Slavné, a ještě k tomu již dávno neexistující skupiny, to mají vlastně těžké. A to hned z několika důvodů. Překonat svou vlastní, pracně vybudovanou legendu je víceméně nemožné. Zároveň je ale třeba tuto legendu živit a udržovat při životě, co to jde. Pokud jste byl legenda, jste určitě zvyklý i na určitý životní standard, a pro mnohé by nebylo nic potupnějšího, než k stáru šmidlat po barech. A pak tu jsou nenasytní fanoušci, vděční za každý nově vydaný tón. Archívy kvalitních nahrávek ale nejsou i u sebevícplodnějších bezedné. Takže logicky časem dochází na nejrůznější dema a rozhlasové seance a samozřejmě i na koncertní, původně buď pracovní nebo i pirátské nahrávky. A The Doors v tomto všem rozhodně nejsou nějakou výjimkou. Navíc punc nesmrtelnosti jim vtiskl paradoxně Jim Morrison svým předčasným úmrtím, nicméně to se stalo před třiceti lety, takže by dnes nejspíš už o ně nikdo nejevil zájem, nebýt před časem vzedmuté vlny zájmu v souvislosti s filmem Olivera Stonea.
Problém ovšem je, že Doors sami sobě již před drahým časem nastavili laťku zatraceně vysoko především kolekcí "Absolutely Live", ale i několika dalšími. Navíc snad s výjimkou Sex Pistols žádná jiná skupina nemá v oběhu takové množství pirátsky zaznamenaných koncertů. To vše jsou samozřejmě dost silné protiargumenty k vydání další koncertní kolekce, nicméně platí výše řečené, takže ji zkrátka máme na světě, a i těm, kterým se to nelíbí, nezbývá, než se s tím smířit. Jakoby trochu na omluvu se pak na obalu krčí nápis "Limited Edition".
Velkou výhodou Doors je ovšem skutečnost, že si nikdy příliš nepotrpěli na studiová kouzla (pokud se tomu málu, co tehdy šlo ve studiu udělat, tak vůbec dá říkat...) a nejlepší tak byli právě naživo. Navíc se jednalo o nadprůměrně zdatné instrumentalisty, kteří rádi na koncertech improvizovali, takže i notoricky známé hity mají bezpočet verzí. A aby se vyhnul vydání nějaké nutné vaty, sestavil producent Bruce Botnick toto album ze záznamů pořízených hned na osmi koncertech. A až na výjimku v podobě dvojice skladeb z července 1969, sáhl k nahrávkám z roku 1970. A i totálně hluchý jedinec musí po pár minutách poznat, proč se Doors dostali až tam, kam se dostali. Tím, že se jedná o koncertní kompilaci, navozuje nahrávka pocit, že tahle kapela prostě nebyla schopná zahrát špatně. Logika sice velí, že tomu nutně nemohlo být vždy, obzvlášť pokud máte jakous-takous povědomost o tom, co všechno Doors zkonzumovali či v případě Morrisona i vypili, ale proto se koneckonců dělají výběry. Hluchých míst tu najdeme směšně málo a ani skladby natažené na jindy nejspíš neúnosnou délku - čtyři písně ze třinácti obsažených přesahují sedmiminutovou hranici, závěrečná "The End" pak má víc než šestnáct minut - nepůsobí nijak nudně. Výběrem materiálu se pochopitelně jedná o jakési Best Of, obsahující dnes již nesmrtelné kousky, zpestřené občas libůstkami jako je nádherné blues "Been Down So Long", kratičká, zpola jistě improvizovaná litanie "Bellowing", či volně prolínající se trojice skladeb, obsahující i legendární "St.James Infirmary", zpopularizovaná u nás Petrem Kalandrou.
Samozřejmě, že by se pár chybiček dalo najít - kdyby je posluchač chtěl ovšem hledat. Jenomže proč? Je snad podstatné, že by se některé zde obsažené písně nejspíš někde jinde našly v lepších verzích? Je podstatné, že by se určitě našly v repertoáru skupiny skladby, které by tu mohly být a nejsou? Je podstatné, že spousta současných fanoušků hudby, o které si namlouvají, že je progresivní, a která za deset let nebude zajímat ani je, nad touhle deskou ohrne nos s tím, že se jedná zas jen o další zombies? Lituji, ale pro mě ne.
CD k recenzi poskytla firma Warner Music.Album: The Doors - Bright Midnight (Live In America)
Hodnocení: 10/10
Celkový čas: 73:34
Skladby: Light My Fire, Been Down So Long, Back Door Man, Love Hides, Five To One, Touch Me, The Crystal Ship, Break On Through (To The Other Side), Bellowing, Roadhouse Blues, Alabama Song (Whisky Bar), Love Me Two Times/Baby Please Don't Go/St.James Infirmary, The End