Několik hodin po prý monstrózním koncertu a show divné paní Gaga se v pražské hale ve Vysočanech začalo stavět dosti skromnější pódium pro pana Cockera, který tu svou show staví na úplně jiných základech - charakteristickém chrapláku, zvláštních pohybech a hitech, jež přežily několik desetiletí.
Live: Joe Cocker
support: Tomáš Klus
místo: O2 arena, Praha
datum: 18. listopadu 2010
Setlist: Get On, Feelin' Alright, The Letter, When The Night Comes, Unforgiven, Summer In The City, The Simple Things, Up Where We Belong, You Are So Beautiful, Hard Knocks, Hitchcock Railway, N'oubliez jamais, Come Together, You Can Leave Your Hat On, Unchain My Heart, With A Little Help From My Friends
přídavky: She Came In Through The Bathroom Window, Cry Me A River, Thankful
© cornershopstudios.com Skromnost a střídmost se táhly celým večerem už od jeho začátku a tedy už od předskokana
Tomáše Kluse. Přišel jako obvykle s kolegou Jirkou Kučerovským a během své půlhodinky zahrál mix věcí z debutu i druhé desky "Hlavní uzávěr splínu", přičemž více prostoru dostaly novinky. Pro mnohé ale bylo překvapením, když se ke dvojici po nějaké chvíli přidali ještě další tři muzikanti. Dvě kytary rázem opatřili ještě společností kláves, basové kytary a bubnů a zároveň s tím se začalo původně folkové vystoupení překlápět do rockové podoby. Musím se přiznat, že dost často považuju předskokana za zbytečné zlo, ale v případě Tomáše Kluse to tak nebylo a podobně to cítili i diváci, kteří jeho muziku i vtipkování ocenili velmi slušným přijetím.
Byla pak tedy trochu škoda, že na samotného Joea Cockera se čekalo, jak je bohužel zvykem, dalších dvacet minut, a perfektně naladěné publikum tak znova vychladlo. Na tom nic nezměnila ani "Sex Machine", za jejíchž tónů se v ještě osvětlené hale začal odvíjet přímý přenos cesty hlavního aktéra ze šatny až na pódium. Ve chvíli, kdy už opravdu vstupoval na scénu, byla hala ponořená do tmy a muzikanti plně navazovali na "Sex Machine" úvodní "Get On".
© joecocker.com Koncert byl pochopitelně věnovaný aktuálnímu albu "Hard Knocks", což signalizovaly i nápisy po stranách pódia, ovšem ti, kteří viděli ostravský koncert před třemi lety, zažili patrně menší déjà vu. Pódium bylo totiž takřka identické, včetně zavěšených žárovek nad pódiem, které doplnily ještě výšku měnící divadelní reflektory, a ani setlist koncertu nedoznal přílišných změn. Pouze písničky z "Hymn For My Soul" nahradila čtveřice z již zmíněného "Hard Knocks", a tak se publikum opět dočkalo například třech coververzí Beatles, včetně "Come Together" s poněkud zvláštním kytarovým riffem. Nutno ovšem podotknout, že to vůbec nevadilo. Cocker zkrátka ví, že jeho hity mají velkou sílu, a dokázal to například i v "You Are So Beautiful" zpomalené na maximum.
© cornershopstudios.com Publikum, které se na Cockera přišlo podívat, bylo takové typicky české. Mezi jednotlivými songy fantastické, na začátku těch největších hitů jakbysmet, ale v onom mezidobí chladné jak led a toporné jako sloup. Roztleskat jej nebo snad nějak výrazněji rozpohybovat se osmičlennému ansámblu, který si anglický zpěvák s sebou přivezl, zkrátka nepovedlo. Tedy až do "Unchain My Heart". Společně s prvními tóny této hitovky totiž těch zhruba osm tisíc příchozích výrazně ožilo a vydrželo jim to až do konce. Na celkovou atmosféru si ale rozhodně nelze stěžovat. Vzhledem k počtu diváků, kdy plocha naší největší haly byla zaplněna sotva ze třetiny, před zvukařem se dalo efektně korzovat a na ochozech mohla taky část sedět na dvou i více sedadlech, dokázali jeho fanoušci vytvořit velmi slušnou atmosféru. Ta navíc vygradovala s finále koncertu, které ozdobila i světelná show plná stroboskopů, výbojek a světelných provazců.
© joecocker.com Koncert Joea Cockera by byl v podstatě úplně obyčejným koncertem, který prošumí a vy na něj za nějaký čas zapomenete, nebýt jeho zpěvu přeřazujícího ho do kolonky
nezapomenutelný. V jeho případě ale nejde jen o charakteristickou barvu hlasu nebo typický chrapot, ale především o neskutečné nasazení a prožitek. Když vidíte, kolik energie do zpívání dává, pochopíte i jeho zvláštní pohyby a doprovodná skupina, jakkoli je kvalitní, se stane pouhopouhou stafáží. Maximálně může mužskou část vytrhnout z fascinace dvojice doprovodných zpěvaček svůdně se vlnící při "You Can Leave Your Hat On". A nikomu jistě nevadilo, že se sedmnáctkrát nepřevléknul, vždyť stačí, když si vyhrne rukávy.
Když
Joe Cocker po dvou sériích přídavků odcházel definitivně ze scény, slíbil, že se zase brzo uvidíme. Hádám, že většina příchozích by byla jen a jen ráda. Jeho hity, respektive i ty písničky, které převzal od ostatních takovým způsobem, že se staly jeho vlastními, stále fungují, a ačkoli mu táhne na sedmdesát (nebo možná právě proto), dokáže zpívat neskutečným způsobem. Jen bych se přimlouval příště za menší prostor. Když se osm tisíc lidí rozprostře v hale pro více jak dvojnásobek, chtě nechtě atmosféra utrpět musí, i když se tomu všichni zúčastnění brání vší silou.