Skupina Creed oživuje na své desce "Human Clay“ mnohými zatracovaný grunge.
Když vydali
Creed v roce 1997 svůj debut "My Own Prison", ihned na sebe upozornili. Inspirace seattleskou scénou první poloviny devadesátých let se nedala přeslechnout - na desce se střídaly skladby tempa svižnějšího a zvuku hlomoznějšího se skladbami volnějšími, téměř ploužákovými. Album šlo dobře na odbyt (5 milionů desek) a bylo tudíž otázkou času, zda se
Creed povede podobný kousek i v druhém případě. Dnes, s odstupem jednoho a půl roku od vydání dvojky "Human Clay", můžeme směle říci, že nezklamali, ba co víc, v mnoha směrech "My Own Prison" dokonce překonali.
Na rozdíl od jedničky je druhá deska preciznější - tedy alespoň co se týče jednotlivých písní. Rozumějte tomu takto, tvrdé skladby jsou tvrdší a intenzivnější, pomalé jsou romantičtější a chytlavější (a je jich víc!). Například hned druhá "What If" je skvěle odehraný grunge s prvky metalu, jehož energie dává tušit praskající okenní tabulky a odchlipující se kachličky při plném využití výkonnosti vaší reprosoustavy. Pátá "Wrong Way", mimochodem součást slušného soundtracku k filmu "Konec světa", zase nadchne výtečnou gradací ve stylu moderních neometalových kapel. Na druhé straně stojí hit No.1 "With Arms Wide Open" (rotoval nějakou dobu i na českých radiích), v němž se výrazná, popová melodie snoubí s mužným vokálem a tvrdě rockovým zvukem. Klasickým příkladem povedené, pomalé a patřičně srdcervoucí písně je "Wash Away Those Years", při níž si může kdejaký hudbymilovný pár střihnout roztoužené "tělo na tělo".
Nejvýraznějším poznávacím znamením této skupiny je nepochybně její zpěvák
Scott Stapp, jehož charisma a výtečný hlasový aparát někdy až nezvykle připomíná legendu americké novodobé rockové scény, Eddieho Veddera z
Pearl Jam. Bylo by však pokrytectvím nařknout
Creed z pouhého epigonství - výraznější podobnost by se našla jedině s albem "Ten".
Creed mají výjimečný dar psát písně, které zaujmou jak fanouška ortodoxně rockového, tak fanouška popového (viz. úspěch "W.A.W.O."). Jejich hudba v sobě kloubí líbivost, někdy bohužel, a zvláště na novém albu, až podbízivost komerčních hitů, s nevybíravostí a intenzitou hard coru, grunge či metalu.
Domnívám se, že publicita a rozruch, který kolem
Creed panuje (v USA), je do značné míry oprávněný, neboť není mnoho skupin, jež by dokázaly s vkusem a solidním nápadem míšit protikladnost rocku a popu a ponechat si přitom stále image i renomé pravěrných rockerů. První album bylo možná syrovější, toto je však rozhodně vyzrálejší, ambicióznější a ve spoustě směrů i lepší.
Creed si na desce "Human Clay" počínali nezvykle zkušeně, a proto se můžeme těšit na jejich nový počin, který by se měl na trhu objevit do konce letošního roku.
CD k recenzi poskytla firma
Sony Music / Bonton.
Album:
Creed – Human Clay
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 65:25
Skladby: Are You Ready?, What If, Beautiful, Say I, Wrong Way, Faceless Man, Never Die, With Arms Wide Open, Higher, Wash Away Those Years, Inside Us All, Young Grow Old