Zanedlouho se objevíte v Paláci Akropolis na akci Akropolis Multimediale. Přestože jde již o sedmý ročník, zkuste představit, o co se jedná.

Jan 2: Akropolis Multimediale, jak už název napovídá, by měl dva dny po sobě představit dvě kapely v prostoru Paláce Akropolis v multimediálních kooperacích a souvislostech. Zkrátka tak, jak je diváci nejsou zvyklí vídat.

Podle tiskových zpráv se celá akce tváří poměrně novátorsky a umělecky. Dokázali byste vysvětlit, co je například videoart či videomixování?

Klára: Mně ten název přijde docela všeříkající. Videomixování pracuje s videem, které funguje s rytmem muziky.
Jan 2: A videoart, to jsou zase nejrůznější instalace a LCD panely, na kterých se odehrává nějaký abstraktní nebo konkrétní děj a ten vyvolává nálady. Jde vlastně o vizuální prostředek k vyvolání emocí.

Skutečně se bude na pódiu také tančit, jak se píše na stránkách Paláce Akropolis?

Klára: Tanec využívali loni Tata Bojs. My sice budeme taky tancovat, ale nebude to zrovna vrcholový balet. Budeme pracovat spíš s prostorem, světlem a projekcemi. Možná by k tomu mohla něco říct scénografka Andrijana Trpković, která na tom s námi spolupracovala a která je tu s námi.
Andrijana: Pro vystoupení jsme chtěli využít celý ten prostor, ne jen samotné pódium. Už samotný příchod do klubu by měl vytvořit nějaký pocit. Chtěli bychom dosáhnout toho, aby se člověk při příchodu necítil jako v Paláci Akropolis.
Jan 2: Ohm Square to takhle propojený mít nebudou. My bychom se chtěli soustředit hlavně na propojení obrazu a zvuku.

Přesuňme se k filmu. Honzo, ty máš tři filmové zářezy, mimo jiné jsi hrál ve filmu "Anděl Exit". Pamatuješ si, jakou měl tenkrát Smíchov a právě okolí Anděla atmosféru?

Jan 2: Pamatuju si to velmi dobře.

Žádné vypulírované kanceláře a drahé kavárny.

Jan 2: Přesně. Dneska Anděl vypadá jinak, ale pořád tam najdeš zbytky té doby. Pořád tam najdeš dost podivných existencí. Ten film byl hodně zajímavá zkušenost. Natáčeli jsme v reálném prostoru s reálnými lidmi a vzpomínám si, že mentalita některých lidí byla hodně podobná té, jakou jsme pak pozorovali na natáčení ve slumech v Africe. Vešli jsme do slumu a ten byl zařízený úplně stejně jako pokoje některých lidí na té Plzeňské.

Co Klára Vytisková a film?

Klára: Nejdu do toho po hlavě, ale kdyby přišla nějaká nabídka, asi bych o tom přemýšlela. Nějaká svoje divadélka hraju na pódiu, ale tam si dělám, co chci. Nedokážu si představit, že bych musela dělat něco, co by mi někdo řekl.
Jan 2: Je to strašný, strašný!
Klára: No vidíš, tak já do toho nejdu. (smích).

Počkej, Honzo, tebe snad hraní nebavilo?

Jan 2: To teda nebavilo. Vždycky jsem to udělal jenom proto, že mě nějakej kamarád oslovil, ale sám bych do toho nikdy nešel. Jít třeba na konkurz, to vůbec.

Pojďme pokračovat v kulturním průřezu. Literatura; zmíněný "Anděl Exit" vznikl podle předlohy Jáchyma Topola "Anděl". Co vy a knížky?

Roman: Já čtu docela dost. Mám hodně rád životopisné knížky, bavila mě třeba ta o Jimmy Hendrixovi nebo Ericu Claptonovi. A chystám se na novinku o Keithu Richardsovi, na to se těším.
Klára: Já čtu taky ráda, ale jak hodně cestujeme, není moc prostoru. V dodávce spíš koukáme na filmy. Ale postupně se to snažím dohánět. Hlavně školní léta - "Egypťan Sinuhet", "Jméno růže" atd.
Jan 2: Já taky moc nestíhám, ale za poslední dobu se mi hodně líbila knížka "Bůh chodí po světě vždycky inkognito".

Kláro, v médiích ti kvůli tvojí image přezdívali česká Amy Winehouse. Co na to říkáš?

Klára: U první desky jsem jako vzory zmiňovala Morcheebu, Gwen Stefani a Amy Winehouse. A právě Amy si z toho média asi nějak vyzobla.
Honza: Jinak jsme ale zásadně bez-idolová kapela.
Jan 2: Jedinej idol Ohm Square je Billy. Billy Idol. (smích)

Toxique vyhráli Anděla. Komu konkrétně stojí dnes soška doma?

Honza: Anděla má teď u sebe Klára, ale na další sezónu přebíráme štafetu my.
Klára: Já vám ho klidně předám, nehodí se mi k poličce.
Honza: Měli jsme v kapele období, kdy jsme jich chtěli co nejvíc. Jako aby měl každý svého.

Je mi to jasné. Ale vážně - co si myslíte o hudebních cenách obecně?

Honza: Neřešíme. My se hlavně strašně nechceme rozpadnout.

Zajímavý cíl.

Klára: Já si ceny jako cíle nedávám. Na gymplu jsem si říkala, že chci mít kapelu, a mám kapelu. Pak jsem si říkala, že bych si chtěla zahrát v Akropoli, a za rok jsem tam hrála. Takže zatím to vychází.
Roman: Naše ambice jsou, aby lidi chodili na koncerty. Aby zvedli zadky od počítačů a chodili na koncerty!

Souhlasíte jako popová skupina s výrokem, že slovo pop je občas vnímáno jako sprosté slovo?

Roman: Myslím, že my jsme popová kapela bez toho pejorativního nádechu.
Klára: Pop je sprostý slovo jenom v Česku.
Jan 2: Ty pope! Víš co? Jdi do popu! (smích)

Sledujete hudební média? Třeba poslední deska Ohm Square nebyla přijata úplně dobře.

Jan 2: To jsem ani nevěděl.
Klára: Tak už to víš. (smích)
Jan 2: Já jsem si hlavně nevšiml, že by ta deska médii vůbec prošla.

Zaujalo mě heslo, jímž začíná nahrávka "Love Classics": "Love is a very strong emotion." Zmínka o tom zazněla už v minulém rozhovoru před šesti lety, ale teď by mě zajímalo, jestli znáte nějakou silnější emoci.

Jan 2: Abych to uvedl na pravou míru, ta hláška nebyla myšlena úplně seriózně. Do té doby jsme totiž nikdy neudělali písničku o lásce, tak jsme se tomuhle tématu chtěli věnovat z více úhlů pohledu. Vymysleli jsme, že nám několik lidí četlo definice lásky z různých knih a to album jsme pak protkali těmito hláškami. Ta, kterou zmiňuješ, je jenom jedna z nich.
Klára: Já myslím, že každá emoce je v daném okamžiku silná. Těžko ti teď udělám žebříček emocí.
Jan 2: Zkus aspoň top ten!
Klára: Tak jo, do příště si to připravím.

To doufám. Ale pojďme dál. O Ohm Square se jeden čas tvrdilo, že jdou s dobou. Máš ten pocit?

Jan 2: Neřekl bych, že jdeme s dobou - spíš to cítím tak, že si užívám vymožeností doby.

A máš aspoň představu, co by mohlo v muzice frčet za pět let? Řekněme, že dneska eskaluje popularita indie rocku a přichází vlna elektropopu, dubstepu...

Jan 2: Mám takovou historku z devadesátých let. Můj kamarád DJ, bylo mu tenkrát asi třicet, měl doma desetiletého syna. A ten brnkal na kytaru. Ptali jsme se ho, proč nehraje z desek jako táta. A on říkal: "Z desek hraje táta, já hraju na kytaru". Tím chci říct, že vždycky musí nastat tahle revolta. Revolta proti hudbě tatíků. Jinak to nejde, pak to není generace.

A co poslouchají tvoje děti?

Jan 2: Dceru nebudu zmiňovat, té je teprve pět. Ale syn už má docela dobrý vkus. Třeba Pixies nebo KT Tunstall.

Když jsme u toho věku, nechybí ti někdy čas devadesátek, doba desek "Scion" a "Ohmphonica", taneční party...

Jan 2: Já se zpátky neohlížím. Neměnil bych.