Akci zahájilo po deváté hodině vystoupení pražského projektu Chick'n'Dale, což jsem doopravdy nepochopila. Nejistý bubeník se zároveň zoufale pokoušel o zpěv, na rozladěný nástroj ho doplňovala podobně rozpačitá baskytaristka a oba dohromady předváděli spíš okázalý rachot nežli muziku. Děs. I když možná byl tenhle "úlet na okraj" záměrem. V kontrastu s předkapelou totiž o to víc vynikla umělecká zručnost Sleigh Bells.

Tahle americká noisepopová dvojka je až milenecky sehraná a umí zaujmout. S prvními tóny nenuceně utichlo švitoření natěšených alternativců. Ti se nechali vtáhnout do nadupaného vystoupení, při němž skupina ve třiceti minutách odehrála téměř všechny tracky ze svého debutu.

Jestliže je deska "Treats" (již představují už několik měsíců šňůrou po celém světě) nadprůměrně dobrá, naživo jsou Sleigh Bells mnohem lepší. Například singly "Infinity Guitars" nebo "Rill Rill" zněly včera melodičtěji a nápaditěji než na nahrávce. Dohromady byla dvojice muzikantů mimořádně intenzivní a hravá, současně drzá a šokující. A dokázala své příznivce rozpálit, aniž by se o to zvlášť snažila.

Pravda, vedle zpěvačky Alexis Krauss byl kytarista Derek A. Miller zahalený v jakémsi oblaku průměrnosti. Kdekterý student konzervatoře by ho pravděpodobně minimálně zastoupil, ne-li předčil.

Alexis ale byla fantastická. Její hlas nebyl daleký zvukům, jimiž snad antické Sirény vábily námořníky ke svému ostrovu. "Chci vás slyšet křičet!" zaječela na chumel lidí před sebou a její příkaz byl bez známky nelibosti okamžitě splněn.

Extrovertním charakterem zpěvačka popadla fanoušky pevně do svých spárů a po půlhodině je nemilosrdně vyvrhla zpět do reality. Bylo neskutečné, co dokázala udělat s obecenstvem - řízné taneční kreace střídaly oblíbené skoky do publika. Na rukách prvních řad se několikrát nechala vyzdvihnout i samotná Alexis. Spontánnost, s níž pak plula po pódiu, se mnohdy nevidí ani u šestiletého dítěte. Když se jí najednou zachtělo pověsit se na reproduktor nad její hlavou, nikoho se neptala.

Celkově se koncertu Sleigh Bells nedá nic moc vytknout, snad jen příliš krátký čas, který na jevišti strávili, a pak výběr prostoru. To, že je MeetFactory z ruky, je známá věc a lze ji přežít. Ovšem rozlehlá místnost a nízký strop zpravidla vadí kvalitě zvuku, což je u kapely tohoto typu velká škoda.