David Murphy Blues Band - českoamerická kapela, která za přibližně rok své existence stačila nabalit úctyhodné množství fanoušků, je mezi ostatními domácími bluesovými skupinami výjimečná především svým výrazem - dva američtí domorodci v popředí přeci jen přidají na autenticitě tého hudby a v neposlední řadě i nábojem, který z ní vyzařuje. Pokud jste již zažili koncert, pak víte, o čem mluvím, pokud ne, třeba vás na něj naláká následující rozhovor s vokalistkou Kateřinou Vondráčkovou (K.V.) a frontmanem Davidem Murphym (D.M.).

Jak dlouho funguje D.M. Blues Band?

D.M.: S bubeníkem Martinem Procházkou hrajeme už asi dva roky, mezitím se prostřídali asi čtyři baskytaristi, spousta kytaristů, nejnáročnější bylo asi shánění dechů. Oficiálně jsme oslavili první narozeniny ke konci února 2001.
K.V.: Já jsem k nim přišla přesně 14.5.2000, to si pamatuju.

Od začátku jste směřovali ke stylu, který dneska přehráváte?

D.M.: Od začátku jsme věděli, že chceme hrát s dechama. Zároveň jsem vždycky chtěl, aby každý měl vliv na to, co budeme dělat. Proto hrajeme takový styl, který hrajeme. Je to trošku funky, trošku soul, trošku blues. Já mám nejraději blues, náš zpěvák Chris má zas nejradši soul ze šedesých let - Wilson Picky, James Brown.
K.V.: Že budem hrát tak často (v červnu máme osm koncertů), jsme ani netušili, ale asi jsme to chtěli. Ještě k tomu stylu, který bysme chtěli hrát. Dneska jsem poslouchala skvělýho trumpeťáka Beckera a ten míchá funky, blues, soul... obsáhne úplně všechno a to je přesně to, co by se mi líbilo, styl, který dokáže do všeho trošku fušovat a přitom má svůj ksicht.
D.M.: Na prvním místě je každopádně to, aby nás bavilo, když hrajeme. A pak aby to bavilo taky lidi. V Čechách má totiž blues trošku špatné jméno. Lidi mají pocit, že je to něco strašně nudného a nezábavného.

A ty máš nějaké soukromé objevy na naší hudební scéně?

D.M.: No třeba výtečnej se mi zdá Petr Jurkovič ze Žáhy, ale taky se mi líbí třeba -123 minut, to je fakt skvělá kapela, nebo Walk Chock Ice, novější kapely mě docela často překvapují. Z těch starších se mi líbí třeba Laura a její tygři, ta kapela má - zvlášť naživo - sílu. Když jsem Lauru před pár lety viděl, hrálo to, byl to happening, nejen hudba, ale i výborná show. To je to, co bych tak trochu chtěl i já.

Zatím hrajete vesměs převzaté věci, máte nějaké ambice stran autorského repertoáru?

K.V.: To je taková ta daň pro to, aby nás lidi trošku poznali, postupně jim chceme servírovat naši muziku.
D.M.: V současné době hrajeme minimálně tři vlastní věci, ale postupně pracujeme na dalších. Udělali jsme to tak schválně. Chtěli jsme se spolu naučit hrát, tak jsme museli napřed dát dohromady nějaký repertoár, což trvalo třeba půl roku. Kdybychom chtěli rovnou pracovat na vlastních, trvalo by rok, rok a půl, než bysme dali dohromady dvacet kvalitních věcí. Na vlastních se ani kapela nenaučí hrát spolu. Taky jsme se museli naučit hrát před lidma, což je další dovednost, kterou kapela potřebuje. Kapela musí umět dobře hrát, potřebuje vlastní věci, ale musí taky umět hrát před lidmi. Když všichni koukaj na svý nohy a hrajou, tak to není žádná sranda.

Plánujete tedy vydání vlastní desky?

D.M.: Určitě, plánujeme, dá to ještě ale spoustu práce.

Kdo u vás skládá nové písně?

D.M.: Nejčastěji to děláme dohromady s Chrisem, on skládá texty a já hudbu. A buď on přijde ke mně s textem, nebo - většinou - já přijdu k němu s riffem, ten probereme, pak jdeme za bubeníkem s basákem a to je teprv síla. Oni jsou strašní perfekcionisti, takže to je celkem drsný boj. Když máme na palubě baskytaristu a bubeníka, tak už je to jednodušší, ten song má už určitou formu. Pak přijde práce s dechy a to je strašný. Oni musejí mít všechno v notách a je strašně těžký je donutit k nějaký improvizaci.

Stylově se nové věci nějak liší od těch revivalů?

D.M.: Když s něčím přijdu já, tak je to víceméně blues, ale ostatní mají na mě docela velký vliv. Většinou mě přitlačí k tomu, abysme hráli víc funky. Já bych byl pro čisté klasické blues, přijde mi dost zábavné, ale lidi mají holt radši funky.

V Americe jsi už hrál před tím, než jsi přijel do Čech, jaký vidíš rozdíl mezi českým a americkým publikem?

D.M.: Američani jsou daleko otevřenější, Češi očekávají daleko víc. Češi poslouchaj, seděj, přemýšlej, jestli je to dobrý, špatný, jestli by to mohlo být lepší... pak, když trošku pijou a víc se otevírají, začnou být trošku lepší. Ale je to skvělé publikum. V Americe lidi chodí na kapely především proto, že se chtějí bavit, chtějí, aby to byla sranda. Tady lidi choděj na hudbu, chtějí sedět, poslouchat a přemýšlet. Nejsou tu zvyklí na to, že kapela nejen přijde a zahraje, ale udělá i něco navíc, nějakou šou. Což je asi nejtěžší věc. To je dar dobrého frontmana, že když má v sobě dovednost navázat kontakt s lidmi, tak kapela může být sračka a je to úplně jedno.

Jsou hlasy, které poslední dobou mluví o bluesovém comebacku (minimálně k nám do Čech), máte taky ten pocit?

K.V.: Musím teda říct, že po zkušenostech s dramaturgií programu ve Vagónu (bývalý Triffid, na Národní třídě v Praze - pozn. red.) si lidi spíš vybíraj. Když i hraje dobrá bluesová kapela a není známá, tak na ni lidi nepřijdou, nečuchaj. Spíš mám pocit, že se blues hrávalo i dřív, jen se o tom málo vědělo, o comebacku bych ale nemluvila.
D.M.: I když třeba podle naší zkušenosti chodí na koncerty víc a víc lidí, což je skvělý.

Je někdo z vás profesionální muzikant, který by se živil hudbou?

D.M.: To by bylo skvělý, ale to bych teď já byl už mrtvý.
K.V.: Dechaři se tím ale živí. Trumpeťák je z armády, hraje v hradní stráži, Lubor je konzervatorista a hraje s více kapelama...
D.M.: ...a Milan je profesionální magor. Takže všichni jsou profesionálové.

Plánujete něco speciláního na Blues v lese II.? Loni jste tam poměrně oslnili...

D.M.: Připravujeme se tam, poprvé tam chceme zahrát tři nebo čtyři nové věci. Loni to bylo bezvadný, ale letos to bude ještě lepší. Přijede víc lidí, bude tepleji, bude tam Stan Webb... Hlavně tam musíme zahrát úplně bezvadně, protože konkurence je tentokrát daleko daleko silnější. Musíme dokázat, že umíme hrát a umíme dělat šou. Pro mě je na tom nejpřitažlivější, že tam budou kapely z Polska, Maďarska, Slovenska, Čech, Anglie, pak takové mixy jako jsme my, bude pro mě zajímavý tam sedět a posuzovat rozdíly mezi jednotlivýma přístupama k hudbě.

Tenhle rozhovor děláme pro internetový časopis MusicServer.cz. Znáte ho?

D.M.: Jo, znám. Čas od času ho čtu.
K.V.: Já tam občas listuju seznamem kapel, které neznám. Když jsem třeba dělala ve Vagónu "alternativu", sháněla jsem kapely na MusicServeru.

Poskytuje David Murphy Blues Band na webu nějaké mp3, existuje možnost si vás poslechnout?

D.M.: Máme nějaký mp3 na stránkách Joesgarage (www.joesgarage.cz), ale nevím, jestli jsou aktuální. Dali jsme jim dávno něco strašnýho, ale to bych ani nechtěl, aby někdo poslouchal, tak jen doufám, že už mají ty novější.

Máte vlastní stránky na internetu?

D.M.: Zatím ne, dáváme dohromady nějakou stránku. Chceme, aby to bylo co nejjednodušší, ale zajímavý. Myslím, že dneska jsou internetový stránky pro kapely strašně důležitý. Je zvláštní, že tady v Čechách každej surfuje, internetové kavárny jsou na každém rohu, tam kde bývaly hospody, jsou dneska internet café.

Budete jednou šířit vlastní nahrávky přes internet, nebo vaši hudbu kopírování "zabije"?

D.M.: Já jsem asi hudební terorista. Můj cíl určitě je, abysme vydali CD vlastních věcí a já jsem úplně pro, aby to bylo na internetu. Aby měl přístup každej, aby si každej mohl stáhnout a poslouchat kdy chce. Viděl jsem rozhovor se skupinou Kabát, a oni na konci řvali: "... nestahujte nic z internetu, kupte si naše CD!", a to je trapný, to je hrozný. Buď budu chudý anebo otrokem velkých firem.

Chcete něco vzkázat čtenářům?

D.M.: Já bych chtěl, aby se lidi dívali na blues trochu jinak, než ho většina vnímá. Je to strašně zábavná hudba. Sám si myslím, že má mnohem hlubší pocit než jazz a může být mnohem zábavnější než funk.

Děkuji za rozhovor.