Jistě, kytarový bůh Zakk Wylde se tu už několikrát ukázal na monster koncertech po boku metalového guru Ozzyho Osbourna a v roce 2007 navíc na společné akci v roli předkapely představil právě i Black Label Society, ale jejich vlastní headliner tour naši domovinu v minulých letech bohužel úspěšně míjela.

Samotný večer začal kvůli z technických důvodů nedorazivší předkapele Godsized až o čtvrt na deset rovnou s nástupem hlavní hvězdy, ovšem Wyldeovci nám absenci předkapely vynahradili opravdu dlouhým a výživným setem. Já osobně jsem neúčast supportu dokonce uvítal - tuto kapelu jsem neznal a navíc jsem se asi stejně jako všichni v sále těšil vyloženě pouze a jen na hlavní hvězdu večera a předkapela by toto natěšení jen zbytečně protahovala a rozmělňovala. Gradaci napětí až na neúnosnou míru navíc přispívalo i chystání stage a zvučení za rudou oponou, která padla až se samotným startem koncertu po klavírním intru, a my tak viděli kapelu první moment až v plné zbroji, jak rovnou pálí ostrými.

Set odstartovala úvodní tvrdá vypalovačka z posledního zářezu "Order Of The Black" "Crazy Horse" a kromě dalších několika věcí z téhle velmi tvrdé desky nám maestro Wylde nabídl reprezentativní průřez diskografií své rodné formace s několika výlety až k jejím samotným počátkům. Vrchol večera přišel zcela nepochybně v půli setu, při Zakkově klavírním sólu, emocemi nabité poctě tragicky zesnulému kytaristovi Dimebagu Darrellovi (Pantera, Damageplan) v podobě balady "In This River", při které obě hradby kytarových Marshallů přikryly plachty s podobiznou tohoto jedinečného a nesmírně vlivného kytaristy. Následovala naopak nekompromisní "Fire It Up", při které kapela rozhodila do publika několik nafukovacích balónů s logem kapely a fans si s nimi pinkali nad svými hlavami, takže to v sále vypadalo jak na velkém turnaji plážového volejbalu.

Tento unikátní blok pak završilo mistrovo kytarové sólo, které však místo vrcholu večera celý drive koncertu spíše zbrzdilo. Nemám nic proti desetiminutovým sólům, ale musejí mít hlavu a patu, musejí měnit tempa a melodie a jakoby vyprávět příběh. Tady to ale bylo jen pidlikání a honění krku kytary bez ladu skladu. Nehledě na to, že jsme se nedočkali z Ozzyho koncertů známého sólování s kytarou za hlavou a hraní pomocí zubů. Škoda.

Zajímavá byla také s pozměněnou melodií a slavnou dvoukrkou kytarou odehraná "The Blessed Hellride". K hutnému a průraznému zvuku moc výhrad mít nemůžu (snad jen srozumitelněji nazvučit Zakkův vokál, neb mu nešlo moc dobře rozumět), stejně tak k řemeslně poctivě hrající a k danému stylu imageově odpovídající "doprovodné" kapele. Jsme rádi za to, že se Wylde zbytečně nevykecával a ani se nekonalo tradiční divadélko s přídavkem, díky čemuž jsme slyšeli celkem patnáct skladeb v devadesátiminutovém koncertním setu. Byl to zkrátka povedený šťavnatý rockový koncert, kterému nešlo mnoho vytknout. Snad jen ty větší prostory by to chtělo.