Na tvém vycházejícím CD "Donekonečna" je čtyřicet skladeb. Proč ses rozhodla udělat dvojalbum a zařadit jich tolik?

Vydávat bestofku původně vyšlo z iniciativy vydavatelství. Naštěstí mi nechali volnější ruku ve výběru písní. I tak jsme ale měli každý trošku jinou představu. Chtěla jsem na desku zařadit autorské písničky a zároveň songy, které mohou poznat jen skalní fanoušci Pehy. Nakonec jsem vybrala ty béčkové věci, které jsou podle mě výborné, zatímco vydavatelství se postavilo za ty známější. Takže jsme se ve finále vydali zlatou střední cestou.

Považuješ "Donekonečna" za jakousi uzávěrku jedné etapy?

Ani ne. Proto jsem to tak nazvala - abych naznačila, že hudební vývoj jde dál. Život ani tvorba nejdou moc dělit na nějaké dekády, jelikož ten stroj času je tak rychlý, že to ani nevnímáš. Jinak si myslím, že ty klasické bestofky může spíš vydávat sedmdesátiletá zpěvačka, co sedí v rockovém důchodu. Přihodí tam fotky z dětství z minulého století a tak dále. "Donekonečna" beru spíše jako retrospektivní album.

Deska je hodně rozmanitá - IMT Smile, Michal Hrůza, fotbalová hymna, Peha, sólovka "Zodiak"... Na které období vzpomínáš nejraději?

Každé období mělo svoje kouzlo. Třeba v IMT Smile jsem zpívala, když mi bylo patnáct a probíhal takový první kontakt s hudbou, možnost zpívat, jezdit na turné a tak dál. Když si to zpětně uvědomím, byla to pro mě velká věc. Potom přišlo to zásadní období s Pehou a s tím také odpovědnost. V IMT jsem byla benjamínek, zato v Peze lídrem. Tou zpěvačkou, která píše a skládá písně. Snažila jsem se do toho dát maximum a myslím, že je to v těch písních cítit.

Právě s IMT Smile jste tehdy jeli turné s Olympic. Vnímala jsi to v těch patnácti stylem: "Wow, jedu turné s Olympic!"?

Já jsem spíš byla nadšená, že je to příležitost ulít se ze školy (smích).

Pozoruješ na sobě za ta léta hlasovou proměnu?

Právě! Já si chtěla výběrovkou zavzpomínat a popřemýšlet, jak to tenkrát bylo a jak se měnil můj hlas. Od takového Mickeyho Mouse po relativně vyrovnaný hlas (smích).

Doposud jsi měla v kapele samé muže. Nepřerůstalo ti to někdy přes hlavu?

To víš, že ano. Dnes se snažím více spolupracovat se ženami - například mojí manažerkou je žena, fotky v bookletu výběrovky fotila žena. Zároveň jsem si založila holčičí kapelu. Ten ženský faktor mi tam vždycky chyběl. Chlapi byli dobří kamarádi, ale v jistém smyslu se stále cítíš sama.

A liší se spolupráce se ženami a muži?

Částečně ano, ale v zásadě je to o lidech. To se vždycky potvrdilo.

Mimo jiné jsi spolupracovala s Anetou Langerovou. O co šlo?

Aneta byla hostem mého turné. V budoucnosti bychom spolu chtěly jet dvoukoncertní turné pro Slovensko a Česko. Já jsem v ní totiž objevila hudební i lidské napojení. Myslím, že je to vzájemné, tak uvidíme.

Když se bavíme o české a slovenské hudbě - proč si myslíš, že se na Slovensku poslouchá jiná hudba než v Česku?

To, že se něco líbí u vás v Česku, neznamená, že to bude mít úspěch na Slovensku. A obráceně. Před rozdělením jsme všichni poslouchali Lucii. Dnes už ten průnik není tak znatelný. Navíc začíná vadit i jazyková bariéra - hlavně pokud jde o mladší generaci.

Ty sama tu jazykovou bariéru nějak vnímáš?

Je to cítit. U nás na Slovensku možná trošku míň, jelikož některé české filmy necháváme v původním znění, děti koukají na pohádky v češtině a podobně. Ale když promluvíš v Česku na dítě slovensky, tak se ptá: "Maminko, proč na mě ta paní mluví anglicky?"

Ještě se vrátím k původnímu tématu. Je třeba zajímavé, že na Slovensku jsou hrozně populární IMT Smile, u nás vůbec. A v Česku zase frčí No Name a u vás se na ně zapomíná...

To je přesně ono! Zvláštní, nevím, čím to je. Asi chemie. Vždycky je to hlavně o konkrétní písničce. Když jsme s Pehou navrhli jako singl "Spomaľ", tak všichni říkali, že jsme se zbláznili. Prý má těžký text, kterému nebudou Češi rozumět, chybí tam kytara, bicí, není to rock. A dnes? Můžeš na koncertě zahrát cokoliv a lidi stejně chtějí slyšet "Spomaľ". Anebo ještě "Muoj bože". Případně obě (smích).

Po zkušenostech v několika kapelách jsi teď na sólové dráze. Cítíš se spokojená?

Po rozchodu s Pehou, pro mě nastal zlomový okamžik. Poslední koncert jsme hráli, už jen abychom dohráli. Abych na nic nemyslela, radši jsem se rovnou zavřela do studia a nahrála sólovku. Odejít z kapely znamená budovat něco úplně od začátku. Musela jsem si tím projít a můžu říct, že až tak poslední čtvrt rok se cítím být po tom "rozvodu" v pohodě. Dívám se dopředu.

Jmenuj největší pozitiva "samostatnosti".

V kapele panují určitá kolektivní omezení. Nyní se svobodně rozhoduji. Můžu jít do jakýchkoliv projektů. Můžu oslovit zahraniční producenty nebo si zahrát jako host na cizím turné. Na druhou stranu nemůžu očekávat kolektivního ducha. Na devadesát devět procent je to teď o mně. Od ostatních čekám spíš profesionální přístup. Už jsem se odnaučila mít ten mírumilovný přístup, již několikrát se to obrátilo proti mně.

Takže jsi teď trošku takový generál?

Když chci dobře dělat muziku, mám představu, jak by to mělo znít, a pokud vidím, že do toho jde někdo jen na třicet procent... Výsledek půjde jen na moje triko. Pak nastupuje generál (smích). I když nad věcmi trávím samostatně víc času, nefunguje tam "zákon padajícího hovna".

Letos jsi reprezentovala Slovensko na Expo v Šanghaji. Jak Číňané reagovali na slovenský poprock?

Připadala jsem si jako na Marsu. Obrovské množství lidí, navíc všichni vzhledově podobní... Hráli jsme třikrát po sobě - ráno, v poledne a večer - a bylo zajímavé sledovat, že se jim to vystoupení celkem líbilo. Oni jsou všichni takoví vděční... (smích).

Takže se ti v Číně líbilo?

Líbilo. Šanghaj má totiž takovou svoji atmosféru. Vyplatí se to vidět. Byli jsme tam čtyři dny a zároveň jsme to spojili s dovolenou na Bali.

A jak jsi pochodila v Londýně? Prý jsi hrála v proslulé čtvrti Camden. Zpívala jsi slovensky, nebo máš pro tyhle případy texty přeložené do angličtiny?

Lidé na koncertě jazyk neřeší. Když si všimneš, krmí nás takovými tanečními sračkami, které jsou ve francouzštině nebo v nějaké patlanině. Na jazyku už nezáleží. Ti lidé většinou vnímají konkrétní muziku. Hlavně ten koncert v Camdenu se odehrával v rámci česko-slovenské komunity. Když tedy někdo pyšně říká: "Byl jsem v Londýně a Irsku!" tak to ještě nic neznamená. Co se týče slovenštiny v budoucnu, na nové desce se snažím i nadále zpívat slovensky nebo česky, jsem pro zachování jazyka.

Anglie je obecně považována za Mekku hudby. Je to cítit?

Já se tam cítím velmi dobře. Minulý rok jsem tam třeba navštěvovala kurz na bicí. Celý čas jsem trávila v Camdenu a každý večer chodila na nějaký koncert. Vím, že prosadit se v Británii je celkem masakr, ale přesto tam vládne umělecká svoboda. Nevnímáš to tak křečovitě jako tady. Ve smyslu: "Když budem hrát tohle, tak se to bude/nebude líbit," a podobně. Undergroundová scéna je v Anglii strašně inspirativní. Ještě bych se tam chtěla vrátit.

Pokud jde o tvé album, slyšela jsem, že jsi spolupracovala s Christianem Eignerem, bubeníkem z Depeche Mode. Proč právě on?

Díky němu jsem v kontaktu s moderní elektronickou muzikou a jsem zase o krůček blíž tomu, co bych chtěla.

Elektronika? To bude tedy velký posun...

To bude. Christian je člověk, který k hudbě přistupuje zase jinak než ostatní. Navíc člověk může po očku sledovat, jak to třeba chodí v těch velkých kapelách. Jsou to jiné světy.

A kdy se můžeme těšit na tvé nové album?

My jsme zatím dokonočili pouze singl. Ono se to nezdá, ale je to celkem babračka. Slovenština je mnohem těžší na zpěv, rytmiku a mixáže než angličtina, tak to jde pomaleji. Chci nechat odeznít ty vánoční "Last Christmas" a podobně, takže v lednu nasadíme trošku mojí chemie (smích).

Na otázku, proč se tvoje album jmenuje "Zodiak", jsi odpovídala mnohokrát. Mě by ale zajímalo, jak se Katarína Knechtová osobně ztotožňuje se svým znamením ryb?

Ovlivňuje mě i Mars, takže ten faktor mužských ambicí tam je. Jinak lenivá, náladová, přecitlivělá, to tam všecko je. Takže se s tím znamením vlastně ztotožňuji. Takové ty sloupečkové horoskopy v časopisech jsou jen bajky, ale astrologie je seriózní věda.