Kapela, co hrála poslední, nebyla nejlepší

Nejvěrnější publikum mají doma na ostrovech a kupodivu v Polsku. Jsou na turné a včera se konečně objevili v Praze. Řeč je o White Lies. Trojici, vlastně pětici, která dokázala vyprodat prostory LMB. Nezklamali, ale ani nijak nezazářili. To samé se ovšem nedá říct o jejich předskokanech Crocodiles.

Live: White Lies

support: Transfer, Crocodiles
místo: Lucerna Music Bar, Praha
datum: 7. března 2011
Fotogalerie

© Honza Průša / musicserver.cz

Had lidí se táhne od přeplněné Lucerny až ke vchodu do metra. Reminiscence na Crystal Castles. A stejné to bude před Hurts. Had lidí hlasitě hořekuje nad pozdním začátkem vystoupení hlavních hvězd. Londýňané si totiž tentokráte dovolili zalhat až o půl jedenácté.

Před jejich nevýrazným vystoupením se ze sklepení LMB na světlo reflektorů vyškrábala dvě méně zvučná jména. Oba předskokani pocházeli ze San Diega a Transfer jistě musela být dobrá psychedelická zvrhlost - žel bohu nevím, spolkl mě had. Ale Crocodiles, ti mi nedají spát! Zvěsti o jejich výjimečném citu pro recyklaci se Prahou sice v odborných kruzích nesly, ale stejně mi nikdo nevinně nenalže, že někdo v Music Baru očekával takový noise-punkový gejzír energie, jakým se ve finále prezentovali.

Velvet Underground, Doors, Iggy Pop. HC, noise-pop, post-punk. Crocodiles vše umně zacyklili do konkurenceschopného celku. Bez nadsázky - byla to nejsilnější předkapela, jaká se za posledních deset let v Praze objevila. Černě obrýlený Charles Rowell se svým ansámblem - partou kluků a holek, co rádi řádí do roztrhání těla - dokonale zastínil samotné White Lies.

© Honza Průša / musicserver.cz

Jenže i kdyby se Rowell nechal věšet na háky, odezva vyprodaného Music Baru nebyla veskrze žádná. Zpočátku na jeho výpady reagovaly alespoň ostrůvky turistů, jenže i ty později zaplavila beznaděj, to když je demotivovali pražští hipster statici. Ti si chodí koncerty odstát a zásadně chodí jen na kapely, které znají oni, nebo alespoň jejich trendy kámošky. Logicky se pak neumí bavit u něčeho, čemu nevěří.

Kdo ale věří, nebo alespoň po několikahodinové debatě uzná, že kapela nemusí spadat do škatulky ostrovní indie scéna, aby měla výpovědní hodnotu, ten si při vystoupení Crocodiles přišel na své. Pro mnohé ale zůstali jen výplní času a prostoru na cestě za White Lies. Během hodinové šou Crocodiles především křičeli. Když ne pusou, tak nástroji. Jízda na hadovi. Krokodýlové vzali Prahu na výlet za ještěrkami do pouště, kde je půlminutové vazbení mikrofonu považováno za vrchol umělecké exprese. Jo! Rowell jako Morrison obtočil stojan mikrofonu vlastním tělem, následovaly zvlhlé výkřiky "auh, auh". Wau.

Řeč s Řekem

Během půlhodinové přestavby pódia před White Lies se nedala přeslechnout ruština, angličtina a němčina. V multi-kulti atmosféře jsem se dal do řeči s Řekem, co měl na sobě černo-černé švédské hororové triko "Låt den rätte komma in". Z českých fotbalistů zná Drobnýho a Svěrkoše - asi fandí Panionosu; na přetřes z jeho strany brzy přišel i brzký začátek pražských koncertů: "Jsem tu teprve měsíc, ale už jsem dokonale znechucený. Na Gold Pandě se končilo v deset, tady to v deset sice začíná, ale stejně je to pořád brzo. Byl jsem zrovna na Crocodiles, ve Varšavě a v Berlíně, před půlnocí se v klubu něco popilo, ubalilo, po půlnoci začala párty. Tady je to všechno posunuté o dvě, tři hodiny. Pak to nemá atmosféru." A jak se mu líbili v Praze? "Průměr. V Berlíně jsem je stihl dvakrát během jedné noci. Nejdřív zahráli na západě, pak na východě města. Ten druhý koncert byl asi jejich nejlepším."

© Honza Průša / musicserver.cz

Když jsem předloni, také ve východním Berlíně, navštívil koncert White Lies, na pódiu v Lidu tehdy stála zcela jiná kapela než dnes, tedy včera, v LMB. White Lies se za dva roky, které dělí jejich debut "To Lose My Life..." od aktuálního "Ritualu", naučili lhát. Ještě odpoledne při rozhovoru působili nesměle, ale večer nasadili suverénní masku. Aneb jak se z Joy Division revivalu stal Editors revival.

Jejich vystoupení mělo drajv, jenže při komparaci s Crocodiles byli výrazně slabší. Nenabídli prakticky žádnou šou a odehráli koncert, který ve vzpomínkách překryje nejbližší akce. Tři původní členové kapely, oděni do černého, byli na pódiu vycentrováni, zbylí dva hostující hudebníci naopak skryti na jeho krajích. První část koncertu byla čekáním na "Farewell To The Fairground", druhá pak na "Smrt".

© Honza Průša / musicserver.cz

White Lies mezitím vysvlékli nové album donaha. "Ritual" je venku čtvrt roku, fanoušci na songy z něj ale nereagují. Pokud kritici kapele na debutu vyčítali stejnost písní, u "Ritualu" si jistě smlsli na rozdílnosti. Zatímco "To Lose My Life..." nabídlo silný koncept s hitovostí při živé produkci, skladbám z "Ritualu" (nejen) naživo schází koncept, hitovost a snaha dělat věci jinak.

Návštěvníci koncertu tak ocenili především okamžiky, jež byly vyhrazeny hitům z debutu. White Lies k ovacím kromě vlastní produkce dopomohl i vynikající zvuk. V LMB nepamatuji lepší podmínky pro hudebníky. I proto, věčná škoda, že Crocodiles předskakovali White Lies a ne naopak.

• .... (Sima, 08.03.2011 19:32) Reagovat

  nevím teda jak ostatní, ale já se z tohohle reportu o koncertu White Lies teda moc nedozvěděla. Ne tolik jako o jejich předskokanech...
  
  

• Mno, nabídnu pohled z jiného úhlu... (Jakub, 08.03.2011 19:44) Reagovat

  Na mě Crocodiles popravdě působili dost rušivě. Zatímco hudba Transfer nemá k WL daleko, Crocodiles (a frontman obzvláště) působili neupřímně; jako poskakující postavičky Disney filmu, které okoukaly pohyby a gesta z klipů na MTV - to neni vysmech, ale jako predskokani teto kapely mi nesedli, neco takoveho jsem necekal. Jako fanda White Lies jsem byl pochopitelne nadseny z kazdeho kousku, protoze slova pisni znam zpameti, takze koncert byl pro me jedinecnym zazitkem; nicmene za hlavni problem vecer bych oznacil podivne strukturovany playlist, kdy po rychlejsi pecce skupina "zazdila" rozjetou atmosferu necim "rozjimavejsim"...
  
  

• Transfer víc než Crocodiles (TOM, 08.03.2011 20:13) Reagovat

  Škoda, že autor "zhadil" první předskokany. Transfer byli rozhodně zajímavější než Crocodiles a nejen kvůli dobovému mikrofonu - při jejich poslechu jsem se opravdu cítil, jak někde v klubu na americkém West coast.
  Crocodiles dělali hlavně show a tomu jejich zpěvákovi jsem nevěřil ani hlásku. Zbytek kapely hrál skvěle, zvuk měli dobrej, ale ten zpěvák tomu moc nedodával...
  A White Lies? Přinesli, co jsem čekal. Souhlasim, že naživo opravdu vyšel na povrch rozdíl mezi debutem a aktuálním albem. Ale solidní výkon mne nezklamal a třeba "Death" či "Unfinished Business" zněly až hypnoticky.
  
  Za tu cenu to byl skutečně vynikající line-up a skvělý večer!
  
  

• Absolutny suhlas s recenziou... (quaso, 09.03.2011 10:01) Reagovat

  a tieto vety cely vecer dokonale vystihuju:
  
  ...jenže i ty později zaplavila beznaděj, to když je demotivovali pražští hipster statici. Ti si chodí koncerty odstát a zásadně chodí jen na kapely, které znají oni, nebo alespoň jejich trendy kámošky. Logicky se pak neumí bavit u něčeho, čemu nevěří.
  ...I proto, věčná škoda, že Crocodiles předskakovali White Lies a ne naopak.
  
  
  

• White Lies (Baru, 09.03.2011 11:20) Reagovat

  Přidávám se se svým náhledem na věc. Transfer ani Crocodiles jsem před tím nikdy neslyšela. Ti první mě nijak neoslnili, ale ani přímo nenudili, ti druzí měli neuvěřitelně energické vystoupení. Souhlas, že tím zastínili headlinery White Lies. Ale na jejich obranu, jsou to mladí kluci a hlavně žádní afektovaní extroverti, všichni tři jsou spíš introvertní, což bylo znát i na projevu Harryho McVeighe při komunikaci s publikem. Zpěvák Crocodiles je pořádný extrovert a showman, který mi chvílemi svými pohyby připomínal Micka Jaggera . Co se týče znalosti textů alba Ritual (nebo i To Lose My Life), já si odzpívala téměř všechno, a to nejsem žádný superzažraný fanda. Mě White Lies překvapili tím jak jsou přirození, vyhráli se, Harry se vyzpíval (i když vystoupení nebylo naprosto dokonalé), a kdo čekal divočinu a byl pak zklamaný, může příště na jiný koncert. Výběr záleží na každém individuálně. Já byla spokojená.
  
  

Nejvíc nej: Pětice písní Take That podle zrovna aktuálního počtu jejich členů (a tři bonusy navíc) Populárnější boyband v Británii byste těžko hledali. One Direction svůj status neudrželi, a tak nastoupili matadoři Take That, aby ukázali, že do hudebního důchodu ještě nepatří. K jejich premiérové návštěvě u nás... čtěte zde

Vydáno: 10.10.2024 16:00 v sekci Publicistika | Nejvíc nej

Nové desky 40/2024 - od Coldplay přes Support Lesbiens po The Smile Začátek října nám opět připravil neobyčejně silný nášup novinek, kterým tentokrát jednoznačné vládnou Coldplay. Jim sekundují The Smile, domácí Support Lesbiens, Finneas, James Bay, soulový Leon Bridges, rokenrolový Jake Bugg,... čtěte zde

Vydáno: 10.10.2024 10:30 v sekci Novinky | Nové desky

První i druhé místo. Linkin Park drtí český digitální žebříček Se singlem "Emptiness Machine" vedou Linkin Park tuzemskou digitální hitparádu už počtvrté za sebou, tentokrát ale svou nadvládu stvrzují ještě stříbrným umístěním další nové skladby "Heavy Is The Crown". Rádiím do třetice... čtěte zde

Vydáno: 09.10.2024 19:30 v sekci Novinky | České hitparády

Rozhovory: Jiří Holoubek (Spirituál kvartet) - Všechno má svůj čas Jiřího Holoubka známe i jako moderátora Českého rozhlasu či jako člena legendárního Spirituál kvintetu. Tento soubor ukončil svoji činnost, ale jeho písničky budou znít dál. Navazující formace Spirituál kvartet však chce jít i... čtěte zde

Vydáno: 09.10.2024 10:00 v sekci Publicistika | Rozhovory

6/10

Recenze: Suki Waterhouse naservírovala fanouškům zbytečně nafouklé album "Memoir of a Sparklemuffin" Suki Waterhouse je herečka, modelka, zpěvačka, matka a podle písně z nejnovější desky "Memoir of a Sparklemuffin" se tituluje také jako cokoliv. Její druhá studiovka následuje debut "I Can't Let Go" z roku 2022. Vedla si ale mladá... čtěte zde

Vydáno: 08.10.2024 18:00 v sekci Recenze