Jsou věci, na které se vyplatí si počkat. Na pravicovou vládu, instalatéra, výplatu, sloveso na konci německé věty, nebo chytrou reklamu na prací prášek. Ovšem pokud čekáte pět let na nové album TĚCH Jamiroquai a konečně si "Rock Dust Light Star" poslechnete, připadáte si spíš, jako když jdete na rande, oblečete si šaty od Diora, chcete fajnovou restauraci a pugét, a on přijde v ošuntělé košili, s karafiátem a skončíte v KFC.

Když Jamiroquai začali ještě před vydáním desky na koncertech hrát "Rock Dust Light Star", znělo to jako příslib kroku dopředu a neutuchající energie těchto funkerů. S prvním singlem "White Knuckle Ride" už nadšení mírně upadalo, a když jste si pak placku pustili, zjistili jste, že song "Rock Dust Light Star" je zdaleka nejlepší, co na albu najdete. Zbytek písniček se slévá do nevýrazné nudy a desku bez deluxe edice si snad ani nemá cenu kupovat. Taková bonusová "Angeline" nebo "All Good In The Hood" v akustické verzi z této edice je totiž asi tak stoapůlkrát zajímavější než cokoliv na standardní verzi. Navíc se konečně i Roman Holý může pochlubit, že mu někdo ukradl song, nebo jsem jediná, kdo v "Two Completely Different Things" slyší "Jsem pohodlný" od J.A.R.?

Těžko říct, jestli Jamiroquai desku těžce přeprodukovali, nebo je ten uhlazený sound záměr. Nemluvě o tom příšerném obalu, který řve: "Je nám padesát a jdeme na disco!" Jelikož když desku slyšíte v mírně jiné úpravě, jako například v rádiovém setu pro BBC, máte pocit, že snad posloucháte úplně něco jiného, konečně si vychutnáváte nástroje a říkáte si, no jasně, tohle jsou TI Jamiroquai.

"Rock Dust Light Star" není špatná deska. Ovšem pokud máte to štěstí zažít tuhle partu naživo, pak vás studiové album trochu zklame. Mně osobně se nahrávka zasekne na prvním titulním tracku, který hraje několikrát dokola, zbytek alba znuděně přepínám až k "Blue Skies" a pak si na spravení pustím něco z "Dynamite". Což nejspíš není definice opojného pocitu z poslechu hudby.