A co, že na ně lidi reagovali vlažně (nebo alespoň méně vřele než na britsko-slovenský doprovod). A co, že na koncert přišlo těch lidí sto padesát a guestlist ze všeho nejvíce připomínal telefonní seznam a obtékal jmény snad i po hranách papíru. A Banquet [ey ‘bæŋkwit] si plní svůj pražský sen; ve své misi jsou na samém počátku, a tak dnes (tedy včera) hrají hlavně pro sebe a okruh svých známých. Mnoho neznámých na jejich koncertech nepotkáte. Pokud Benjamin Slavík po konci Roe-Deer, Khoiby (a vlastně i Fake Tapes) hovoří o tom, že "pražská scéna definitivně zemřela nedávným rozlučkovým koncertem Southpaw a dnes všichni spí a v nudných plagiátorských odkazech nikdo nepokračuje," není to tak úplně pravda.

Pokud chcete vstoupit na pražskou scénu, nemohli jste si vybrat lepší sparing-partnery než A Banquet, jejichž koncerty slouží jako vstupenka do výběrové společnosti, které se budete štítit jako chlamydií, a přitom se od ní necháte tak rádi znásilňovat. A Banquet jsou plagiátoři, stejně jako jimi byly všechny zmíněné kapely před nimi, jenže ve světě, který zacykleně recykluje sám sebe, jim to soudní soudci nemohou zazlívat. Připustíme-li si, že dnes nějaká pražská scéna opravdu existuje, kromě Sunshine, Sunflower Caravan a NiceLanda jsou jejími zástupci i Luno (o nichž se mluví, ale zatím nic neukázali) a právě A Banquet (o nichž se nemluví, ale dokázali toho úměrně svému věku a zkušenostem docela dost).

A Banquet - Dark Streets

Pokud nějaký element scény potřebuje dorůst, nejsou to ani tak hudebníci, jako publikum. Reakce na A Banquet po celý jejich včerejší set nebyly veskrze žádné, a to tři bratři mohli své kožené bundy ždímat. Had pod pódiem se začal svíjet až při poslední regulérní písni "Dark Streets", jenže po odehrání debutového singlu z hada A Banquet slezli, a z párty tak zase nebylo nic.

Jejich výjimečnost tkví v adorování sloganu, že v jednoduchosti je krása. V místech, kde jiné kapely (třeba ty včerejší doprovodné) vrství jednotlivé instrumenty či samply a vytváří košatou zvukovou koláž, tam oni nehrají jediný tón navíc. Tato ctnost se mění v neřest ve chvíli, kdy vás mají zaujmout, donutit přemýšlet. Obal mají A Banquet dost možná nejslušivější ze všech mladých kapel u nás, a jak na svém debutovém EP, tak při včerejším koncertním vystoupení předčili stagnující třinecké naděje Charlie Straight a s přivřením obou očí remizovali i s neustále rostoucí ostravskou FiHou.

Produkce A Banquet je podobně jako členové souboru sympatická, jen mi zatím uniká, co tím vším vyšlechtěným materiálem chtějí kluci vlastně říct, chtějí-li říct vůbec něco. Jádro sice zatím schází, ale obal, ten je hezky nečeský. I proto včera klukům nešlo netleskat.

A Banquet? Jsou jako čerstvě vymačkaná grepová šťáva, která je po spolknutí tak hořká, že ji musíte zapít dvojitou vodkou, abyste se zbavili toho ocasu. Mají černošedou barvu a koukají do země. Snaží se nepůsobit lacině, i když smrdí korunou. Táhnou za sebou káru plnou ohraných klišé, jako železnej šrot, ze kterýho se za tejden vyrobí fungl nový horský kola. Ten rezavej kompost natírají lesklým lakem a daří se jim to. Všechno totiž ve finále voní novotou a tváří se nenapadnutelně originálně. Umí pracovat s materiálem stejně dobře jako sami se sebou a svými fans. To, že je nekriticky miluju, je věc druhá.

Skoro vždycky mě naštve zvuk v LMB. To už je takový dogma, kterýmu se bráním stejně špatně, jako přísunu alkoholu, při každý návštěvě tamního koncertu. Málo jsem slyšela basu a celkově základy. Ale Matěj zpívá čím dál tím líp. Majkl je hezky ostříhanej a Richard rád nosí tílka a ukazuje, jak se mu při hraní zatínají bicepsy. Jsou sehraný. Ani když poprvý hrajou novej song, ukrývající iniciály svých skalních groupies, nepůsobí to rozpačitě. Naopak. Stali se z nich suveréni. A větší množství přirozenýho charismatu se dostaví v den, kdy přestanou řešit košile z topmana, přestanou bejt krypticky romantický a dají do toho prostě trochu víc špíny.