Zdá se být v pohodě, hraje si s publikem, teatrálně tančí. Je v něm nemalý kus komedianta a se svým neškoleným tenorem umí nakládat výtečně. Za ty dlouhé roky, co na hudebním poli působí, nahrál celou řadu nezapomenutelných hitů, které dobře zná i české publikum. Zaplněná O2 arena to dokázala, když se nechala mnohokrát strhnout k opravdu silným backvokálům. Takový je dojem ze Stinga, který předvedl poctivý dvouhodinový koncert svého aktuálního symfonického projektu.

Na druhou stranu je tu ta ohraná a mnohokrát opakovaná písnička o tvůrčí krizi osmapadesátiletého muzikanta. Vždyť jeho posledním silným autorským albem bylo jedenáct let staré "Brand New Day". Pak následovalo nepovedené "Sacred Love", setkání s alžbětinským loutnistou, reunion The Police, zimní deska a teď hledání nových tváří jeho starých písní s pomocí Royal Philharmonic Concert Orchestra.

Když se rozsvítila rudá světla a ansámbl začal hrát dramatickou předehru písně "Russians" v úpravě Vince Mendozy, pohybovali jsme se na jednom z vrcholů večera. Orchestrace bezvadně fungovala a dodávala silnou a nesmírně působivou atmosféru skladbě o Studené válce. Stejně tak u "This Cowboy Song" s nápaditým smyčcovo - žesťovým úvodem a veselým country tancem zpěváka a tří dalších muzikantů. Ani jedna z nich se na "Symphonicities" neobjevila a o to příjemnější bylo jejich zařazení na koncertě.

To punková "Next To You" se na aktuálním albu nachází a naživo dostává ještě o něco větší šmrnc. Jakoby před jejím nástupem zavelel Sting "hoboje do boje". Klasikou z debutového alba "Outlandos d'Amour" The Police správně vygradovala první půlka večera. Až byla škoda jej po takovém nářezu necitlivým způsobem na dvacet minut přerušit.

Pak tu ale byla série skladeb, kde smyčce pouze staví klenuté hradby patosu a písně nepousouvají tím správným směrem. Často chybí odvážnější přístup nebo jistá míra schválnosti rozebrat notoricky známý hit a naservírovat jej posluchačům v jiné formě, než by očekávali. Naštěstí jich byla ale menšina a zejména v druhé půlce večera už nedocházelo k místům, kde by se posluchač nudil (snad z výjimkou obligátní, ale publikem vřele přijaté "Every Breath You Take", při níž se celá hala zvedla ze židlí a zbytek koncertu odstála).

Druhá půlka ostatně byla mnohem barevnější, kontrastnější a více strhující. Sting byl dobře slyšet (což se nedá říct o prvních třech skladbách večera), hrál písně, kterým orchestrace perfektně sedí, ať už jde o "Moon Over Bourbon Street" s velkým měsícem putujícím po světelných panelech a hororovou náladou, nebo "All Would Envy" jak vystřiženou z černobílých filmů z 30. let minulého století, aktuálně přebarvených do červené a modré. Každý si tu mohl najít to své, ať už v hledišti, tak na pódiu. Marocký perkusionista Rhani Krija se jakoby rozzářil a perfektně zapadl do také vynikající a přepestré "Desert Rose". Vokalistka Jo Lowry zas nádherně rozkvetla v duetech “Whenever I Say Your Name” a “You Will Be My Ain True Love“.

Zatímco hudební aranže byly pro tak mohutné těleso připraveny poměrně velkolepě, co se scény, světel a videoprojekcí týká, vše bylo sladěné jednoduše a střídmě dohromady. Projekce byly spíše minimalistické, tři pohyblivé video panely vycházely z obalu aktuálního alba a doplňovaly je dvě plátna umístěná po stranách pódia. Stejně tak světla jemně dotvářela atmosféru večera. Vizuální vjem byl ten sekundární, pouze ladil náladu a připravoval mozek na nerušené vychutnávání toho nejdůležitějšího - muziky.

Návštěva koncertu symfonického Stinga se rozhodně vyplatila. Je to zase trochu jiný pohled na jeho tvorbu, navíc naživo jsou jeho písně podstatně zajímavější než při poslechu aktuální desky. A není důležité, že jde o koncert, který stačí vidět jen jednou v životě.