Pátek
Festival odstartoval v pátek krátce po poledni. To se pochopitelně projevilo na počtu lidí na místě, amfiteátr se zaplňoval velmi pozvolna. Program otevírající Češi Maelström tak hráli pro pár lidí, nenechali se však odradit. Jejich set přinesl především příjemné zjištění, že zvukově se oproti loňsku nic nezměnilo a Metalfest bude v tomto ohledu i letos držet vysoký nadstandard. To se potvrdilo i při následném vystoupení Sons Of Seasons. Němci odehráli obstojný koncert a aktivnímu zpěvákovi se částečně podařilo zburcovat doposud vlažné publikum. Diváci se však poprvé výrazněji projevili při setu finských epicmetlistů Crimfall. Kapela si dává záležet na své image - kožené oblečky, malování, divoce pobíhající hudebníci. Zaujal především výkon Heleny Haaparanta, jejíž vokál měl opravdu sílu. Však taky Helena je kus poctivé ženy.

Otevírací fáze festivalu skončila a přišel čas na pohádku. Znáte tu o vlku a sedmi kůzlátkách? V případě německých grinderů Milking The Goatmachine se příběh redukoval na jednu vydatně mečící mámu kozu za bicí soupravou, jedno kůzle na basu, druhé na kytaru, to vše doplněné zlým tlustým vlkem. Maskovaný ansámbl po krátkém intru ze "Star Wars" a nezbytném mečení naservíroval pořádný kozí chlívek. Čistokrevný grindcore dostal diváky do varu a objevil se první circle-pit. Tři kozy a vlk přinesli dramaturgické zpestření a jejich set s typickým žánrovým nadhledem a vtipem pobavil i nemálo příznivců poněkud méně extrémních stylů.

Pro některé slabší povahy však představa dvou po sobě následujících brutálních vystoupení evidentně lákavá nebyla. Na brazilský masakr v podání mlátičky Krisiun tak spousta lidí vyklidila pozice. Bratři Kolesneovi ukázali, že špičkový death metal se dá v klidu zahrát i ve třech. Kapelu hnaly dopředu bezchybné blast beaty bicmana Maxe a hudebně se jednalo o výborný set. Oproti ostatním kapelám však Brazilci zůstali statičtí a svůj pověstný elán nechali zřejmě v backstagei. Kontakt s publikem se rovněž omezil na Alexovo typické poděkování za podporu undergroudu a ujištění se, zda se zdejší metalisté dostatečně "posilňují" nejen alkoholem ale i nějakým tím kuřivem... Podstatně živelnější vystoupení tak přivezli řečtí Suicidal Angels. Ultrarychlý agresivní thrash metal a la Slayer zamlada nepřinesl žádnou velkou invenci, ale naživo fungoval neskutečně. Při poslechu řeckých sebevrahů si část diváků v okovaných džínových vestách musí libovat, že thrash metal stále žije, mladší a progresivně orientovaní metalisté budou jen nevěřícně kroutit hlavou s otázkou proč? Nechť si každý vybere podle svého gusta.

Představovat německou legendu Rage by bylo nošením dříví do lesa. Veteráni brousí pódia téměř třicet let a jsou koncertní sázkou na jistotu. Rovněž v Plzni se prezentovali profesorským výkonem a diváci dostali přesně to, co očekávali. Peter "Peavy" byl v nejlepším možném rozpoložení a neustále hecoval publikum. Největší aplaus pak sklidil fenomenální kytarista Viktor Smolski, když demonstroval, že slapovat se nemusí vždy jen na basu. Divácká bouře však měla teprve přijít.

Co napsat k vystoupení německých Accept? Ano, jedná se o legendu. Ano, měli výborný zvuk. Ano, předvedli fakticky bezchybné a vyzrálé vystoupení. Pokud jste skalní fanoušci tradičního rock/metalu nebo vám imponuje chlupatý pupek valící se zpod vestičky Marka Tornilla, museli jste si během téměř devadesát minut dlouhého setu přijít na své. Bohužel v opačném případě vám Accept neměli moc co nabídnout. Většina návštěvníků však byla spokojena a hity jako "Metal Heart" či "Balls To The Wall" dokonale vylidnily pivní stany.

Sobota
Již bylo zmíněno, že Metalfest se snaží prezentovat všechny metalové žánry. Bohužel sobota velkou pestrost nenabídla. Drtivá většina vystupujících kapel se pohybovala víceméně v intencích klasického heavy metalu s občasnými přesahy do jiných metalových odnoží. Za touto dramaturgickou uniformitou stojí pravděpodobně snaha pořadatelů nalákat více příznivců tohoto žánru, kteří měli možnost zakoupit si jednodenní vstupenku. A této možnosti využilo nemálo lidí. Tu část diváků, pro kterou není hevík denním chlebem, však v sobotu zastihla nuda.

Jelikož byla jedna kapela jako druhá, dají se vyzdvihnout následující poznatky: Jestli někdo nadává, že pořadatelé pořád dokola zvou na festivaly staré české kapely a nedávají prostor mladým, měl by vědět, že právě Arakain hrál pro téměř největší dav. Proč by pak promotéři lidem nedali, co chtějí slyšet. Nabízí se pouze otázka vkusu českého diváka. Arakain své místo v české metalové historii má, kapela na rozdíl od mladších kolegů disponuje profesionálním zvukem a působí vyzrále, ale ten materiál... Ona profesionalita pak navíc dostává těžkou ránu, když po Arakainu nastoupí pojem jako Vicious Rumors. Američané jen demonstrovali známé pravidlo, že český metal se bohužel se světovou špičkou srovnávat nemůže. Řady diváků však znatelně prořídly.

V heavymetalovém maratónu pak působila každá žánrová odbočka jako dobře vychlazený půllitr piva v horkém letním dni. Němečtí pagan/folk metalisté Equilibrium toho byli důkazem. Svižnější hudba proložená blast beaty, growlingy a alkotexty působila na mnohé jako živá voda. Pod pódiem se rozpoutal masivní circle-pit a došlo i na wall of death. Pozitivní dojem ze setu sympatických pánů a sličné baskytaristky byl ještě umocněn následujícím heavy trojblokem v podobě Bloodbound, Pretty Maids a Saxon. Platí to samé co pro Accept - slušná vystoupení vyzrálých kapel, která musela jejich fanoušky uspokojit. Ostatní postrádali jakoukoliv přidanou hodnotu.

Neděle
Nedělní ráno donutilo přivstat si především vyznavače tvrdších žánrů. Pořadatelé dali sympaticky prostor i českému metalovému undergroundu, a tak svou šanci dostala deathcorová naděje Smashed Face. Chlapci se s úkolem porvali se ctí. Zvuk mohl být lepší, na vině však byla sama kapela. Vytažené triggerované kopáky přehlušovaly zbytek bicí soupravy, mohutně podladěné kytary měly sílu v breakdownech, v techničtějších riffech však na úkor čitelnosti. Výborný výkon předvedl vokalista Fred, jehož pigscream si v ničem nezadal s rodinkou bradavičnatých prasat žijících v přilehlé lochotínské zoo. Smashed Face svým vystoupením potvrdili, že patří k tomu nejlepšímu, co domácí extrémní scéna nabízí.

Na zcela jinou notu naladila posluchače francouzská parta Alcest, jejich atmosférický alternativní metal s čistými vokály přinesl vhodné oživení festivalového programu. To americká death/grind sebranka Misery Index nastavila otáčky do červených čísel. Zabijácká rychlost zburcovala již notně unavený dav. Jelikož pořadatelé začali v rozpáleném odpoledni ochlazovat dav vodou z hadice, v místech pod pódiem se vytvořila rozsáhlá písčitá louže a někteří jedinci, zřejmě pod vlivem prasečích vokálů linoucích se z pódia, dostali neodolatelnou chuť porochnit se v ní. Tvorba Američanů je možná poněkud monotónní a předvídatelná, o to však v daném žánru nejde. Frontman Mark se zároveň přesvědčil, jak bídně vládne český národ angličtinou - když se optal, kolik lidí ještě nikdy neslyšelo o Misery Index, k jeho velkému údivu se ozval téměř celý křepčící kotel. Slušnou odezvu sklidili i irští Primordial, kteří rozčeřili oldschool blackmetalové vody. Kapela však více než na hudbě samotné stála na zmalovaném zpěvákovi Alanu Nemtheangaovi a jeho charismatickém vokálu.

Festivalové finále slibovalo souboj dvou žen za mikrofonem - Simone Simons z Epicy a Angely Gossow z Arch Enemy. Alespoň pro tentokrát z něj vyšla vítězně Angela, respektive Arch Enemy jako celek. Epica měla bohužel lehce přebuzený zvuk a Simone nepůsobila zcela jistým dojmem. To Arch Enemy přinesli do Plzně dokonalou smršť. Kapela na českých festivalech vystupuje pravidelně a lidé vědí, co mají čekat. Naprosto precizně provedený melodický thrash/death s malou křehkou blondýnkou za mikrofonem. Luxusní growling by jí však mohl závidět nejeden mužský kolega. Publikum Angele zobe z ruky a ona si to dokáže patřičně užívat. Nejvíce fungovaly pecky jako "We Will Rise" nebo "Ravenous", během kterých hrozil paroháčem do vzduchu celý areál. Vynikající dojem z vystoupení umocnila ukázková kytarová práce bratří Amottů. Pro mnoho lidí nejlepší set z celého festivalu.

Celkově vzato se druhý ročník české zastávky Metalfestu povedl. Organizaci zvládl Pragokoncert na výbornou, žádné závažnější problémy se nevyskytly. Pořadatelům je nutné připočíst k dobru i vzornou starost o toi-toiky. Jen studené vody mohlo být více, především s ohledem na panující vedra. Rovněž diváci to tentokrát brali umírněněji - typický festivalový kolorit všude se povalujících opilců se překvapivě nekonal. Zastavit se musím u securitas. Poměrně korektní chování u vstupu i většinu rozumných zásahů proti crowd surferům, kteří bývali většinou bez zbytečných problémů vpouštěni zpět pod pódium, zastínily některé naprosto zbytečné a neadekvátní zákroky mimo hrací čas, při vyhánění lidí z areálu na noc. Z placek na odložených bundách a tetování nebylo koneckonců těžké poznat, že někteří securitas patří k obdivovatelům pána s patkou a malým knírkem, a ve vhodných chvílích tedy uspokojovali své násilnické choutky. Bohužel to je asi obecný problém bezpečnostních agentur. Organizátoři by napříště pouze mohli zvážit, zda je nutné na obdobně koncipovaném festivalu naplánovat žánrově unifikovaný den. Letos to byla heavymetalová sobota, příště to může být třeba blackmetalová neděle. Výsledkem bude po celý den se nudící část publika. Přes tyto výhrady mohou čeští metalisté doufat, že se Metalfest v lochotínském amfiteátru zabydlí i v dalších sezónách.