Jak zdokonalit dokonalé

"Bitches Brew" a Miles Davis, to je spojení, které se doslova vrylo do hudební historie. Neskutečně inovativní nahrávka loni oslavila čtyřicet let svého vydání a za tu dobu se stala pilířem nejen jazzu, ale i ostatních stylů. Výroční sběratelská edice toto jubileum nejen připomíná, ale přidává i něco navíc.

10/10

Miles Davis - Bitches Brew (40th Anniversary Collector's Edition)

Vydáno: 30.9.2010
Celkový čas: 69:08 + 53:11 + asi 70 minut

Skladby: CD 1 - Pharaoh's Dance, Bitches Brew, Spanish Key, John McLaughlin
CD 2 - Miles Runs The Voodoo Down, Sanctuary, Spanish Key (alternate take), John McLaughlin (alternate take), Miles Runs The Voodoo Down (single), Spanish Key (single), Great Expectations (single), Little Blue Frog (single)
DVD - Copenhagen Live 1969: Directions, Miles Runs The Voodoo Down, Bitches Brew, Agitation, I Fall In Love Too Easily, Sanctuary, It's About That Time/The Theme

Vydavatel: Sony Music

Ohodnoť toto album

O Davisově "Bitches Brew" již bylo popsáno mnoho listů papírů i internetových stránek. Snad na každého, kdo se k této nahrávce dostane, musí zanechat nějaký dojem, a pokud člověk poslouchá jazz jen trochu vážněji, tak k ní musí jednou dojít. Můj první dojem byl ten, že jsem měl v některých chvílích nutkání vystřelit si mozek z hlavy (naštěstí jsem doma nikdy střelné zbraně neměl). Davis & spol. tu zkrátka povýšili psychedelii a disharmonii na hlavní formu a přesto je v té břečce něco, co vás po nějakém čase donutí se k ní vrátit zpět a naučit se ten zvukový bordel milovat a dokonce v něm nacházet určitý řád a kouzlo. Jistě, vše začalo už někde u "In A Silent Way", ne-li ještě dřív, ale zde si to tak nějak sedlo do dokonalého obrazu.

Když se člověk na "Bitches Brew" podívá z perspektivy dnešní doby a hlavně jakéhosi hudebního poznání, skoro se diví, jak vůbec mohla takováhle nahrávka vzniknout. A nemyslím ani tak její nepopiratelnou inovativnost, ale spíše narážím na muzikantské složení. V dnešní době se prohlásí za superskupinu kdejaký spolek muzikantů, o kterých málokdo ví, a nejinak tomu bude i nadále. Tehdy, před čtyřiceti lety, se ve studiu sešli Joe Zawinul, Wayne Shorter, John McLaughlin, Chick Corea, Jack DeJohnette, Dave Holland a další, kteříjsou považovaní za naprostou muzikantskou špičku a drtivá z nich je už označovaná za legendy. Tahle squadra by měla definovat pojem superskupina. A samozřejmě i to z "Bitches Brew" dělá to, čím je.

Nicméně zpět ke čtyřicetiletému vydání. Na něm naleznete vedle původní nahrávky ještě několik bonusů. Těmi prvními jsou singlové verze některých skladeb. Ty, pravda, fanouškům tohoto alba moc nového nepřinesou - přece jen se jedná pouze o zkrácenou podobu. O trošku zajímavější by ale mohly být alternativní verze "John McLaughlin" a "Spanish Key", které jsou naopak určeny především pro fanoušky. Zde se mohou doslova vyřádit a porovnávat, zda je lepší ta, či ona podoba.

Asi nejzajímavější položkou je ale DVD "Copenhagen Live 1969" se sedmdesátiminutovým a doposud nevydaným koncertním záznamem kvintetu Shorter, Corea, Holland, DeJohnette a Davis. Ten byl natočený na počátku listopadu 1969, tedy ještě před vydáním samotného alba, a obsahuje jen poměrně malou část toho, co můžete slyšet na "Bitches Brew". Zbytek doplňují skladby, které v této době vznikly a později se objevily například na kolekci "The Complete Bitches Brew Session". Kvalita tohoto záznamu, tedy jak ta zvuková, tak i obrazová, je velmi dobrá. Samozřejmě v intencích doby, kdy vznikl. Takže nečekejte žádné DTS ani prostorový zvuk. Tenhle koncert má ale jednu podstatnou pedagogickou stránku pro ty, kteří Milese Davise zatím objevují. Hlavní penzum "práce" totiž v té době za něj na koncertech odpracoval zbytek muzikantů. On sám se na pódiu objevoval spíše sporadicky a ještě na poměrně krátkou dobu. Jako by tím hlavním byl spíš Chick Corea a jeho elektrické piáno.

Je naprosto fantastické, jak lze i po čtyřiceti letech tuhle nahrávku osvěžit. Samozřejmě "The Complete Bitches Brew Session" jde více do hloubky, ale je spíše pro opravdové fajnšmekry. Pro toho, kdo původní nahrávku ještě nemá, je tato verze ideální. Navíc se jedná o Opendisc, takže k tomu všemu dostanete i přístup do bonusové sekce oficiálních stránek Milese Davise, kde najdete ještě dva dokumenty, které se vážou ke koncertu v Kodani. Zkrátka vše je dotažené do dokonalosti. A mě by jen zajímalo, jak bude vypadat edice k padesátému nebo šedesátiletému výročí.

• Bitches Brew? (pH 77, 02.02.2011 10:06) Reagovat

  Legenda o přelomovosti této desky je světoznámá a její věhlas letitý. Od prvního okamžiku, kdy jsem si o ní přečetl podobně nadšený článek jako je tento (bylo to někdy v druhé polovině devadesátých let v časopise Muzikus), se jí pravidelně pokouším přijít na kloub. Ale marně. Možná bych si ji užíval, ale STRAŠNĚ mi to tam kazí ten trumpetista. Ten ten. No, Davis. Toho já opravdu od konce šedesátých let, kdy začal experimentovat, nedokážu nikterak docenit. Kromě skvělého výběru muzikantů! Čich na talenty měl vždycky (Coltrane, Shorter, Hancock, Williams, McLaughlin, ...). Bitches Brew pro mě každopádně patří mezi nejvíce přeceňované nahrávky všech dob. Mnohem radši mám desku In a Silent Way a ještě daleko víc ten zvláštní éterický remix, který z ní vytvořil v roce 1997 Bill Laswell na desce Panthalassa (orvní skladba).
  
  

• Bitches Brew (Koko, 03.02.2011 14:09) Reagovat

  Tuhle desku mám moc rád, ale je pravda proniknout do ní je dost složité a vyžaduje už hodně zkušeného posluchače. Je to hrozně hravá deska, která nemá jasně dané hranice, ale má jistou vnitřní strukturu která to drží celé pohromadě. K téhle desce je proto dobré se dostat spíše pozpátku přes její následovníky, které ovlivnila, tj. přes Mahavishnu orchestra, Soft Machine, ale i Frippa s Enem apod., pak clovek teprve pochopí význam desky a dobře dešifruje její hudbu. Ale většině lidí se to bohužel nepoštěstí a zůstává zaseknutá na pohodovější a ne tak nápadité a hravé In a Silent Way. Na téhle desce je vidět že si jí muzikanti dělali hlavně pro sebe a jak si jí užívali, mě samotnému to pak přináší velkou radost to poslouchat (ikdyž je to defakto dost nervní hudba) a vyluzuje mi to na tváří lehce šílený úsměv :).
  
  

  • Re: Bitches Brew (sai-mon, 04.02.2011 20:49) Reagovat

    uplny suhlas... tuto dosku som predtym nepoznal a uz na prve pocutie ma nadchla.... pocujem tam iste podobnosti medzi Flying Lotusom, Bonobom, Nightmares on Wax atd atd. ..... co znamena ze Bitches Brew je nadcasova a genialna
    
    

    • Re: Bitches Brew (pH 77, 07.02.2011 11:50) Reagovat

      Spíš než u (pohodáře) Bonobo cítím tu inspiraci deskou Bitches Brew u (maniaka) Amona Tobina.
      
      

  • Re: Bitches Brew (pH 77, 07.02.2011 11:37) Reagovat

    Zkoušel jsem se k desce dostat z obou směrů - od ranější Davisovy tvorby i od jeho následovníků. Mám strašně rád Kind of Blue, Sketches of Spain, Someday My Prince Will Come, ale i Doo-Bop z roku 1992. U následníků si s chutí poslechnu zejména Billyho Cobhama, Mahavishnu Orchestra a Herbieho Hancocka. Mám rád i něco z RTF či Weather Report. Velkou inspiraci cítím u mých oblíbenců Medeski, Martin & Wood, oslovují mě King Crimson s Adrianem Belewem, pochopení mám pro některé experimenty Johna Zorna (miluju The Big Gundown). Ale! Bitches Brew pro mě osobně představuje spíš něco jako "pád berlínské zdi". Akt boření, které osvobozuje, uvolnění negativní i pozitivní energie, která se dlouho hromadila, propuknutí něčeho, co viselo ve vzduchu. Má to víc společného se živlem než s umělým dílem. Doma si zkrátka nepouštím ani záznam pádu berlínské zdi, ani záběry pádu WTC. Bitches Brew (Big Fun, On The Corner nebo Live-Evil) už jen pro zajímavost a ze zvědavosti, jestli mě to nechytne aspoň teď.
    
    

Naživo: The Branford Marsalis Quartet famózně otevřel letošní Prague Sounds Multižánrový festival Prague Sounds vstoupil do svého nového ročníku. Ve Velkém sále pražské Lucerny jej pomyslně odemkl americký jazzový saxofonista Branford Marsalis se svými třemi spoluhráči a pro řadu fanoušků žánru se na... čtěte zde

Vydáno: 04.11.2024 19:45 v sekci Naživo

Rozhovory: Ensoul - Kdo si poslechne naši desku, začne se prý usmívat a cítí se hezky Začátkem října vydali Petr Vaněk se Sárou Bukovskou debutové album svého projektu Ensoul - "Roztáhnout křídla". Svou hudbu chtějí formou netradičního audiovizuálního konceptu představit také naživo. Povídali jsme si s nimi o... čtěte zde

Vydáno: 04.11.2024 12:30 v sekci Publicistika | Rozhovory

9/10

Recenze: Mirek Kemel koncipoval album "Mordyjé" jako sbírku povídek pro každou náladu Patrně to zaznít musí, protože tyto dvě role nelze oddělit: Mirek Kemel je karikaturista - a písničkář. Obě povolání v sobě nesou aspekt pečlivého pozorování lidského pinožení a jeho vtělení do média, jež vyžaduje... čtěte zde

Vydáno: 04.11.2024 00:00 v sekci Recenze

Naživo: Všechny barvy hudby. Dream Theater v Praze důstojně a radostně oslavili čtyřicet let na scéně Když se vloni do řad Dream Theater vrátil bubeník Mike Portnoy, řada fanoušků si ulehčeně oddechla. Znamenalo to totiž naději, že skončí více než dekáda tápání a spíše průměrných alb. Ještě než kapela v kompletní sestavě... čtěte zde

Vydáno: 03.11.2024 16:37 v sekci Naživo

9/10

Recenze: Jacob Collier přináší na "Djesse Vol. 4" čirou radost z hudby a její pestrosti V roce 2018, ještě jako takřka neznámý hudebník, odstartoval Jacob Collier svoji albovou sérii "Djesse". Během šesti let a dalších tří dílů se z něj stal hojně vyhledávaný umělec, který může spolupracovat de facto s kýmkoli.... čtěte zde

Vydáno: 03.11.2024 13:45 v sekci Recenze