Při vystoupení Dubioza Kolektiv (Bosna a Hercegovina) jsem si vzpomněl na jejich účast na zimních Colours Of Ostrava 2007 (ano, byl jednou i zimní "půlročník"). Pánové svým temperamentním mixem hip hopu, reggae, dubu a balkánských motivů ještě vycucli z přítomného publika nějaké zbytky sil a donutili lidi tančit a skákat o sto šest. Moc prostoru na oddech nebylo, muži v typickém žlutočerném ohozu se na pódiu míhali jak elektrické myši, a to až do velmi zábavného konce v podobě variací na "Funk Soul Brother". V listopadu budou opět v ČR na třech samostatných koncertech.

Resumé: Atmosféra byla jako vždy výborná, počasí vyšlo velmi dobře, organizace bez problémů, do nápojové nabídky se po letech vrátila kofola a merchandising v letošním strašném vizuálu byl tak úděsný, že jsem si poprvé nekoupil tričko. I přes celkově velmi pozitivní hodnocení festivalu si nemyslím, že by letošní jubilejní Colours nabídli nejlepší program historie (Zlata Holušová tvrdí opak). Závěrečná trojice koncertů Yann Tiersen, Swans a Grinderman zajisté uspokojila vyhraněnou skupinu hudebních nadšenců (a hudebních kritiků), jenže poprvé se mi stalo, že se na závěrečné nedělní koncerty dalo v pohodě dostat na plochu. Mám dojem, že spousta lidí na Grinderman postávala jen proto, že je to kapela Nicka Cavea a protože to přece byla hlavní hvězda festivalu, takže se sluší zůstat.

Top 5 (Pavel Parikrupa): Brendan Perry, Lisa Hannigan, Tata Bojs, Blackfield, Mono.

(Zbytek reportáže - Radek Londin) Neotřelou a v jádru taneční muziku zakořeněnou v kreolské tradici předvedl v neděli Cedric Watson, jen tomu něco chybělo, jako by doprovodná kapela byla nekompletní. Něco podobného se dalo říci i o triu Electric Wire Hustle, jediných čistokrevnějších zástupcích neo-soulu na festivalu. Spojení rytmu a basové linky je v tomhle žánru naprosto stěžejní, a proto zamrzelo, že nepřibrali ještě živého basáka - jen občas se baskytary chopil frontman Mara TK, jinak jela ze samplů nebo kláves. Na druhou stranu je pochopitelné, že některé basové linky prostě naživo nelze při sebelepším nazvučení přednést, a čistá preciznost produkce je u téhle muziky na prvním místě. V houpavějších pasážích připomněli kromě velkých jmen soulové historie také jejich novozélandské soukmenovce Fat Freddy's Drop, jejichž recept však obsahuje větší dávky dubu.

Yann Tiersen mohl pro někoho znamenat vrchol festivalu, z jiného pohledu však šlo spíše o sbírku hudebních krajek a kudrlinek bez hmatatelnější emoce, energie nebo přesahu. Přestože zvolil rockovější program, pořád nezapřel svou náturu tvůrce soundtracků... ale kde tedy byla projekce? Skladba "Another Shore" jako jedna z mála dokázala probudit představivost sama o sobě.

Že jsou Swans zpátky ve výborné formě, potvrdili nejen na nedávném pražském koncertě, ale také v Ostravě pod otevřenou oblohou, která přitom z podstaty jejich muzice úplně nesvědčí - intenzivní ataky zvuku totiž mohou volně unikat do okolí, a tím se trochu ředí. Přesto se jim povedlo vytvořit dostatečně mystickou atmosféru a výkon reproduktorů byl dostatečný, aby do sebe vše za velkého hřmotu zapadlo. Zpočátku šlo hlavně o strukturované hlukaření, přišel ale čas i na něco písní, které jsou však v podání Michaela Giry na hony vzdálené čemukoli, co by mohlo pojmout českými rádii vzdělané ucho. Swans se vlastně skvěle hodili k následujícím Grinderman. Dalo by se říci, že jestli byl Nick Cave na Colours králem temnoty, Gira byl vrchním kněžím. Možná mohli hrát v opačném pořadí, smysly posluchačů by byly lépe připravené a publikum v důsledku více hypnabilní.

A pak už přišel Grinderman, zakončení celého festivalu. Démonické charisma, kterým Cave prozatím disponoval při všech koncertech v Česku, bylo tentokrát ještě intenzivnější. Není se čemu divit, když jeho nová kapela hraje jak smečka hladových vlků. Více se dozvíte v našem samostatném reportu!

Resumé: Dramaturgie je tak široká a multigenerační, že bych mohl vyjmenovat určitě několik (bohužel zejména domácích) kapel, které dle mého názoru kazí Colours cestu za ambicí být pojmem v mezinárodním měřítku; "Barvy" přidáním jejich šedi zkrátka trochu blednou. Nechci jmenovat a zbytečně bouřit vášně, ale vězte, že je můžete vidět na takřka každém letním festivalu, což popisuje, jak moc vzácní jsou asi domácímu posluchači. Jenže na druhou stranu už dlouho nepamatuji, že bych měl takové dilema vybrat pouze pětici nejlepších vystoupení, tolik mi jich v pozitivním slova smyslu uvízlo v hlavě. Colours jsou prostě barevné a jenom protože nemusím třeba fialovou (respektive česky-éterovou), neznamená to, že zavrhnu duhu. Abych vydržel u téhle metafory, tak pokud má člověk rád více než jen jednu barvu a pozorně pročítal program, musel být spokojený. Kvalitní a silný zvuk by měl být sice na dobrém festivalu samozřejmostí, ale jelikož to zdaleka není pravidlem, i to je třeba ocenit stejně jako organizační zajištění, kdy nic výrazně nerušilo posluchačův hudební zážitek.

TOP 5 (Radek Londin): Swans, Salif Keita, Paramount Styles, Andreya Triana, Grinderman