Deset let jako jedna táhlá otočka neznámé planety okolo své osy. Přesto známý svět, který nepotřebuje komplikovanou převodní tabulku. Tomáš Dvořák jako multiinstrumentalista několika tváří už mnoha nejenom náročným posluchačům podstrčil nejeden zajímavý projekt, zvukovou montáž. Ať už budeme mluvit o debutu "Pocustone", hudebních doprovodech k počítačovým hrám ("Samorost 2" a "Machinarium"), nebo spoluúčasti na pořadu "Čajovna" Českého rozhlasu, vždy je jasně patrný posun, obohacený o zkušenosti, v nichž se Floex může opřít o svůj vlastní potenciál a nadhled. "Zorya" vychází po poměrně dlouhé době, jež se ale přetavila v album ryze kompaktní. Jeho studium zabere více jak jeden poslech.

Floex nezapomněl na svou už několikrát odhalenou (ač nikdy neskrývanou) náklonnost k akustickým nástrojům, včetně jeho nejklasičtějších pomocníků (klarinet, saxofon a nově třeba tlustostěnné piano). Vedle této části tu hmatatelně pulsují možnosti digitální alchymie, ta však nijak tu akustickou tvář nepřebíjí. Kompozice mají pevné vazby a nečekané dějové zvraty. Z tohoto umu Tomáš za ta léta neztratil zhola nic, naopak vstřebal ještě nové prvky jiných stylů. "Zorya" je skládačka propletených nálad, přesně ve smyslu, v jakém toto spojení může zhmotnit jen Floex.

Úvodní "Ursa Major" svým způsobem může být imaginární vznášedlo, které pluje pomocí přesného kompasu časoprostorem, hledajíc magii podmětů typických pro den anebo naopak pro noc. Odhaluje radost z nevšedních (každodenních) zážitků a nezapomíná na hloubavé myšlenky pro noční bdění. V "Blow Up" a "Forget-me-not" se potkávají zejména ty druhé (plné severských odkazů), k nim se však přidává i jazzovým feelingem poškádlená dynamika. Naopak "Petr Parléř" a "Casanova" představují melodicky korigovaný elektronický harassment, namíchaný v přesném poměru dle Floexova citu pro detail. "Zorya Polunochnaya" je pak intermezzo mezi ukolébavkou a snovou sekvencí, v níž klid noci nabývá na síle... A tak dále.

Rozhodně se nenechte zmást řečmi, že "Zorya" je čistě ambientní deska. Toto rozhodně není pravda, vedle sebe zde totiž figurují promyšlené rytmické smyčky, drobet minimalismu (jak může být chápán v měřítku klasické muziky) a v neposlední řadě stále neomezené možnosti idmka. Protipólem jsou pak vokální skladby, jejichž chill-outový podtext má téměř ezoterický účinek. "Precious Creature" (James Rone) je jako rozbřesk letních dní, "Nel Blu" (Marinella Mastrosimone z projektu Musetta) je pak protikladem, romantickým západem slunce babího léta, a "Veronika's Dream" je rozechvělým propletencem, zhudebněním živelného snu, který vás probudí vprostřed noci, zatímco do oken svítí měsíc.

Ona desetiletka čekání se vyplatila a možná vlastně nebyla ani k zahození. Floex totiž nic zbytečně neuspěchal. Pečlivě shromažďoval své zvukové universum, aby nabídl rozlet do atmosférických dálek a zároveň neopomenul přidat dostatek sonických zážitků a hlubokých emocí. "Pocustone" tak v tomto prostoru konečně nezůstane osamoceno a dočkalo se brášky na pouti mezi odvrácenými stranami Slunce a Měsíce, na pouti, na které čeká mnoho pestrého a nepoznaného.