Jaro 2009. Pak jaro 2010 a léto 2010. Znovu jaro 2011 a konečně podzim 2011; perioda, s níž se The Subways objevují v Česku je vskutku úctyhodná. Ba ne, vyprodat dvakrát během půldruhého roku malou Lucernu je úctyhodné. A jak se zdá, o své publikum se nemusejí bát ani v budoucnu. "Uvidím je potřetí, tolikrát jsem ještě nikoho neviděl," tetelí se blahem mladík ve frontě a spolu s několika kamarády vypadají, že přijdou i příště.

Ještě než se Billy, Charlotte a Josh objevili na pódiu, zařadili se mezi horké kandidáty na vítězství v pomyslné soutěži o nejdelšího lidského hada. Fronta z pasáže se tentokrát táhla až na roh Vodičkové s Václavákem. Což o to, ta hodinka přešlapování se dala vydržet, ale namísto veselého tria The Dancers jako předkrm mastný smrádek z nedalekého stánku... Nic moc! Tak aspoň, že The Computers nesmrděli klobásami. Uřvaná pětice v bílém zaváněla spíš garážovým rock'n'rollem a přinejmenším kotel docela slušně rozhicovala. Prý v lednu znovu na Sedmičce, přijďte!

Proti tomu mraveništi všude kolem vypadalo pódium tak trochu opuštěně. Skromné bicí, stejně skromná zvuková sestava, dva mikrofony a dva futrály s efektovými krabičkami, nic víc. Spoustu prostoru zde však zůstalo přesně do té doby, než se ti tři lehce po půl jedenácté vynořili z backstage; najednou jako by se celý prostor přinejmenším o polovinu zdrnucl. Billy se snažil využít každé chvíle, kdy ho zrovna nebylo potřeba u mikrofonu, aby - jak to má ve velké oblibě - vylezl na Joshův kopák a s výskokem hupnul dolů. Energií nešetřila ani jeho bejvalka Charlotte; celých sedmdesát minut vydržela v téměř neviditelných balerínkách poposkakovat po pódiu a ještě u toho máchat svojí blonďatou kšticí, jako by snad měla lýtkové svaly a krční páteř z gumy. Mimochodem, kdo to na ní volal: "Charlotte, I love you!"?

Zahanbit se nenechala ani tisícovka přítomných v music baru. Na pódium se sice podařilo vydrápat jen několika nejrychlejším, a to až v úplném závěru, ale zpívali snad úplně všichni. Kdyby toho večera vypadl Billymu hlas, publikum by jej z přehledem zastoupilo. "Be my - be my - be my little rock'n'roll queen," halekalo ještě před začátkem a kdykoliv během setu přestal Billy zpívat, několik stovek hrdel naprosto suverénně pokračovalo dál. Troufám si tvrdit, že The Subways jsou svoji přímočarostí, textovou srozumitelností a spontánní prezentací ideální variantou pro všechny ty, kteří už mají oposlouchané všechny ty Vypsané fiXy, Wohnouty nebo Sunshiny, ale ještě nejsou dostatečně zralí na další stupeň typu Kasabian, The Hives nebo Blood Red Shoes.

Nehledě na to, jak krátce je na světě vydařená novinka "Money And Celebrity", fanoušci ji měli v malíčku a skladby jako "We Don't Need Money to Have A Good Time", "Popdeath" nebo "Kiss Kiss Bang Bang" byly vítány stejně bouřlivě jako provařené pecky z prvních dvou alb. Pokud to takto vypadá na všech jejich evropských zastávkách, už docela chápu ty jejich neustálé (a až podezřele) nadšené reakce na jejich facebookové stránce.

Po několika měsících od svého posledního gigu na Sázavafestu rozjeli The Subways v Česku další awesome party. Právě tuto skladbu - "It's A Party" - si v závěru publikum doslova vyskandovalo a Billy jim za to předvedl dokonce tři "stage-jumpy" - vpravo, vlevo a doprostřed. Jo, tihle tři asi vážně nepotřebují prachy, aby se měli skvěle.