Přiznám se, že se mi tvorba úspěšnější poloviny dua Kotvald - Hložek líbila pouze velice krátce, a v polovině devadesátých let jsem Petrovy písničky nemohl už ani cítit. Musím však také přiznat, že v mých očích Petr Kotvald vždy patřil mezi to lepší, co naše (mnohdy velmi ubohá) popová scéna nabízela. Za svou kariéru natočil řadu velkých hitů, ať už to byly skladby jako "Je v tahu", "Gejzír", "Milujem se čím dál víc", "A tak dál", "Francouz" nebo poněkud aktuálnější "Plačky", či řada dalších, více či méně známých hitovek. Už na počátku své sólové dráhy měl totiž Kotvald štěstí na spolupracovníky. Autorská dvojice Jindřich Parma - Pavel Cmíral mu vytvářela skladby a témata, které k cukrové tvářičce zpěváka pasovaly, i když mu táhlo na čtyřicet. Ve druhé polovině let osmdesátých byl navíc recept, podle kterého Jindřich Parma skládal, velmi atraktivní, u nás neznámý a přibližoval se dobové tvorbě na obdivovaném západě, kde uměli disco míchat o poznání lépe, než u nás - v kraji zastydlých Beatles. Jenomže doba se trochu změnila a stejné zvuky a aranže najednou přestaly vystihovat to, co vystihovaly dříve. Jindra Parma se sice snažil o určitá oživení, například formou více nadupaných spodků, nutno ovšem přiznat, že se mu nikdy nepodařilo překročit vlastní stín a jeho"hudební puberta" ve skladbách zůstávala stále patrná.

Když jsem do rukou dostal aktuální album nazvané "Taxitotak neber", okamžitě mě napadlo, že tenhle název přece nemohli tvůrci myslet vážně. Přišlo mi to jako velmi nápadné vtírání se do přízně už hodně potrhlým teenagerům. Deska se však, pro mě poněkud překvapivě, nemusí na dětskou koupěschopnost spoléhat. Přestože se na ní neobjevuje nic zásadně nového, myslím, že je po zvukové stránce mnohem dál, než všechny předchozí Kotvaldovy kolekce dohromady.

Nenásilné aranže, nové a lépě znějící zvuky jsou těmi správnými ingrediencemi, které tvorbu Petra Kotvalda posouvají o něco blíž současnému hudebnímu světu. Ducha let osmdesátých se samozřejmě tvůrcům vymýtit nepodařilo, ale tím, co desce momentálně škodí daleko víc, jsou texty, v nichž se Petr Kotvald stylizuje do role věčného mladíka, který chce milovat stále krásnější děvčata a užívat si studentské romantiky, ačkoli vrásek na jeho tváři od dob "Holek z naší školky" povážlivě přibylo. Typickou ukázkou je v tomto směru písnička "Velikej, malej", kde se v textu řeší posílání milostných vzkazů pomocí krátkých textových zpráv, tedy SMS. Rozhodně nevěřím, že by tohle mohlo Petra Kotvalda zajímat. Na druhé straně žebříčku stojí mnohem dospělejší text v úvodní písni "Milujeme", ta ovšem přináší klasický sound, který jsem od tohoto zpěváka slyšel už kdysi dávno kdesi jinde. Přesto trvám na tom, že na příští Kotvaldově desce by se měl podílet jiný textař, anebo bych panu Cmíralovi naordinoval nejméně roční klid a časté procházky po parcích a diskotékách.

Album má však také světlé stránky. Skladby jako "Blue Deep Sky" nebo "Mumuland" (textařsky zřejmě spřízněný s tvorbou KLF) asi nevycházejí přímo z autorovy duše, budou v dobrém slova smyslu pravděpodobně ovlivněny zvukovými možnostmi nahrávacího studia, ale patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v Kotvaldově tvorbě slyšel. Dobře jsou na tom také klasické popovky jako "Teď abych stál", "Má duše nedočkavá", "Říkanka" nebo "Jen mě houpej", které vás naladí do opravdové pohody.

V mnoha dalších skladbách Petr Kotvald a jeho kolegové kopírují sami sebe, pravdou ovšem zůstává fakt, že tohle album je asi nejlepší Kotvaldovou deskou od druhé poloviny devadesátých let. Přesto si myslím, že by se měl na nějaký čas Petr oprostit od spolupráce s pány Parmou a Cmíralem. Jejich další společné činnosti by totiž jedna kolekce produkovaná někým jiným mohla pouze prospět.

CD k recenzi poskytla firma Sony Music / Bonton.

Album: Petr Kotvald - Taxitotak neber
Hodnocení alba: 5/10
Celkový čas: 53:42
Skladby: Milujeme, Teď abych stál, Taxitotak neber, Má duše nedočkavá, Říkanka,