Mike Skinner je pro Británii stejně důležitý, jako byl třeba Morrisey. A ať už máte k festivalu Rock For People jakékoliv výhrady, koncert The Streets je prostě požehnáním. Zvlášť teď, kdy se jejich hudební kapitola uzavírá. Kapesníky? Jedině na utření potu z čela!
Live: The Streets
místo: festival Rock For People, Hradec Králové
datum: 5. července 2011
© Petr Klapper / musicserver.cz Mike Skinner aka
The Streets je bezpochyby jednou z ikon britské hudby. Už na počátku nulté dekády dokázal nasměrovat eruptivní výlevy UK garage do zcela nových tvarů. Napsal grimeovou operu o flákači Mikeovi, dva roky chlastal, smažil, pařil, aby o tom mohl nahrát desku, která by jeho bankovní konto po těch nekončících večírcích vrátila zpátky do plusových hodnot. Vyrostl a začal mudrcovat, ale loučí se jako zase ten pohodový komentátor běžných příběhů. Trochu zestárl, energie mu však zůstala. Zpráv o tom, že The Streets svoji hudební kapitolu uzavírají, už bylo dost. Není důvod bořit smutné tváře do dlaní. Mike Skinner stihl na pěti albech říct víc, než leckdo zvládne na deseti. Navíc to řekl tak důrazně, že se stal pro mnohé nesmrtelným vzorem. Neodchází od zapraseného stolu. Vše je uklizeno, vše je vyřízeno. Slzy je třeba schovat na jiné příležitosti, protože Mike svoji rozlučku nepojímá jako pietní dýchánek. Loučí se způsobem sobě vlastním - pořádným mejdanem, na kterém se občas dějí podivné věci, ale všechno se podřizuje zábavě.
Už asi nemá cenu komentovat, že The Streets, kteří skutečně transformovali jednu z podob klubové hudby, hráli na stejném pódiu jako třeba
Divokej Bill. Chci jen poukázat na ten paradox. A Mike Skinner se svými pobočníky (
emsí Robert Harvey z
The Music vypadá jako přesně ten typ člověka, se kterým by Skinner do rána degustoval drahý gin) pro mě byl rozhodně to největší jméno na Rock For People - i když tomu dle typografie na plakátu zřejmě nebylo.
Na pódium vtrhl jako nadržený výtržník a tu nohu z plynu už nesundal. Padesátiminutový set The Streets utekl rychleji než redaktor Bláha z koncertu
Sunshine. A to je co říct. Skinner se stal průvodcem epizodních situací v příběhu pobudy Mikea - zazněl paranoidní rave odkaz "Blinded By The Lights" nebo humorně hádavá "Fit But You Know It". Nechal vzpomenout i na to, jak se taneční UK garage rytmy z počátku nulté dekády vypořádaly s tím, když někdo ve vztahu příliš spoléhal na jeho samozřejmost - "It's Too Late". Velká část setu ale logicky patřila nejnovější desce
"Computers And Blues" na které Mike vyměnil příběhy z ulic a klubů za lapálie na sociálních sítí a internetu. "Soldiers" nebo "Going Through Hell" s výrazným vokálem Roberta Harveyho ukázaly všem pochybovačům, že nová deska v žádném případě nezaostává za těmi staršími.
© Petr Klapper / musicserver.cz Mike mezi tím bláznivým pobíháním po pódiu vedl kamarádskou rozpravu s davem, jemuž byl na tu necelou hodinu almou mater a nejlepším kámošem zároveň. Člověk nabyl dojmu, že po skončení koncertu s ním Mike půjde na drink. V jeden moment na pódium začaly z davu létat nějaké ne příliš friendly propriety, Skinner to oplatil tím, že dotyčným otevřel a nabídl plechovku vychlazené desítky. Když zavelel, aby si dav sedl, stalo se. Když poručil, aby vylítl, bylo mu vyhověno. Nechyběl crowd surfing a z každého pohybu, z každého slova, které z jeho úst zaznělo, bylo poznat, že si svoji rozlučku skvěle užívá.
A s ním i celá jeho doprovodná kapela. Byli sehraní a pod heslem
žij naplno ztvárnili další element tohodle nespoutaně zábavného kolotoče.
Mike Skinner upgradoval pojem
rozlučka o další rozměr. Sice byly momenty, kdy se na povrch drala nostalgie (například při "Dry Your Eyes"), ale ať už se budu loučit s čímkoliv, chci, aby to vypadalo přesně takhle. Nikdy bych nevěřil, že můj kamarád, zarytý hard rocker a milovník všemožných odrůd metalu, bude tak nadšeně skákat na koncertě, jako byl tento. Škoda že čas vyhrazený pro tuto
good bye show byl tak nemilosrdný. Ulice jsou prázdné, je na čase jít dál. Značka
The Streets je ale věčná,
Don't Mug Yourself!