Že se jako stigma (nejen) mezi hudební veřejností šíří kult Karel Gott mit uns a každý jeho zdvižený prostředníček či každý lok přeslazeného čaje v reklamě podnítí všeobecnou diskusi a davovou hysterii, jaksi patří k vedlejším efektům stádového chování moderního, standardního Čecha. Celý ten rozjetý proces ale neomlouvá fakt, že Gott i nadále zůstává jedinou, osamocenou hudební devízou Česka na zahraničních trzích, což ze všeho nejvíce svědčí o neschopnosti a nedostatku odvahy soudobých tuzemských interpretů. Chybu totiž nikdy nehledejte u Božského Káji.

Suďte jej jako komunistického Slavíka, odsuďte jej, jedno mu však nemůžete upřít. Snad i s ohledem na dobu, ve které se prosadil, se Gott nikdy na zadek z dílčího úspěchu neposadil a nespokojil se jako dnešní interpreti s pouhým dobytím domácího bitevního pole. Myslel světově. A pořád myslí světově, těžko by jinak v sedmdesáti špásoval s Bushidem. Gott se svou existencí přesně trefil do času, prostoru a bipolarity světa. Využil genia loci, navíc jej podpořil němectvím, což ještě více rozzářilo už tak jasnou hvězdu a dodalo jí punc světovosti. Jenže se pořád bavíme o době dávno minulé.

Po roce 1989 se nad Prahu genius loci opět nastěhoval. Českým kapelám se otevřel svět - a to doslova. Nálepka exotického kmene odkudsi z východního bloku Evropy fungovala mezi hudebně gramotnou civilizací na výbornou. Psí vojáci, The Plastic People Of The Universe a desítky, možná stovky dalších interpretů objížděli svět a seznamovali jej s tím novým, exotickým kmenem z Východu. Praha? Zoologická zahrada hadr. Česká scéna prošla v těsně porevolučních letech svým vůbec nejkrásnějším věkem.

Ona celá ta postsametová doba měla jistě svůj půvab, jen škoda, že bez jakéhokoliv finálního dopadu na budoucnost scény. A tak dnes střípky z její mozaiky hledáme spíše skryté v nostalgii a vzpomínkách - našich či cizích - než v reálných základech.

Žádný nový Gott se neobjevil, žádná generační výměna neproběhla. Pro srovnání se podívejme například do Švédska, ve světovém měřítku na druholigový hudební trh. Místo ABBY, dlouholetého reprezentanta švédské hudební scény, zaujali Roxette, později Ace Of Base, The Cardigans, včera Mando Diao, dnes Robyn. Naším Karlem vyhřáté místo nezaujal nikdo, jen si k němu na čas přisedl jiný Karel. Buriánek. Ale asi nezaujal.

Přiznejme si, že Ecstasy Of Saint Theresa i Sunshine byli vždycky víc světoví pro Česko než pro okolní svět, přesto jim nelze upřít hmatatelné úspěchy. Nikdo jiný se v takovém měřítku nikdy nikam nevydal a hlavně, nikde nic nevydal. I proto je tak snadné Sunz a EOST nadhodnotit / podhodnotit, jejich úspěch totiž není s čím komparovat.

Mladé české soubory, - The Roads a Pipes And Pints prominou -, raději koncertují na Slovensku nebo v Polsku a bojí se přímé konfrontace s Berlínem, Londýnem, Los Angeles, Tokiem. Muchow s Buriánkem nejprve českou hudební scénu ovlivnili, změnili, následně se pokusili jí předat své zkušenosti, ty však zůstaly pohozené vedle zprávy na pitevním stole naší kvantové, Schrödingerovsky kočičí - zároveň živé i mrtvé - scény.

Sunflower Caravan nebo A Banquet by se svým potenciálem už déle neměli hazardovat hraním pro pražskou, zkyslou smetánku. Dávno by měli sbírat zkušenosti na západ od nás. Z mého pohledu nevyvratitelná teze. A co teprve WWW. Jsou hotovou kapelou, čekající na export. Nejen originální, jedinečné texty (jejich zvukomalebností a rozervaností, cizincům jistě nevadí, že česko-srbské, ba naopak), navíc i světově originální, jedinečná hudba - zkrátka vklad a základ vystupovat den co den na západ, východ, sever i jih od pražských, tedy českých hranic. A ono nic...

Tuzemská hudební produkce potřebuje konfrontaci se zahraničním fanouškem a trhem. A čas se krátí. Pokud chceme do podvědomí světa vyplivnout nástupce Karla Gotta, měli bychom si pospíšit, protože Mistrova celosvětová sláva vyvrcholí několik hodin po jeho skonu a je takřka jisté, že bez patřičného Gottova nástupce svět existenci české moderní hudby zcela vytěsní z paměti. Stejně jako kdysi vymizelo kouzlo postsametové exotiky. Tak dlouho se nic nedělo, až už se vlastně ani nic stát nemohlo.

V době, kdy mladí hokejisté utíkají za lepším do zámoří (nebo Ruska), se mladí čeští interpreti spokojili s tuzemskou extraligou, která není vůbec extra a ve srovnání s ostatními zeměmi působí pořád tak přísně pralesně. Jediným naším sexy vývozním artiklem - s výhledem do budoucna - zůstává triumvirát Dvořák, Janáček, Smetana. Sice každá druhá evropská země měla v protomoderní hudební historii své velikány, ale proč by na tom Česko-Rakousko nemohlo postavit byznys. Žít z minulosti a úspěchů druhých se v poslední době - hned po závisti - stalo největším neduhem naší maločeské, velkorakouské mentality.

Koneckonců, proč ne? Proč by nemohl být právě Traband tím souborem, který posune českou scénu - v očích těch zahraničních - dál. Ve druhé polovině května Traband vydal hudební DVD pro neslyšící, na kterém tlumočníci a tlumočnice pohybem zhmotnili hudbu. Světově unikátní koncept, pro celý svět lehce srozumitelný, byť těžce pochopitelný zážitek. Nadjazykový nadčasový nosič, který otevírá Huxleyho Brány vnímání a rozlišování světa bez ohledu na váš mateřský jazyk. "Neslýchané". Tak ještě, aby na to svět neslyšel!

Zbývá jen ten originální nápad prodat - záznamy se mohou při troše štěstí, kterému je samozřejmě důležité jít naproti, stát fenoménem YouTube.com raz, dva. A krok dva? Nebát se vycestovat do světa, začít tam hrát s čistým štítem, tabula rasa a šířit osvětu a povědomí o české hudbě. Samozřejmě, Trabant je na dlouhý, celosvětový roadtrip přece jen poněkud nepojízdný, jenže nová auta dosud nic podobně inovativního nenabídla. A to je škoda.