Novou desku "Teď a tady" sis vydal sám, mimo jiné proto, že na tebe původní vydavatelství tlačilo, aby byla hitová. Jak takové tlačení vypadá? To přijde manažer a poví: "Davide, ty vole, napiš druhou 'Ameriku '!"?

Já sám nevím, jak se dělaj' hity. A myslím, že to neví ani nikdo v Universalu. Maximálně můžou použít něco, co si přečetli v nějakejch příručkách k výrobě univerzálních hitů. No a já dostal pocit, že na mě ty příručky používaj'. Firmy jsou hysterický z toho, že se desky už neprodávaj', tak panikařej a dělaj' hlouposti. Toho jsem se nechtěl zúčastňovat, cejtil bych se trapně. Řekl jsem si, že je asi doba na to, abych si ten poslední fyzický nosič svý desky vydal sám.

Vypěstoval sis odpor k jednoduchým melodiím?

To vůbec ne. Myslím, že i na nový desce jsou jednoduchý písničky, ale nechci, aby mi někdo říkal, co mám dělat. Jsem zvyklej dělat výslednej obraz písniček v kolektivu. Baví mě to, od osmnácti jsem vždycky hrál v kapelách. Myslím si, že vím, jak se dělaj' písničky, ale člověk se chce pořád někam posouvat. Jinak je to cesta do slepé uličky. S Lucií jsme třeba jedenkrát zkusili udělat desku pro rádia, ale pochopitelně se z toho nic nehrálo.

Jde o "Slunečnici" z roku 2000, že?

Jo. Možná že se to dá poslouchat, ale tyhlety kalkuly většinou nevyjdou. Hit je vždycky náhoda: většinou dostaneš od někoho písničku, která zapadne do žánru i do svý doby a lidi ji chtěj' poslouchat. A když je to náhoda ještě větší, tak si ji napíšeš sám. Pak na ní dlouho pracuješ a pak mož-ná-něk-dy (slabikuje, aby podtrhl význam) se stane tím, co si budou lidi zpívat.

Na tvých koncertech vždycky vidím, že si užíváš, když si s tebou plná hala zpívá. A zpívá většinou ty jednoduché songy, které v minulosti zafungovaly.

Jo, to je sranda. Ale vono si řekneš jednoduché... Taková písnička "Černí andělé" zabrala ve zkušebně čtrnáct dnů přípravy, než se natočila. "Medvídka" jsme zase ve studiu točili tři neděle. A někdy je to i tak, že na nějaký písničce děláš měsíc a pak ji vyhodíš.

Máš takových šuplíkových záležitostí hodně?

Docela jo. Někdy se k nim vracím, když najdu - jak by řekli Američani - ten hook. Věc, kvůli který jsi ochotnej si písničku znova pustit. Když k tomu najdeš hák tý písničky, je to dobrý. A když ne, putuje do koše.

Ještě k těm hitovkám: Baví tě v padesáti pořád zpívat "na kolej kluky vodíš a ráno se chceš brát"?

Jsou hudebníci, který neskládaj' a jenom písně interpretujou. Já mám tenhleten obor rád stejně jako vymejšlení písniček. Do interpretační roviny týhle písničky se rád pokládám. Baví mě to.

A jak tě bavilo středeční předávání Andělů?

U nás na vsi tvrdí, že to byla docela dobrá řachanda. Nominace na Anděla dvacetiletí nebyly ani na internetu. Říkal jsem si, že bychom si tu důchodcovskou cenu za album dvacetiletí mohli vodnýst, protože "Černý kočky mokrý žáby" byla, myslím, dobrá deska. Ale jinak jsem vůbec nevěděl, co se tam bude dít. Bylo to překvapení.

Jak vnímáš Anděly v jejich stávající podobě?

Hele nevím. Nemám televizi, takže nevím, jak to vypadalo. Na místě mi to připadalo celkem v pohodě. Nevím, jestli je to tím, že jsem si odnesl tolik cen, ale když jsem před čtyřmi lety vydával desku "Nic není nastálo", trochu jsem se v tý Ostravě bál. Tehdy to tam bylo dost trapný, ale teď mi to takový nepřipadalo. Takže třeba se to lepší.

Já myslel spíš celkové pojetí té ceny. Takoví Nightwork ti v nominacích připadají v pohodě?

Jo, koule si dávám doprava.

Jak rockovému muzikantovi zpřehází životní rytmus dvě malé děti, narozené tak krátce za sebou?

Hele, počkej si na to! (směje se)

Pořád platí, že jim necháváš hodinu internetu denně?

Jednu hodinu a jedenkrát za pět dnů. Takže jedenapůlkrát do tejdne můžou.

Co v roce 2011 znamená hudba pro Davida Kollera?

Myslím, že to je furt stejný, světonázor se mi nemění. Baví mě spousta věcí. Mám dvě malý děti a chtěl bych s nima bejt co nejvíc, ale občas zavolá hlas, kterej řekne: "Vole, měl bys něco udělat!" Jdu do toho a buď ze mne něco vypadne, nebo ne. Ve studiu jsem skoro denně a nahrávám si nápady furt stejně jako před deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Nic mě nebaví víc než muzika.

Bono z U2 ve své knize "Bono On Bono" poznamenal: "Když lidé poslouchají muziku a chodí do klubů, je hudba součást každého bdělého okamžiku jejich života, a proto také součástí jejich snů. Ale pokud nejsi do muziky zamilovaný nebo s ní podvědomě nesvádíš zápas, máš jiné sny. Sníš o tom, jak se přestěhuješ nebo čím se zrovna zaměstnáváš." Nepřistihneš se někdy, že ve chvílích, ve kterých bys jinak skládal muziku, dnes vozíš děti do školy nebo stěhuješ barák?

To víš, že jo. Ta čtyřletá pauza, která byla mezi posledníma dvěma deskama, byla moje vůbec nejdelší. Předtím jsem každý dva roky něco vydával. Ale s těma dětma to nejde, to je jasný. Chceš se o ně starat, to je legitimní věc. To tak musí bejt.

Máš ještě v muzice nějaké sny, ambice?

Ty jsou vždycky. Člověk chce vyprodukovat nějakou píseň, která v lidech zůstane. To je docela dobrej stimul. Kór když už to párkrát zažil.

Kromě úspěchu písniček samotných jsi kolikrát zažil i jejich reálné životní předlohy. Třeba jako v případě "Krvavého románu" na tvé první sólovce z roku 1993. Vzpomínáš?

(směje se) To byl dobrej začátek!

Měly pak autobiografické prvky v písničkách pokračování?

Měly a ve většině písniček. Když mi dá někdo text, vůbec mě nezajímá, co chce ten člověk říct. Teď čtu třeba básničky od Magora Jirouse. U něj vnímám hrůzu toho, že spoustu těch textů napsal z těžkýho žaláře. Vypadá to, že ho chtěli opravdu fyzicky zlikvidovat. Ale já to vnímám přes svý pocity, který z toho mám. Tak se chovám i k těm textům, který dostanu nebo si sám napíšu. Intrerpretuju je ze svýho pocitu a ne z autorova. Nezajímá mě, co si o tom textař myslel.

Nechybí ti v tomhle ohledu Kodym? Třeba když ti donesl text "Srdce" a tys na to konto vystřihl docela zásadní song Lucie…

Já takhle neuvažuju. Vrátím se k tomu, o čem jsme se bavili před chvílí: nikdy nepoznáš, jestli je písnička hit, nebo není. Nechci dělat jenom hity. To bych se asi trochu styděl. Stejně bys poznal až na konci té uličky, jestli není slepá. A to ti řeknou až lidi.

Jaký máš vztah k Praze, ve které bydlíš?

Ale jo, je to pěkný město. Plný kokotů. Zautorizujeme pak ten rozhovor, že jo? (směje se)

Hraje v tomhle tvém pocitu roli i vztah k magistrátu? Teď myslím jeho aktuální osazenstvo.

Nechtěl bych je odsuzovat předem, ale ty jejich dohody mi vždycky zvednou adrenalin v krvi a asi nejsem jedinej. Nou koment. Je škoda, že je to tak provázaný s různejma lobby do takový míry, že každej vidí, jak jsou ti lidi lehce zkorumpovatelný. Žijeme v politickým byznysu a přes demokratický volby jsme v rukou hochů a děvčat, který z toho maj' vedlejší profity. Je to úplně dokazatelný přes všechny ty kauzy, na který jsme se všichni koukali v přímým přenosu. A nedá se s tím nic dělat, protože korupce je skrz policii a pravděpodobně i skrze soudce tak široká, že kdyby se do toho jenom strčilo, možná se zbortí celej systém. Když se budeš bavit s nějakým fakt vysoce postaveným policajtem, poví ti, že ta nejvyšší mafie tlačí z Ruska. A když si pan prezident nechá sponzorovat svoje knížky nějakým posraným Lukoilem, tak se ten otazník, kterej mám v hlavě, mění ve vykřičník. Jak se může prezident nechat sponzorovat nějakou posranou chemičkou z Ruska? Já to nechápu. Ty jo?

Nemám, čím bych to zglosoval.

To je tak blbej? Voni se podporujou navzájem, že jo. Doba igelitek narvaná prachama je pryč, teď se to dělá jinak. Údajně tak, že tvým dětem zaplatěj studium na Harvardu, aby to nešlo přes ty účty.

V tomhle ohledu jsi hodně skeptický, že?

Vždycky to tady patřilo někomu jinýmu než Čechům, takže bych to nějak nedramatizoval.

Myslíš, že by více světla mohly přinést projekty, jako je PirateLeaks, který propaguješ na Facebooku?

Tak to ani nevím. Mám tam tři profily, ve dvou se někdo vydává za mě - asi nějakej vopravdickej úchyl na sebe vejrá do zrcadla a říká si Davide... cha chá. A o ten třetí se stará kamarád. Já nemůžu tyhle veřejný sítě, ja si to zakázal.

Patříš k lidem, kteří hodně cestují, vždyť jedna celá deska Lucie vznikla v Thajsku. Jaké to tam bylo?

Horký a pálivý. Horký proto, že svítilo sluníčko, a pálivý proto, že jsme si všichni na motorkách rozbili ústa a byli na různejch místech hodně hodně sedřený.

To jste dobří frajeři.

My byli na ostrově Koh Phangan, což je asi nejvyhulenější místo na světě. Byly tam full moon party, half moon party a dokonce i quarter moon party. Pak jsme odtamtud prchali, protože to bylo fakt na těžkou závislost. V tom království je za drogy provaz, ale na tomhle ostrově nás před vesnicí vítal místní policista, vopřenej vo takový to áčko, na kterým bejvá napsaná nabídka hospody, a na týhle stálo "magic mushroom soup" a "magic mushroom omelette". Když jsme si tam celkem překvapení šli něco dát, donesli nám kornout asi dvaceticentimetrovejch jointů a ptali se, jestli nechceme heroin.

Chtěli jste?

Nechtěli. Takoví frajeři zase nejsme.

Na jaké další exotické cesty vzpomínáš?

Celkem jsem se vracel na Kostariku. Krásná země, obklopená dvěma oceány. Furt tam vane z jednoho oceánu do druhýho vítr, protože jde vlastně o dvousetkilometrovou šíji střední Ameriky. Když chceš vidět žraloky, popojedeš dvacet metrů od břehu, nádhera. Je tam neskutečná atmosféra. Kostaričané třeba nemají vůbec vojsko. Vždycky se tam přelejvaly síly, tak to zabalili a žádný vojáky nemaj'. Byla to banánová republika, nic se tam neřešilo - jenom export nějaký zemědělský plodiny.

O dovolené v Kostarice jsi mluvil i v rozhovoru pro Lidové noviny v roce 1999: "Hrajeme spolu, pak spolu ještě jedeme na dovolenou do Kostariky. Jdu po pralese a potkám Kodyma. To je peklo." Byl i tohle jeden z důvodů, proč jste se rozešli? Společná šňůra, pak společná dovolená…

No jasně. Chodil jsi s nějakou buchtou osmnáct let?

Nikoliv.

To je pak prostě normální ponorka. Myslím, že pro kapelu je důležitý umět se včas rozpadnout. Nám se to snad podařilo. Byli jsme spolu fakt dost dlouho.

Loni se tě ptali, co by se muselo stát, aby se dala Lucie zase dohromady. Odpověděl jsi, že by v Kutné Hoře musela vybuchnout sopka. Takže: jak to vypadá se sopečnou činností na Kutnohorsku?

Hele, volal jsem do Kolína, a nic se tam neděje.

Tak poslední věc: Chtěl jsi to víc než Jiří Macháček, chlubící se v upoutávce na Českého lva?

(směje se) Já myslím, že Jiří Macháček je jediný muž, se kterým jsem se líbal. Ale von si začal!