Litoměřický Kořen patří mezi typ událostí, bez kterých si dnešní prázdninovou festivalovou nabídku lze těžko představit. Jeho sedmý ročník opět potvrdil, že po podobně laděných a podobně "nevelkých" hudebních akcích je stále hlad a že hudbychtiví diváci příležitosti k jejich návštěvám vyhledávají. Ano, jde řádově o stovky a srovnávat jejich množství s desetinásobně navštěvovanějšími festivaly ani nemá cenu, příznivé je to, že se jedná o lidi se zájmem o hudbu jako takovou, kteří nejezdí za velkými jmény, ale třeba velkými objevy. Kritéria hodnocení koncertů tedy většinou nestála v rovině zahráli/nezahráli (co jsem chtěl slyšet), jako spíš přesvědčili/nepřesvědčili, případně věřil jsem/nevěřil jsem. Litoměřický kořen má sice v podtitulu přízvisko "festiválku alternativní hudby", je však třeba nespojovat tato slova s tím, co se dnes v různých formách hysterického zaujetí pro či proti alternativnímu žánru přiřazuje. Jinými slovy zde vystupovaly kapely, které by jedny mohly urážet svou komerčností, zrovnatak jako druhé svou nezáživností.

Žánrový rozsah kapel byl o poznání širší než na masověji laděných festivalech; kromě pravidelných jmen, které se v letních programech opakují - Psí vojáci, Iva Bittová, Nšoči, Swordfishtrombones, Polemic, Krásné nové stroje... působili příjemně exoticky hlavně hosté ze zahraničí. Největším extrémem v tomto směru byli krojovaní Mongolové Mongol Ajalgu, kteří předvedli, jak se dá s úsměvem na rtech a odlehčeným výrazem představit domácí folklór (hodně vzdáleně by mohli připomenout interpretaci českých lidovek od Ivy Bittové), s podobně seriózní tváří - možná však až se zbytečnou akademičností a toporoností - vystoupili stylizovaně oblečení Poláci Grupa Muzycna Ovo, kteří se pustili do oblastí Makedonie a Východu, z polských kapel potěšil ještě civilní akustický kvintet Kapela Ze Wsi Warszawa, příjemně oživující polské tradicionály.

Těžko přehlédnutelnou skupinu vystupujících tvořily ty, na jejichž výrazu se podepisuje nejvíce žánr hospodského šramlu. Jedním z nejautentičtějších z nich je určitě autorský Rudovous, který se ukázal jako nejklasičtější reprezentant nastíněného stylu, žánrově pestřejší a celkově energičtější byl rovněž vlastní skladby přehrávající Traband, z cizinců velmi mile zaskočili poguesovsky strhující živelní Germáni Die Weissman's; nezmínit samozřejmě nelze "mafii" Stejných ksichtů, která celý festival nenápadně ovládla. První den zde odehrál unavený a výrazově trochu roztříštěný Kapitán Kajman, do primetimeového času v pátek se protlačil balkánské a makedonské lidovky punkizující Ahmed má hlad, sobotní produkci osvěžila nejklezmatičtější z nich - Klec, na hlavním pódiu završil asi služebně nejstarší a mediálně neprovařenější soubor Neočekávaný dýchánek, který svým klezmersko-balkánsko-hospodsko-frenetickým něžně syrovým nášupem rozpoutal smršť, při které se i stromy roztančily (viz níže), noční řádění posledního dne v natřískané hospůdce završil Monty Pičusův Létající Pes.

Ani Litoměřickému Kořenu se nevyhnuly varianty klasiky "českého bigbítu", a to jak ve své lety vyzrálé šlapavé (Nšoši), jindy pivně zábavové (Hadry z těla), či metalově laděné (Skupina z luhu), ale i mladé a nadšené (Totální výprodej koberců), někdy až překvapivě sešlapané a profesionální (Hanuman) podobě. Na podporu toho "alternativnějšího" byly do programu přizvány vesměs špičky domácí nekomerční sféry, nejčastěji patřilo slovo brněnské aternativní scéně - jeden z největších diváckých úspěchů zaznamenali Ty syčáci (nakonec to byl i vizuálně nejdivočejší koncert) Petra Váši a kytarového zbytku z nedávno rozpadlého Pluta, jehož protagonista Václav Bartoš zavítal ve stejný večer s novým projektem Fru Fru Serious (když už vyjmenováváme všechna nej, pak to bylo jistě jedno z nejrytmičtějších, nejuvolněnějších a aranžérsky nejpestřejších vystoupení) - z nemoravských kapel oslnili hlavně Krásné nové stroje, jejich našlapaný zappovsky eklektický "jazz-beat" je koncert od koncertu nářezovější. Místo hlavní hvězdy pátečního večera patřilo sólové Ivě Bittové - lehkost a hravost jejího výrazu vynikla zejména v kontrastu s předchozí aranžérsky chladnou, obsahově mírně vyprázdněnou, třebaže operně čistě pějící Laurie Amat a Tonton Macoutes (USA/CZ).

Litoměřickému Kořenu vládla překvapivě spřízněná a na festivaly komorní atmosféra, zejména večerní koncerty sklízely aplausy neslýchané, kontakty diváků s kapelami rozhodně nezačínaly a nekončily s časem produkcí (viz. celonoční jamy v přilehlé hospůdce, podléhající taktovce koho jiného než Stejných ksichtů), ani mediálně nejproslavenější bouřka toho dne v republice na atmosféře neubrala (snad na pár chudáků, kterým padající les poničil vozidla); i když ten pán, co za plotem svého domku na korzující diváky pokřikoval: "Táhněte domů, zkurvení mírotvorci!", by se mnou možná nesouhlasil...

Litoměřický Kořen, letní kino Litoměřice, 5.-7.7.2001