Robert Kodym má delší dobu smůlu na spoluhráče. Všichni ho postupně opouštějí, a tak byl ještě nedávno posledním a jediným členem jak Lucie, tak kapely Wanastowi Vjecy. Zdá se ale, že každý je nahraditelný, tudíž je tu další pokus o navrácení Wanastowek mezi aktivně fungující skupiny. Kodym dal dohromady muzikanty, kteří Vjecma postupně prošli (Radek Havlíček jako kytarista v první polovině 90. let - teď hraje na basu, Štěpán Smetáček jako bubeník od "Lží, sexu & prachů" po "Anděly" a "Tomáš Vartecký" jako kytarista od "Andělů" doposud) a v této sestavě odehráli svůj první koncert. U toho jsme nemohli chybět.

Každý, kdo si udělal v pátek večer čas a měl to štěstí, že sehnal lístek, mohl zažít něco, co se jen tak neopakuje. Wanastowi Vjecy vystoupily v malém klubu pro pár lidí (údajně šlo do prodeje jen dvě stě padesát vstupenek). Pár pamětníků možná vzpomnělo na dobu, kdy Kodym & spol. zkoušeli v Malostranské besedě a během šňůry k "Stříkačkám" zde recipročně odehráli podobně komorní koncert.

Kdyby pořadatelé chtěli, mohli do Mlejna narvat mnohem více lidí. Naštěstí ale zvítězil rozum, a tak vyprodaný klub nebyl narvaný k prasknutí. Lidé se nemačkali jako sardinky a ani dusno v sálu nebylo tak dramatické. Mlejn je sice klimatizovaný prostor, ale výkon velkého aparátu velké kapely se ukázal jako neslučitelný s dalšími elektrickými spotřebiči.

"Wanastowky jsou zpátky!" blesklo asi každému v hlavě hned v úvodních "Andělích" a v závěrečné luciášské "Dotknu se ohně" jsme si tím už mohli být jistí. Staro-nová sestava výborně funguje, Štěpán Smetáček se ukázal jako snad ještě důležitější prvek, než byl P.B.Ch. Kromě bravurních hráčských schopností (což se o něm ostatně ví hodně dlouho), které mohl dosyta předvést ve svém dlouhém bubenickém sólu, spolu s Varťákem s přehledem odzpívá i vokály. Třeba "Nic neříkej" ve "Lžích" nebo půlku jedné z nejstarších písniček kapely, Vitáčkovu "Vona je hotová". Tu jsme mimochodem naživo mohli slyšet naposledy v roce 1993.

I Robert Kodym zpíval tak, jak jsme ho dlouho zpívat neslyšeli. Vůbec nevadí, že působil poměrně staticky, příliš se na pódiu nepohyboval, ale nasazení, se kterým do písniček šel, mu umožnilo udýchat i skladby jako "Blbá" nebo "Jsem nevinej" a zůstat fit po celých devadesát minut koncertu, únavu na sobě příliš nedal znát. Vystoupení doplňoval svými obvyklými průpovídkami ("Téhle písničce říkáme Žbirka" - "Sbírka zvadlejch růží" - nebo "následující píseň chceme věnovat biskupovi Jednoty bratrské, Janu Amosu Komenskému" - "Škola je kráva"). A ani nezapomněl tradičně věnovat publiku jednu ze svých kytar.

Kombinace velkého s malým se ukázala jako ideální cesta. Velká aparatura, velká světla, velká kapela i velké pódium zaplnily a naplnily malý klub svou sytou přítomností. Navíc bylo i perfektně nazvučeno. Takže srovnávat s posledními koncerty v O2 areně nebo Lucerně tento koncert prakticky nešlo. Tady bylo všechno zvládnuto mnohem přirozeněji, šlo prostě o skvělý rockový koncert kapely, která má našlápnuto na to, vrátit se tam, kde kdysi byla. Potřebuje k tomu ale nový a silný materiál. Z nových písniček se mezi ostatní hity s přehledem zařadila jen "Slečna Anna je za vodou". Ostatní dvě ("Mašinführer" a "Kdo se bojí nesmí do nebe") byly těmi nejpostradatelnějšími songy, skladbami, místo nichž bych raději slyšel nějaké starší písně ("Kapky krve", "Křídla" nebo třeba "Hračky").

Wanastowi Vjecy hrají v nové sestavě. Své logo doplnili novým erbem, prý mají napsaných sto sedmdesát nových písní. Na podzim budou mít novou desku a na jaře příštího roku pojedou turné. Pokud na něm budou hrát tak jako teď, máme se na co těšit. Tak dobře hráli naposled na Vánoční akustické šňůře před třinácti lety. A pokud snad zas někdy zahrají v malém klubu, nesmíte chybět.