Během posledních deseti letech jsme si museli zvyknout na spoustu věcí. Pluto už není planeta. Třeba. A že v Česku žijí minimálně dva Tomášové Dvořákové, kteří se zapsali do dějin národa. Naši redakci přirozeně malinko víc než atlet zajímá ten muzikant. Ten, který v roce 2001 zčistajasna vydal jako Floex vysoce hodnocené album "Pocustone". Najednou tu tak byl druhý slavný Tomáš Dvořák, ten, který skládá hudbu k počítačovým hrám. Třeba. A teď, dlouhých deset let od onoho debutu, vydává druhé floexí album, desku s názvem "Zorya". Podle Dana Hájka se čekání vyplatilo a z desky je patrné, že Floex nic neuspěchal. "Pečlivě shromažďoval své zvukové universum, aby nabídl rozlet do atmosférických dálek a zároveň neopomenul přidat dostatek sonických zážitků a hlubokých emocí," napsal v recenzi, ve které Dvořáka pochválil devítkou. Pětka redaktorů naší redakce s ním spíš nesouhlasí, průměrné hodnocení ale zůstalo přesto velmi pochvalné - osmdesát rovných.

---

Petr Balada - Floex Christ Superstar (10/10)
Vztah k interpretovi: …obdivně vzhlížející…

Baví mě nechávat se deskou přemlouvat. (Naposledy tento rituál proběhl u novinky Prago Union.) Pouštím nahrávku, od které na základě předchozích zkušeností s interpretem cosi očekávám. Hned první song mi však připomene, že mít vysoké nároky se nevyplácí. Dostavuje se chuť desku zastavit a zostudit ji trvalým uložením do obalu někoho jiného a ještě horšího. Naštěstí zvítězí zvědavost. A tak nechávám rozeznít tóny druhého, třetího, čtvrtého tracku, abych se najednou přistihl s úsměvem idiota. Velmi spokojeného idiota. Když jsem už letos přestal vyhlížet domácí album se schopností čelit loňské výzvě Clarinet Factory, objevilo se nečekaně a přistihlo mě nepřipraveného. Plné svůdných zákoutí a překvapivých momentů. Hudebně nebojácné, dalece překračující hranice ambientu. Spojující prvky elektroniky a jazzu naprosto uhrančivým způsobem, díky kterému je navíc "Zorya" s každým dalším poslechem stále lepší a zajímavější. Přemlouvání od poslechu jedné skladby k druhé se tak nakonec změnilo v přání neverending story. Tohle je skutečný comeback roku. Takhle by měla znít deska roku.

Jakub Malar - Imaginárium Mr. Dvořáka (9/10)
Vztah k interpretovi: Zbrusu nový.

"Pocustone" mě minul. Ne že bych o něm neslyšel (naopak samá superlativa), ale za celých těch deset let jsem se nedokopal k tomu, abych si jej poslechl. Když se Floex rozhodl vrátit s druhou deskou, která je opět vynášená do nebes, tak už mi to nedalo. Nakonec jsem rád za to, že jsem tentokrát odolal, a že tak mohu hodnotit tuto nahrávku, aniž bych byl ovlivněný poslechem té první. "Zorya" je nádherné, muzikantsky dotažené album. Kombinace jazzových postupů, elektroniky, ambientních ploch ("Blow Up") a hřejivých vokálů (úžasná "Precious Creature") je neuvěřitelně zábavná a je jedno, jestli si ji pustíte před spaním, k práci, anebo se ponoříte do poslechu a budete si vychutnávat každý tón a každý nástroj. Ať už je "Zorya" konzumovaná jakkoliv, zabaví. A na dlouho. Zapomeňte na českou malost a zaprďenost, protože tohle je odvážná nahrávka, kterou by z fleku mohli vydat britští Ninja Tune. Česká deska roku? Rozhodně! Propracovanější a muzikantsky dotaženější českou nahrávku budete letos těžko hledat.

Adam Eff - Pachuť geniality? (7/10)
Vztah k interpretovi: Nevznikl ani dříve, sorry.

"Zorya" je něco hodně zvláštního. Baví mě ta "minimalistická pestrost", obecně mě fascinují všemožné žánrové, instrumentační i konceptuální konglomeráty. Je to docela zvláštní, ale nemám v tuto chvíli panu Tomáši Dvořákovi vlastně co vytknout. Produkčně, technicky i hudebně to zní na výbornou. To dílo má prostor, dýchá, i zatepe. Ale nemůžu si pomoct, pořád tam něco postrádám. Asi obraz. Buď artový, naqoyqatsiovský, anebo klidně Oskara Fischingera. Bez něj mě "Zorya" subjektivně spíše irituje, než aby mě rozkládala. A myslím, že to je jenom překombinovaností. Neříkám zase, samozřejmě, dortík od pejska a kočičky, ale chybí mi něco jako pevná patina, která mě kdykoliv úplně usadí, něco předá a hlavně které můžu věřit. Věřívám jí většinou u Nica Muhlyho, mimo jiné. To hudební spektrum od glitche, ambientu po pseudo-improvizované-jazzové vyhrávky, ta rozkošná dřeva, piano, trubka, ah. Je tam toho tak fikaně, ale tak nějak přespříliš, že to jednoduše zanudí. Ale možná jenom mě.

Radek Londin - Krásné, ale zase pohádkové... (7/10)
Vztah k interpretovi: "Pocustone" byla ve své době hodně důležitá deska...

"Zorya" začíná impozantně. Piano a miriády malinkých glitchů delikátně rozmístěných v prostoru skladby "Ursa Major" navazují na skvělé Dvořákovy soundtracky ke hrám "Samorost 2" a "Machinarium". Představuje se jako precizní zvukový designér, který přitom oplývá dostatečnou kompoziční i aranžérskou bravurou, aby jeho hudba nepůsobila uměle. Horší je to však s vokálními kusy, respektive s tracky, které se písňově klenou. Působí nesourodě, bez vnitřní dynamiky či náboje - jako laskavé éterické omalovánky, songy natažených hodinových strojků. Dvořák chtěl možná stvořit něco více než soundtrack, ale tvůrčí gravitaci neunikl. Když byl omezen obrazy či scénami, dávalo to smysl. Bez nich si chvílemi neví rady. Deska navíc vykazuje podobnou pohádkovitost, kterou se prezentoval na soundtracích a kterou známe i z projektů, na nichž se podílel jeho parťák Matouš Godík (ten se zde postaral o mastering). Floex příliš snadno zapadá do škatulky "česká malebná elektronika". Kdyby se zde hrálo na přání, prosil bych Floexe jako Dvořáka bez pohádky, bez šlehačky a v duchu molekulární kuchyně!

David Věžník - O tři body míň než před deseti lety (7/10)
Vztah k interpretovi: Tenhle.

Na druhou Floexovu desku jsem čekal tak dlouho, až mě pomalu přestala zajímat. Postupem času bylo totiž čím dál jasnější, že ať už Tomáš dělá cokoliv, jsou jeho priority jinde než v úporném skládání hudby (ano, každý musí mít z čeho žít), a že tak nová nahrávka bude jen taková "mimochodovka". A letos se to potvrdilo. Ač následující věty mohou znít jako zklamání, jsou zapříčiněné jen tím, že "Pocustone" za deset, "Zorya" za sedm. Z Tomášovy tvorby je pořád cítit určitá lehkost, ale o tři body míň než před deseti lety. Pořád je cítit jeho cit pro matematiku (viz jeho experimenty s takty - 5/4 v "Casanova", ty trioly v "Precious Creature", 6/4 ve "Veronica's Dream"...), ale o tři body víc na sílu (ten beat v "Ursa Major" mi přijde úplně mimo rytmus a atmosféru skladby). Floex si pořád vytváří svůj vlastní svět, ale o tři body míň přístupnější. A tak nejsilnější skladbou je z dnešního pohledu archaický "Petr Parléř" (12/4 takt!), ten kousek má vývoj, atmosféru a nadčasový Floexův rukopis. O který na zbytku alba jakoby přišel. O tři body. Ale pořád je "Zorya" dobrou deskou. Takže se pořád těším... třeba dřív než v roce 2021.

---

Album: Floex - Zorya
Průměrné hodnocení: 8/10
Celkový čas: 52:15
Skladby: Ursa Major, Casanova, Blow Up, Precious Creature (feat. James Rone), Forget-me-not, Veronika's Dream, Perlin Noise, Petr Parléř, Nel Blu (feat. Musetta), Mecholup, Zorya Polunochnaya