Předskokani mají údajně zabavit a rozehřát publikum, než na pódium nastoupí hlavní účinkující, jenže v případě Danko Jones (ostatně, možná to platí pro všechny předkapely GNR) byla tato myšlenka postavená úplně na hlavu. Trio začalo skoro přesně v osm, svým přímočarým hard rockem bavilo první půlhodinu (zpěvák měl místy podobnou barvu hlasu jako James Hetfield), ale nakonec hráli skoro hodinu a čtvrt a to už začalo nudit. Jenže potom nastalo dvouhodinové čekání, čekání a čekání, co se postupně změnilo v pořádný vztek. Diváci na tribunách (mimochodem, volných míst k sezení bylo ještě dost, horní ochozy byly úplně prázdné) aspoň nemuseli trpět jako ti stojící na zcela zaplněné ploše.

Jistě, všichni věděli, že Axl je nedochvilný. Před čtyřmi lety, přesně v den, kdy Brazílie hrála na fotbalovém mistrovství světa proti Chorvatsku, spustila kapela po dvou předskokanech ve čtvrt na dvanáct. Teď začala na minutu stejně! Když už frustrace diváků byla na vrcholu, pořadatel ve 22:45 oznámil, že koncert začne do hodiny, protože Axl už(!) je v Praze, čímž si, ač sám v tom nevinně, vysloužil ohlušující pískot a bučení. I když tohle zpoždění člověk očekává a s přimhouřením očí jakžtakž toleruje, stejně únava z čekání a nasranost ovlivní dojem z koncertu. Můžete si to užít, když máte dolámané tělo a řešíte, jak se potom v tom zatroleném studeném nočním dešti dostanete nad ránem do postele?

Kdyby pak aspoň koncert byl vynikající a dal zapomenout na vše nepříjemné! Jenže on vynikající ani zdaleka nebyl a to říkám jako dlouholetý velký fanda Bouchaček a růží, bohužel. Satanáš je mi svědkem, že jsem se těšil hlavně na písně z "Chinese Democracy", jež už oproti minulému koncertu máme naposlouchané, jenže opět nejlépe vyzněly pecky z "Appetite" a coververze, kterými Axlova banda nešetřila.

Axl předvedl dost rozporuplný výkon: místy zněl fantasticky a jindy těžce nestíhal. "November Rain" odzpíval za klavírem přidušeným hlasem a v některých skladbách z "Chinese Democracy" se dýchavičně ztrácel v rozsypaném chaosu ("Scraped", "I.R.S.", "Shackler's Revenge"). Bylo to jako sledovat schizofrenického génia: nabídl skvělou baladu "This I Love", zmínil Československo, zastavil hned na začátku totálně rozladěnou "Street Of Dreams", zahalil se do polské vlajky, výborně se spoluhráči střihl floydovskou "Another Brick In The Wall". Asi desetkrát se převlékl do několika sak a příšerných klobouků, masivními prsteny a šátky maskoval kila navíc (dnes už bych ho opravdu nechtěl vidět v šortkách z počátku devadesátých let). Během jedné písně byl schopen předvést ohromný mocný hlas i nestíhající prasklý měch.

Kapela hrála obstojně, dostávala hodně prostoru na své muzikantské onanie (vtipný byl bondovský blok i Manciniho téma z "Růžového pantera"), ale několikrát jsem si vzpomněl na pražský Slashův koncert před několika týdny, který byl zkrátka poctivější. Neměl všechna ta světla, výborné projekce a ohňostroje, ale byl od srdce. Nemluvě o tom, že jakkoli můžou být tři Axlovi kytaristé zruční, Slashovo charisma nemá ani jeden z nich. DJ Ashba, fotogenický a rychlý, má taky klobouk, ale Slashovi nesahá ani po kotníky.

Dočkali jsme se několika výtečných momentů: "Sorry", závěrečná pasáž "Rocket Queen", nářezový cover AC/DC "Whole Lotta Rosie" a hlavně božská balada "Patience" (věru, trpělivosti jsme museli mít hodně), to byly momenty, kvůli kterým se vyplatilo vydržet. Přesto, když koncert vrcholil velkolepým finále "Paradise City", člověk se neubránil rozpakům a rozporuplným pocitům. Bylo tři čtvrtě na dvě a venku na nás čekal hustý studený déšť. Jestli budou za pár let GNR u nás ještě jednou, asi půjdu, ale to budou muset udělat ještě jednu zatraceně dobrou desku a do haly vkročím nejdříve v deset.