény a zkoušet nové věci - to vše mělo efekt na nahrávání alba. Ono vlastně celé bylo natočeno pod vlivem extáze. (smích) Akorát o pár let později se z extáze stalo úplně něco jiného - tvrdá droga, často spojovaná se špatnými chemickými procesy. V době natáčení "Not-Stop Erotic Cabaret" to tak nebylo. Byli jsme úzký kruh lidí, který se scházel na různých večírcích, kde jsme poslouchali hudbu, povídali si a užívali. Moc rád na to období vzpomínám.

Byla nahrávka ovlivněna ještě něčím kromě drog?

Když jsme přijeli do New Yorku, poslouchali jsme hodně soul ze šedesátých let - především raritní pop-soulové nahrávky. Já osobně jsem si bral hodně z glam rocku, punku a progresivního rocku. Disco a vlastně taneční hudba vůbec mě taky dost bavily a v době, kdy jsem poprvé přišel do New Yorku, se zrovna začínalo hodně mixovat. Vlastně vůbec poprvé se začaly mixovat různé nahrávky dohromady, což nás tehdy hodně ovlivnilo. První dvanáctipalcový singl, který jsme vydali, byl "Tainted Love"/"Where Did Our Love Go", na kterém jsme smíchali dvě skladby do jedné právě pod vlivem newyorské taneční scény.

Proč se vlastně Soft Cell rozpadli?

Myslím, že proto, že toho na nás bylo příliš moc a rychle jsme se stali slavnými. Šlo o to, že jsme oba pocházeli z umělecké školy, která nebyla moc komerčně založená, a my jsme se najednou ocitli v pop music a stali se úspěšnými umělci. Brzy nás začalo štvát, že od nás všichni chtějí pop, že nahrávací společnost chtěla deset verzí "Tainted Love", deset různých verzí alba. To se nám nelíbilo a začali jsme proti tomu bojovat. Nakonec nás to zničilo, protože jsme z toho byli dost rozčarovaní a měli pocit, že během těch tří let muselo uběhnout alespoň deset. Pak do toho taky přišly drogy a neshody mezi mnou a Davem Ballem (druhý člen Soft Cell - pozn. aut.), který nechtěl vystupovat naživo a chtěl se věnovat spíše produkci a práci ve studiu. Nebylo to tak, že bychom si řekli: "Nesnáším tě a už s tebou nechci nikdy dělat." Prostě jsme si pověděli: "Stačilo to. Pojďme teď každý vlastní cestou." David pak začal produkovat nahrávky, já jsem založil Marc And The Mambas a věnoval se dalším projektům. O sedmnáct let později jsme se znovu sešli, natočili nové album a odjeli turné. Měli jsme totiž pocit, že Soft Cell chybělo opravdové rozloučení.

Přestože jste často byli řazeni do škatulky new wave, osobně mi přijde, že jste do ní moc nezapadali. Jak se to zdálo vám?

Nezapadali. Já jsem nikdy neměl pocit, že bych zapadal do celé té osmdesátkové popkultury. Ostatní kapely zpívaly o skvělých časech a úspěchu, zatímco nás zajímala spíše vážná, temná a hlavně opravdová strana života. Zajímalo nás, co se opravdu děje za dveřmi ložnice a v konzumní společnosti vůbec. Navíc jsme ani nikdy nechtěli točit přehnaně přeprodukované nahrávky. Můj přistup ke skladbě je natočit ji na jeden pokus a ne ji natáčet, dokud není perfektní. Chci, aby v ní byla vášeň a lidskost. V porovnání s ostatními kapelami jsme byli jinde.

Ptám se proto, že "Not-Stop Erotic Cabaret" podle mě zní dost syrově a avantgardně proti jiným nahrávkám té doby.

Já myslím, že to je hodně lidské album. Je velice ovlivněné syrovým soulem a samozřejmě punkem. Byli jsme pravým opakem Duran Duran, kteří byli víc o produkci a zpívali o skvělých časech, okouzlujících ženách.

Kde jsou počátky vaší lásky k francouzskému kabaretu a šansonu?

To vzniklo, když jsem jako náctiletý poslouchal Davida Bowieho. Rád jsem si pouštěl b-stranu singlu "Sorrow" z alba "Pin-Ups", na které byl song "Amsterdam", který mě bavil, protože v něm zpíval o děvkách a močení na veřejnosti. Tam byl někde ten začátek. Tehdy jsem si totiž řekl: To je senzační, kdo to napsal? A zjistil jsem, že Jacques Brel. A pak jsem také poslouchal The Sensational Alex Harvey Band a Scotta Walkera, kteří také zpívali písně od Jacquese Brela. Čím víc jsem Brelovy písně poslouchal, tím víc jsem se toho snažil o něm zjistit. Sháněl jsem jeho nahrávky i filmy a zjišťoval jsem, jaký byl úžasný interpret, jak skvěle dokázal vylíčit příběhy o sexu, lásce a smrti. To mě vlastně přivedlo k francouzskému šansonu. A vlastně už i Soft Cell tím byli trochu ovlivnění. Mám na mysli tím stylem vyprávění příběhů a motivy. Když Soft Cell skončili, bylo pro mě celkem přirozené zabývat se tím detailněji. A i když jsem se během své kariéry zaměřoval na trochu popovější nahrávky, ke kabaretu jsem se vždycky vracel.

Po Soft Cell přišel projekt Marc And The Mambas, který ve své době nebyl kritikou zrovna dobře přijatý, ale nakonec ovlivnil několik úspěšných kapel, například Suede...

Ano, Brett Anderson vždycky říkal, že chtěl udělat album jako "Torment And Toreros". A ovlivnilo to i řadu dalších. Důvodem, proč to kritici strhali, bylo, že jsem vystoupil ze své škatulky, do které mě strčili - electropop. Najednou jsem pracoval s orchestrem, smyčci, kytarami, s vlivy španělské hudby, folkové hudby, arabské hudby... Kritici to tehdy vůbec nepochopili a nahrávku odstřelili. Ale mnoha lidem se to líbilo a teď po letech se spousta prestižních hudebních magazínů, jako například britské Mojo, k albu vrací a retrospektivně jej hodnotí jako významné a odvážné. Navíc nikdo předtím nenatočil dvojalbum s bláznivou operou o psychickém zhroucení a narušeném vztahu.

Marc & The Mambas - Black Heart

Také jste natočil nahrávky ovlivněné ruskou hudbou. Jak jste se dostal právě k ní?

V roce 1992 jsem udělal několik koncertů, kde jsem vystupoval pouze za doprovodu pianisty. Během těchto vystoupení si mě všiml někdo z ruské ambasády. Britská ambasáda v Rusku mě kontaktovala a zeptala se mě, jestli bych neměl zájem udělat turné po Rusku a pobaltských státech za doprovodu pianisty. Ten nápad se jim zamlouval hlavně proto, že by to bylo levné, protože by platili jen zpěváka a pianistu. A taky všechna ta koncertní místa měla vlastní piana, takže jsme si s sebou nemuseli ani vozit vybavení. Protože to bylo tak ekonomicky výhodné, vyjeli jsme na turné a objeli spoustu míst včetně Moskvy a Petrohradu a celé to vlastně bylo tak trochu dobrodružství. Rozhodně to nebylo lehké turné. Hráli jsme na místech, která neměla zesilovače, byla zima, neměli jsme skoro žádné jídlo, špatné hotely... Byly to devadesátky, takže Rusko se ještě stále vzpamatovávalo z rozpadu Sovětského svazu. Přes to všechno jsem to tam miloval a dovezl si domů spoustu ruských nahrávek. Lidi mi tam totiž říkali, že když se mi líbí francouzské skladby a Brel, že bych si měl poslechnout ruskou hudbu, která je plná, jak oni říkají, "ruské duše" - je temná a melancholická. Mně se líbila a snažil jsem se o ní dozvědět víc. Díky tomu nakonec vzniklo i album ("Heart On Snow" - pozn. aut.).

Ve své kariéře jste často spolupracoval se zajímavými hudebními osobnostmi. Mě by zajímalo, jak došlo ke spolupráci s islandským skladatelem Jóhanem Jóhannssonem na albu "Stranger Things"?

S Jóhanem jsme byli jednu dobu u stejné nahrávací společnosti, The Echo Label, a u té jsme se i seznámili. Jóhan tam tehdy měl projekt Lhooq a při našem setkání došlo ke skvělé konverzaci, během které mi povídal o svém studiu, jakou hudbu má rád, jak tvoří hudbu k filmům a jak sampluje. Vzájemně jsme si dost sedli, protože máme rádi stejné filmy a soundtracky, které oba rádi sbíráme. Hlavně se nám ale líbí stejná hudba a právě z toho vzešla myšlenka natočit něco společně. No, a netrvalo dlouho a odletěl jsem na Island natáčet s Jóhanem v jeho studiu. Nakonec z toho vzešlo album "Stranger Things" - jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek.

Album "Stranger Things" bylo vlastně až do loňského "Varieté" posledním albem nového materiálu...

Úplně posledním albem nového materiálu před "Varieté" bylo spíš "Open All Night", které "Stranger Things" předcházelo. Na "Stranger Things" se použily skladby, které se na "Open All Night" nevešly, a také Johanovy věci, takže jej jako úplně autorské nepočítám. Pak ještě bylo nové album Soft Cell, na kterém jsem se autorsky podílel, ale sólově jsem opravdu nějakou dobu své vlastní písně nenatáčel. Zaměřil jsem se spíš na projekty typu ruského alba "Heart On Snow". A pak jsem také měl v roce 2004 vážnou nehodu na motorce...

Jak ta změnila váš život?

Hodně. Než se to stalo, měl jsem řadu úspěšných koncertů, všechno bylo skvělé a dařilo se mi dělat to, co jsem chtěl. Pak přišla nehoda, ze které se ještě dnes zotavuji. Měl jsem těžký úraz hlavy, zlámaná žebra, poškozené ušní bubínky, a i když jsem teď v pohodě, mám i nadále problémy se ztrátou paměti a rovnováhou. Ale lepší se to. Změnilo to můj život od základu, protože jsem během té nehody málem umřel. Opravdu nechybělo mnoho... Nějakou dobu jsem byl v kómatu a nic si z toho nepamatuji, ale snažil jsem se udělat maximum, abych se mohl vrátit zpátky k práci. Často to znamenalo pracovat s absolutním vypětím sil. Zpátky na pódium mě přivedl Antony Hegarty z Anthony And The Johnsons, který mě často uvádí jako svou velkou inspiraci, což mě moc těší. Kontaktoval mě a poprosil, ať s ním vystoupím a zazpívám společně některou z jeho písní. A tak jsem se rozhodl vrátit na jeviště a zazpívat "River Of Sorrow". Celý ten návrat pro mě byl dost těžký, protože jsem pořád ještě nevypadal moc dobře, musel jsem brát hodiny zpěvu a získat zpátky svůj hlas a sebedůvěru. Posledních pět let bylo dost traumatických, jak jsem se snažil vrátit k vystupování a natáčení. První deska, na které jsem pracoval po nehodě, byla "Stardom Road", se kterou mi producentsky pomohli kamarádi Tristram Penna a Marius de Vries. To bylo album, které mi pomohlo se zotavit. Nebyl jsem schopný psát vlastní písně, takže jsem na něj natočil především coververze. Podařilo se mi vytvořit zvláštní mix různých skladeb, se kterými jsem vyrůstal a které měly na můj život zvláštní vliv. "Stardom Road" byla důležitá nahrávka, protože díky ní jsem se vrátil zpátky do studia, a navíc byla přijata poměrně kladně, což mi psychicky pomohlo.

Minulý rok jste vydal po delší době autorskou desku "Varieté". Jak dlouho vznikala?

Zhruba rok. Když jsem se léčil, trvalo mi dlouho dopracovat se ke psaní vlastních písní. Pořád jsem se odhodlával, ale dlouho to nešlo. Pak se to naštěstí zlomilo a najednou jsem měl spoustu nápadů a snažil jsem se najít producenta, se kterým bych pracoval. To se mi nedařilo, tak jsem se rozhodl, že budu album produkovat sám. Musím říct, že jsem byl nejdřív nervózní z toho, že budu opět vydávat vlastní skladby, ale nakonec jsem si celý ten proces natáčení užíval. Především tu absolutní kontrolu nad tím, co a jak chci dělat - chtěl jsem, aby deska byla natočena postaru a zněla jak ze sedmdesátých let. Proto jsem pracoval ve studiu se živými muzikanty, což pro mě byla nová zkušenost. Je to první deska kompletně složená z mého vlastního materiálu od "Open All Night", takže je to pro mě hodně speciální nahrávka.

Album má hodně kabaretní atmosféru...

Je hodně britské. Je hodně o nostalgii. O tom, že když stárneš, tak se nostalgicky díváš na místa kolem sebe, jak se mění, a cítíš se spokojený kolem míst, věcí a hudby, se kterou jsi vyrůstal. Takže ta nahrávka je vlastně o stárnutí, o dívání se zpět. O tom, jak je čas jít dál a smířit se s tím, kdo jsi. Není to ale jednoduché, protože když jsi starší, chceš útěchu, kterou ale nacházíš v minulosti. Svět se čím dál tím rychleji mění, budovy, kolem kterých jsi chodil a vedle kterých jsi vyrůstal, jsou bořeny a jsou nahrazovány neatraktivními stavbami, které pro tebe nic neznamenají. Město ztrácí svou duši. Londýn by mělo být místo plné historie, ale místo toho přímo v jeho centru rostou tyhle monumentální obludnosti. Je potřeba pochopit, že v určitém věku už nemůžeš být součástí nové generace. To vše se odráží v textech na albu.

Na desce je i skladba "Soho So Long". Četl jsem, že vy máte k Soho velký vztah.

Soho reprezentuje Londýn - je to malé srdce Londýna. Navíc ke čtvrti Soho patřila i hudba a vznikla o ní spousta skladeb. Já jsem tam nějakou dobu žil a pracoval, když jsem byl ještě -náctiletý a přistěhoval se do města. Pak jsem se tam dlouho poflakoval, zpíval, tancoval, jedl a vlastně dělal všechno. Tenkrát šlo stále o okrajovou čtvrť, dnes je plná turistů. Ale to jsou právě ty změny, se kterými se člověk musí smířit. Co bylo kdysi moje Soho, není to samé Soho jako nyní. Zjistil jsem, že už k této čtvrti vlastně nemám žádný vztah, že ji neznám. A stejně tak je to i se spoustu dalších čtvrtí v Londýně.

Prohlásil jste, že "Varieté" bude vaší poslední autorskou nahrávkou. Pořád to ještě platí?

Co jsem tím chtěl doopravdy říct, bylo, že s tím, jaký je hudební průmysl nyní, každá nahrávka, na které dělám, může být poslední. Hudební průmysl se změnil, nahrávací průmysl už taky není, co byl, a desky se moc neprodávají. Pokud teda nejsi velký americký umělec. Pro člověka jako já, který nemůže být závislý na prodeji nahrávek, je možnost natočení nového alba rok od roku těžší. Pro natáčení potřebuji vyšší rozpočet, protože nechci točit levná alba a pak je prodávat na internetu. Dělám rád kvalitní nahrávky s velkou produkcí, které za něco stojí, a bohužel je čím dal tím těžší sehnat lidi, kteří by byli ochotní do mé hudby investovat. Hlavně z toho důvodu, že se má tvorba už tolik neprodává. Mimo to nemám moc rád své vlastní skladby a rád zpívám písně jiných. Teď jsem si vydal kolekci složenou pouze z mých vlastních písní, ale pokud ještě někdy něco vydám, tak není moc pravděpodobné, že by to byla čistě autorská kolekce. Možná tak čtyři vlastní songy a zbytek převzatých. Rád totiž objevuji staré a často i neznámé písně, u kterých si říkám: Tohle bych sice nenapsal, ale přál bych si, abych to napsal, protože ta skladba říká to, co bych chtěl říct já. Jestli je "Varieté" poslední, to opravdu nevím. Těžko říct, co bude dál.

Máte nějaký vysněný projekt?

Právě pracuji na divadelním kuse "Ten Plaque", který pro mě napsali známý britský autor Mark Ravenhilly a skladatel klasické hudby Conor Mitchell a který budeme uvádět ve skotském Edinburgu. Je to cyklus šestnácti písní, opera jednoho muže o velkém londýnském moru v roce 1665. Muž, kterého hraji, je na návštěvě v městě, které bylo tímto morem postižené. Je v tom paralela se současností. Koneckonců v jednom kuse slyšíme o ptačí chřipce, prasečí chřipce, o epidemiích, ze kterých máme strach, že by nás mohly vyhubit, a kdoví, jestli až zase někdy nějaká epidemie přijde, nás opravdu nevyhubí. Je to opravdu zajímavý kus. Baví mě nové výzvy a dělat věci, které jsem nikdy předtím nedělal. Díky nim také přemýšlím jinak a odnáším si z nich zkušenosti pro svou další práci. A možná ještě někdy něco natočím a možná taky ne. I když... chtěl bych udělat moderní popovou nahrávku, dokud ještě není příliš pozdě. (smích)

Často vystupujete i na festivalech pro mladší publikum (letos například na londýnském festivalu Lovebox). Jak mladá generace reaguje na vaši hudbu?

Moje publikum je hodně smíšené. Tvoří jej jak mladá, tak starší generace. Ta mladá proto, že chtějí vědět, jací umělci inspirovali jejich oblíbené kapely. Hudba se změnila díky iTunes a stahování a díky novým možnostem mou hudbu objevují stále noví posluchači. A je to fajn, že mám stálé publikum, protože živé koncerty jsou místo, kde se umělci jako já uplatní víc než na nahrávkách.

Když se podíváte zpátky na svou kariéru, na které album jste nejvíce pyšný?

Je opravdu těžké vybrat jen jednu nahrávku. Ale asi bych musel zvolit "Non-Stop Erotic Cabaret", která má pro mě dodnes velký význam. Pak ale taky "Torment And Torreros", "Mother Fist And Her Five Daughters", "Open All Night", "Heart On Snow"... Fakt se to těžko vybírá, protože pak mám pocit, že nejsem fér k těm ostatním. Některé mám radši, některé méně, ale každá má pro mě jiný význam. Třeba skladba "Tears Run Rings" z alba "The Stars We Are" mi získala spoustu fanoušků ve Spojených státech. Nakonec ale stejně jako u ostatních umělců i v mém případě je ta poslední nahrávka tou nejoblíbenější. Před několika měsíci mi vyšlo nové album, které vzniklo ve spolupráci s muzikantem Michaelem Cashmorem, který bydlí v Berlíně, působí v kapele Current 93 a orientuje se víc na folk. Spolu jsme udělali album, na kterém jsme se nikdy nepotkali ve studiu a které vzniklo přes internet tak, že jsme si posílali e-maily s nahrávkami. Jmenuje se "Feasting With Panther" a stylově je to něco na způsob mé starší desky "Absinthe: The French Album". Je plné francouzské dekadentní poezie přeložené samozřejmě do angličtiny. Speciálně pro tyto účely ji přeložil současný anglický glamrockový básník Jeremy Reed. Myslím, že z toho vznikla nenápadná, ale opravdu krásná nahrávka.

Chystáte něco speciálního na oslavu třiceti let v nahrávacím průmyslu?

Minulý rok jsem odjel turné, které se jmenovalo "All A’s", na kterém jsem hrál pouze a-strany singlů, a chtěl bych udělat další turné příští rok, které by zas bylo trochu odlišné. Pokud by to šlo, tak bych se chtěl podívat i po zbytku Evropy. Oslavuji tím hlavně to, že jsem pořád tady, že mám i nadále možnost pracovat, možnost dělat dobrodružné věci a vůbec mám tu příležitost pracovat na skvělých a odlišných projektech.