Tour s headlinerem v podobě u nejmladší metalové generace možná až nekriticky glorifikovaných Angličanů Bring Me The Horizon se bohužel vyhnula naší kotlině (navzdory tomu, že tu BMTH mají silnou fanouškovskou základnu), a tak ani nebylo divu, že byla v Areně čeština a slovenština slyšet až nezvykle často. Přesto se nenaplnily obavy o tom, že jsou prostory Areny pro takto populární kapely až moc malé. Plno sice bylo, ale rozhodně se nekonaly žádné sardinky a často skloňovaný Gasometer by byl v tomto případě asi poloprázdný.

Ještě před samotným vypuknutím večera s docela velkým úspěchem rozpumpovala všechny přítomné formace Tek-One. Šlo o záležitost, kterou by si určitě neměl nechat ujít žádný fanda The Prodigy, Pendulum nebo Asian Dub Foundation. Ale protože v případě současné metalové generace nejde o žádné ortodoxní puristy, vládla během jejich setu téměř až multižánrová festivalová atmosféra, známá našinci třeba z Trutnova nebo Rock For People. Jen beaty, scratche, samply, živé bicí a charismatický černošský MC, který vizuálně hodně připomínal Derricka Greena ze Sepultury.

Jako první regulérní položka programu se na pódium doslova přiřítili zástupci nové vlny křesťanského metalcore, The Devil Wears Prada z Ohia. Američané tomu dávali co proto a stali se pro mě velmi příjemným překvapením, protože jsem od jejich setu neočekával až tolik jako od následně vystoupivších pojmů scény. Nabídli zběsilou show, kdy všichni muzikanti neustále pobíhali, skákali a přitom se to nijak neprojevilo na jejich hudebním výkonu. Největší obdiv v tomto ohledu zaslouží bezpochyby zpívající kytarista Jeremy DePoyster, který během slok vypadal jak urvaný ze řetězu, aby v melodických refrénech naprosto suverénně odzpíval svoje vysoké party. Hrálo se hlavně z poslední desky "With Roots Above And Branches Below", a protože ji mělo obecenstvo evidentně naposlouchanou, dostalo se kapele bouřlivého přijetí.

Následující Architects, na které jsem se osobně těšil nejvíc, předvedli zase trochu jiný pohled na současnou hudbu. Jestliže TDWP představují spíš melodičtější a přímočařejší větev současné scény, Architects přihodili do menu večera pro změnu djent a matematiku. Jejich pódiová show nebyla tak zběsilá jako v případě předchozí a následující bandy, když se ale člověk pozorně díval, jaká zla tam hrají kytaristi, nešlo se ani čemu divit. Všemu ale pochopitelně vévodil velký blondýn s černou botou, pro mě osobně nejlepší zpěvák současné scény, Sam Carter. Ten byl naprosto přesvědčivý jak v nervy drásajících řvaných polohách, tak především ve svém úžasném čistém vokálu, kde jsem to navíc až tak nečekal. To se projevilo především při přenádherné "Hollow Crown", kdy na rozdíl od live videí na Youtube nenechal vysoké táhlé pasáže odzpívat dav, ale chopil se jich sám s vervou sobě vlastní.

Právě tahle titulní věc z předposledního alba spolu se zavírací "Early Grave" či "Follow The Water" byly jasné vrcholy večera. Hned několik věcí se hrálo i z novinkové fošny "The Here And Now", vše doplnily starší kousky. Kapela nabídla chytře poskládaný setlist a bylo zřejmé, že všichni dostali přesně to, co od hlavních architektů soudobého metalu čekali.

I když večer do této chvíle krásně odsýpal, čekání na hlavní hvězdy se logicky trochu protáhlo, přesto ale nešlo o nic tragického. Aspoň to jen vyhnalo ono všeobecné očekávání a natěšenost do maxima. Obrovská vlna nadšení vybuchla hned na začátku setu, kdy Britové trochu netypicky vypálili své dva největší hity ("It Never Ends" a "Chelsea Smile") hned zkraje koncertu. Atmosféra byla zcela podmaňující a tihle kluci ze Sheffieldu si ji užívali plnými doušky. Zvuk zabíjel a všichni muzikanti pařili jako o život, nejvíc pochopitelně rodinné stříbro a tvář kapely, frontman Oli Sykes. Ten se sice v průběhu setu omlouval za svou nemoc (při jeho mluveném projevu mezi skladbami to bylo hodně poznat), ale snad právě proto působil ten večer tak, že to žene ještě víc na krev než jindy při svém už tak dost vypjatém projevu. Lezl na bedny po stranách pódia, odkud hecoval lidi k circle pitům, první řady si zas mohly vychutnat, jak jim řve přímo do ucha.

Setlist sázel hodně na nové album, přesto nemohly chybět už zlidovělé hymny ze "Suicide Season". Potěšilo i hostování zpěváků z Architects a Tek-One ve dvou skladbách, naopak zamrzela absence ultimátního nářezu "The Comedown", který byl možná nachystaný jako přídavek, ke kterému už ale nedošlo (asi by tam Oli už vypustil duši) a celkově byl konec celé show useknutý docela necitlivě. Přesto se však večer jako celek náramně vydařil a všichni si přišli na své. Teenage fanynky viděly své idoly z pokojíčkových plakátů živě, my, co jsme tam jeli hlavně za muzikou, jsme si zase užili technickou vytříbenost, masivní energii a brutální sound.