Nahoru po schodišti dolů bandu právě vychází nové, v pořadí třetí CD "Svinska pržola" (recenzi najdete tady), při té příležitosti jsme se sešli s bubeníkem a hlavním textařem Markem Brodským a basistou Vráťou Horčíkem ve středu Na Kovárně v Bráníku v Holešovicích.

Nejaktuálnějším tématem je vaše nová deska. Zajímalo by mě, jestli na ní vy sami vidíte nějaký posun od čtyři roky starého CD "Ukázovák nasliněnej"?

Vráťa: Já osobně mám pocit, že hlavně zvukově je to mnohem dokonalejší, konečně je to zaznamenané tak, jak skutečně Schodiště hraje, celkově to určitě zesyrovatělo a přitvrdilo.
Marek: Já myslim, že přesto, že to je třetí miminko, tak je první zdravý. Taky jsme to konečně točili u Zdendy Šikýře v Hostivaři, o kterém víme už deset let, že je nejlepší a že je to génius. Točili jsme u něj už nějaký demáče, ale na dělání desky jsme se k němu z různých důvodů dostali až napotřetí. Jestli mám hledat důvody, v čem je to album jiný, tak kapela jednak líp hraje a je nám o pár let víc... Jestli nás u toho minulého CD obviňovali, že je to příliš mysogynní, tak tady už vůbec holkám nikdo zadky nemeje. V téhle desce je víc skepse, rezignace, zatímco tamta spíš lidem připadala "nasraná". Jako celek je "Svinska pržola" kompaktnější.
Vráťa: ... a přitom hudebně pestřejší.
Marek: Velká výhoda je taky v tom, že spolu lidi ze Schodiště hrajou už strašně dlouho v nezměněný sestavě, což umožňuje strašně moc. Na jednu stranu sice ještě víc odpadu, na stranu druhou ještě víc svobody. Běží to samo a můžeme si dovolit daleko širší záběr.

Autoři textů jsou zastoupeni v podobném poměru jako na minulé desce, jak se, Marku, jako autor většiny z nich cítíš ve společnosti J. Dědečka, J. H. Krchovského...?

Marek: Já jsem si ty lidi vybral proto, že mám pocit, že to tam skvěle tématicky sedí a že desku práce těch lidí obohatí. Už jsem se setkal i s hlasy, že to mělo být celý autorský, což by mě mělo teoreticky udělat radost, ale já si myslím, že tam ty jejich texty patří...
Vráťa: Třeba "Mojí první tlustý Šárky" (text: Rostislav Dufek - pozn. red.) by bylo škoda. Takovýhle skvost by tam chyběl.
Marek: Jestli tam je něco, co celou desku sjednocuje, tak těch patnáct věcí mohl zažít stejnej chlap. Jsou to věci, kterýma prakticky denně žije každej z nás. V té souvisloti mě moc pobavil zážitek s jedním kamenným rádiem. Olda Šíma, náš vydavatel, za nimi přišel a nabídl dramaturgovi desku NPSDB. Když mu za tři dny volal, tak mu řekl, a tu definici si pamatuju přesně: "...bohužel, nemůžeme to pouštět. Ta hudba je moc pěkná, ale ty texty jsou nepřátelské..." - přitom to nebyl žádnej strejda, byl to dvacetiletej kluk.

Jsou za vaším přechodem od vydavatelství Indies k Black Pointu nějaké hlubší důvody?

Vráťa: My jsme se k tomu dostali úplně náhodou. Spolupráce s Indies šla celá mimo nás, tu minulou desku měl původně sponzorovat Jakub Medřický, pak mu ale došly peníze na vydání, takže to celé předal Indies. My jsme se s těma lidma vlastně ani vůbec nepotkali.
Marek: Nemůžeme ty lidi tedy ani hodnotit, můžu jen říct, že zkušenost s Black Pointem je pro mě naprosto šokující. Jak se o to Olda Šíma stará, jak nám drží palce... když jsme desku točili, měli jsme pocit, že nás drbe celou dobu za uchem. Signály, že té desce věří, který ten člověk vydává, fungují jako ohromný motor. Já jsem po určitých zkušenostech zastáncem toho, že malé firmy jsou obecně lepší. Původně jsme měli něco rozjednaného s nejmenovanou velkou firmou a to byla strašná zkušenost, jejich profesionalita se podobala té za bolševika. Když člověk, který má na starosti vyhledávání nových kapel, dostane do ruky "demáč", tak by s ním měl podle mě upalovat domů a tam si ho pětkrát pustit, aby ti mohl říct, že je to buďto blbost a že nemá zájem, nebo že je to dobrý a že to bere, protože se logicky obává, aby mu to někdo nevyfouk'. Po čtrnácti dnech, kdy si tu nahrávku ani neposlechli, jsem přestal mít zájem s nima dál spolupracovat.
Vráťa: Myslím, že to nemusíme tajit, byl to Libor Lisý z Escape. Na základě rozhovoru, který jsem si přečetl u vás na MusicServeru, jsem si říkal, to je člověk pro nás... a nebyl.

"Svinskou pržolu" jste si produkovali sami?

Vráťa: Původně jsme si chtěli někoho domluvit, zařídit, ale tím, že jsme strašně líní k tomu nakonec nedošlo.
Marek: Taky dost pomohlo, že jsme tomu nechali čas, vůbec poprvé jsme tak věděli, co chceme udělat.

Točili jste poslední CD naživo, nebo zvlášť po jednotlivých stopách?

Marek: Točili jsme to maximálně živě, tedy všechny spodky dohromady a pak zpěvy zvlášť.

S modernějšími výrazovými prostředky jste nekoketovali?

Marek: To v našem případě dost dobře nejde. Jakmile použiješ třeba umělou klávesu, tak harmonikář může jít do hajzlu. Jako bonus jsme udělali "Dysko Song '95" s automatickým bubeníkem, je to ale myšleno spíš jako fór, dramaturgicky to k tý desce nepatří.

Jsou kapely, kterými se necháváte vědomě ovlivňovat? Na kterých byste se shodli všichni?

Vráťa: Každý je samozřejmě ovlivněný strašným kvantem kapel, to společné, co máme rádi, jsou třeba Levellers, Pogues, Tom Waits... vlivy tam určitě jsou a každý je má trošku jiné. Když pak někdo přinese nápad ovlivněný něčím konkrétním, tak mu to ostatní totálně zboří svým vlastním přístupem, takže to zase zní jako Schodiště a ne něco jiného.

Už jste mluvili o tom, jak spolu hrajete dlouho, funguje mezi vámi takové stmelení i "mimopracovně"?

Marek: No, našel bys asi málo lidí, kteří by měli chuť spolu jít mimo kapelu na pivo. Ty lidi jsou hodně jiní. Ale v tuhle chvíli jsou tam ti chlapíci naprosto skvěle vymyšlení na tu práci. Máme třeba kytaristu, pro kterýho jsme podivní lidi, on pro nás taky, ale lepšího bysme asi nenašli. On miluje AC/DC a ZZ Top a hraje se Schodištěm. Možná tam není úplně šťastnej, ale pro nás je naprosto nenahraditelnej. Náš harmonikář je člověk, který na světě - kromě své ženy - nejvíc miluje své zlaté BMW z roku 1988. Pan Doktor, doktor filosofie, je krásnej, intelektuál, který miluje trapné situace, hrozně rád si s nima zahrává a umí být neuvěřitelně okouzlující, ale má to jeden ohromný risk - nikdy nevíme, co při koncertě udělá. Takže se může stát, že si někteří diváci z té jeho hry na trapnost odnesou jen tu trapnost, má ale i naprosto okouzlující večery, ze kterých umí udělat událost.

Má někdo z vás poslední slovo při tvoření skladeb, nebo to nemáte rozdělené?

Vráťa: Co se muziky týče, tak do toho kecáme všichni, což bývá někdy dost vyčerpávající, ale v těch opravdu sporných momentech má poslední slovo Marek. Přeci jen je to ten, kdo vládne textem, a ten představuje podstatnou část písničky. Takže se kolikrát stane, že máme hotovou věc, která všem sedí, ale když Marek po čase řekne, že "ne, tudyma ne, ten text je blbej", tak ji zkrátka vyřadíme. Občas kvůli tomu bývá v kapele dusno, ale nakonec ten důvod vždycky sami, rádi, musíme uznat.

Na současné domácí hudební scéně máte nějaké pro vás zajímavé objevy?

Marek: Já už dneska nemám ten encyklopedický přístup, co jsem míval za bolševika, takže se moc neorientuju. Po revoluci jsem si taky myslel, že se dneska budou dít úplně jiný věci, podle toho, jak tenkrát duněly sklepy. Nikoho nás tehdy ani ve snu nenapadlo, že rádia se budou chovat, jak se chovaj, že Michal David znova zvítězí a že v mediální komisi v parlamentu bude sedět bolševický cenzor přes bigbít. Spoustě věcem dneska nerozumím, ale fandím jim.
Vráťa: Já objevy jako takové nemám, ale co se mi líbí, co z českých kapel poslouchám, to je třeba Pavlica s Hradišťanem, Tata Bojs, Slut, Hm.., Wanastovky, Mňága, aji ty Buty. Jo a strašně rád chodím v létě na Brutus, to je vždycky zážitek, MASO!

Jak se vašeho života dotýká internet?

Marek: Vráťa je mladej, ten asi řekne víc, já vím, že je to na elektrickej proud.
Vráťa: V kapele jsme online tři a myslím, že k tomu máme hodně kladný vztah.

A jak se díváte na problém muziky na internetu? Dali byste si na stránky již vydané skladby?

Vráťa: Na stránkách máme ukázky. Možnosti internetu mi přijdou úžasný, ale je to pořád v plenkách, možnost stahovat si pětiminutové písničky má dneska málokdo. Hlavně to vidím jako obrovský informační zdroj. Ale chceme si na stránky dát staré raritní nahrávky z osmdesátých let, teď na tom zrovna Marek s Doktorem pracujou, remastrujou a čistěj.
Marek: Já jsem generace, která vyměkne, když tu velkou černou věc vyndá z papundeklovýho futrálu, patřím mezi ty, kdo se nechávali mlátit v křoví na deskových burzách. Už přechod k vikslajvantovým CD je pro mě pobuřující... Ale v čem je pro mě internet úžasný, je to, že věřím, že to jednoho dne položí ty zakrnělý molochy.

Z mé strany je to vše, chtěli byste něco vzkázat čtenářům?

Vráťa: Myslím, že jednou z cest k záchraně hudby je pálení CD, takže palte, palte, palte! Tu naši si ale nejdřív kupte, potom palte.

Děkuji za rozhovor.