Kdy jste přišli na to, že není na co čekat?

Michal Malátný: Bohužel před dvěma lety, když nám umřel bubeník. V té situaci nám došlo, že náš čas je omezený a jestli chceme ještě něco natočit a ukázat, musíme hned teď. Protože nikdo neví, co bude zítra.

V promo materiálech jsem se dočetl, že novou deskou chcete ukázat, že to ještě umíte roztočit. Myslíte, že se to povedlo?

Ondřej Škoch: Cílem bylo natočit dobrou desku, která bude znít tak, jak momentálně zníme na koncertech. Jsme teď mnohem tvrdší kapela než v minulosti. S tím byl spojenej i jinej způsob nahrávání. Všichni jsme si ve studiu stoupli do jedný místnosti, začali do toho bušit a celé se to natočilo. Tedy kromě zpěvu a dechů. V tomhle byl princip nové desky. Chtěli jsme do ní přenést atmosféru živých vystoupení. Žádný zbytečný vyhrávání si, prostě jsme to natočili tak, jak jsme to ve zkušebně nacvičili.
Malátný: Přijde tobě osobně ta deska tvrdší?

Nepřijde. Kromě pár tvrdších písniček jsou to pořád Chinaski.

Škoch: Ale když to srovnáš s minulými alby, v něčem to je jiný. Má to tu energii živýho hraní. Navíc jsou tam písničky "3 pasty", "Kérka" a "Jak ti mám říct". To jsou songy, který na našich dřívějších deskách standardně nebyly. Pro mě je "Není na co čekat" z principu tvrdší deska.
Petr Kužvart: Pamatuju si, jak jsme nahrávali v minulosti. Točil se zvlášť buben, basa, kolikrát se to muselo celý přehrát a natočit znova. Teď to všechno ve studiu vyplynulo tak nějak přirozeně a fungovalo to. Takže si myslím, že to na albu musí být slyšet.
Malátný: Částečně to vyplynulo z toho, že jsme si po letech pořídili zkušebnu. Tu nám totiž v roce 2002 odnesla povodeň, takže jsme nezkoušeli. Ale teď jsme přišli na to, že by bylo dobrý ji mít. Tak jsme si ji zařídili a čtyři hodiny denně pětkrát týdně tam do toho mlátili. Celou desku jsme tam vymysleli, nazkoušeli, zaranžovali. Řekli jsme si, že to, co ve zkušebně vymyslíme, taky natočíme. Zkrátka že ve studiu nebudeme už nic vymýšlet. Že to tam nasypeme všechno tak, jak to je. Klidně i s chybama, ale ať to má koule.

Na druhou stranu - není třeba pilotní singl "Spáč" posluchačsky vlídná písnička?

Malátný: Ale jo, to je. "Spáč" je asi taková nejklasičtější Chinaski písnička na desce.

"Není na co čekat" je první studivou deskou, kterou jste natočili už bez Pavla Grohmana. Promítla se i tahle skutečnost do nahrávání alba?

Škoch: Hlavně v textech. Dřív je psal Pavel, tentokrát většinu z nich stvořil Michal. Má jinou poetiku než Pavel, jiný způsob vyjadřování. Kapela sice vždycky fungovala ve více lidech, i tady Michalovi pomohl Tomáš Roreček, můj brácha Štěpán nebo Viktor Hlobil. Ale já v textech vidím velkej posun. Od Pavla Grohmana je tam pouze jeden text.

Jde o text ke skladbě "7 hříchů", který Grohman nestihl dokončit. V jakém stavu jste jej našli?

Malátný: Sloka a refrén. Zbytek se musel dopsat a byl to velkej boj. Když máš jenom sloku a refrén, o čem ten text vlastně je? Ta písnička se dala vyložit asi třema různejma způsobama, takže jsme vedli války o to, jak to Pavel vlastně myslel. Já dostal za úkol text dopsat, ale nešlo mi to. Takže jsem si vymyslel ještě jeden, čtvrtej možnej význam a napsal novej text. Hudbu psal Franta Táborský a furt mě s tím odmítal, pořád se mu to nelíbilo. Takže já pořád nosil nový a nový verze toho textu, až jsme se jedný noci zavřeli s producentem desky Milanem Cimfem ve studiu. Sedli jsme si a na internetu našli těch sedm hříchů, abychom přesně věděli, který to teda jsou. Celou noc jsme strávili ve studiu a text nakonec dopsali. Byl to ale oříšek. Stejně ale nevíme, jestli to takhle Pavel myslel, zda jsme se trefili. To se už nikdy nedozvíme.

Mně to ale přijde jako čistá grohmanovština, třeba pasáž: "O tom se tady bavit nebudu."

Malatný: Jo, to je přesně Pavel. Shodou okolností zrovna tuhle část napsal on, ale… nikomu bych nepřál po někom dopisovat texty. Nebyla to příjemná práce.

Nenapadlo vás, že byste si je všechny napsali sami? Mně přijde, že ty vaše jsou osobnější a sdělnější než ty od Tomáše Rorečka.

Malátný: No, já dělal, co jsem mohl. Ale zase si myslím, že je lepší, když na desce má texty i někdo cizí. Ono je to pak pestřejší. A Tomáš? Když se mu text povede, je to paráda. Třeba ten o třech pastách, kdy holka byla pryč už dva odečty plynu, to mi přijde jako výborný téma.

Na novince se objevuje i společná písnička se Zuzanou Smatanovou "Takmer svätý". Jaká byla geneze tohohle duetu?

Škoch: Měli jsme takový nápad, že uděláme česko-slovenskou desku. Spočívalo to v tom, že bychom úzce spolupracovali se Slováky jak hudebně, tak v textech. To byl jeden z důvodů, proč vznikl singl "Na Na Na" s No Name. "Takmer svätý" byla píseň, kterou složil Franta Táborský a Vlado Krausz napsal text. Byl to vlastně song připravenej už pro tenhle projekt. Pak ale umřel Pavel a z projektu sešlo. Tahle písnička se nám přitom strašně líbila, navíc máme rádi Zuzanu Smatanovou, takže nás napadlo, že by to mohla nazpívat a že umístíme "Takmer svätý" na novou desku. Takže za námi během natáčení přijela do studia a tam to vystřihla. Nemusím snad ani říkat, že jsme se z toho všichni posadili na zadek.

Zbylo z toho česko-slovenského projektu ještě něco kromě zmíněných dvou songů?

Škoch: No, nějaký písničky jsou rozdělaný. Ale tahleta byla jediná, která byla vyloženě hotová. Řekli jsme si, že je to fakt dobrá pecka a pojďme ji dát na desku. Pavel měl rozpracovanejch pár textů v tý česko-slovenštině, jeden dokonce napsal celej slovensky. Ale myslím, že se k tomu teď určitě vracet nebudeme. Uvidíme, možná někdy v budoucnu.
Malátný: Hlavně teď probíhá vlna česko-slovenskejch šou v televizi. Vypadalo by to, že se na ní vezeme.

Takže nějaký křest ve vlaku se nerýsuje?

Škoch: Ne, toho už bylo dost (směje se).

Jak na tu akci, během níž jste křtili výběrovou desku No Name obsahující právě duet "Na Na Na" v rychlíku z Košic do Prahy, vzpomínáte s odstupem jednoho roku?

Malátný: Já si s odstupem roku pamatuju stejně málo jako tehdy druhý den ráno.
Kužvart: Projet se ve vlaku a pokřtít tam desku, to byl velkej zážitek. Ale ke konci si toho už taky moc nepamatuju. Připomínají mi to fotky, co mám doma na meku.
Škoch: Oni totiž začali nastupovat novináři s flaškami slivovice…
Malátný: To začalo už na Slovensku. Novináři nastoupili v Košicích a vystoupili v Prešově. My mezitím zahráli, pokřtili, popili. Jedni novináři vystoupili, ale nastoupili další!
Kužvart: Ten konec byl natolik bujarý, že jsme ani nepostřehli, že jsme přijeli na Hlavní nádraží do Prahy. Pařili jsme dál a vlak najednou odjel. Pak zastavil v nějakém nákladovém nádraží, mimo jakoukoliv civilizaci.
Malátný: Černý, voplocený nádraží bez lidí. Tam prostě ten vagón poslali a nechali nás tam! Řekli jsme si, že si zavoláme taxíka. Jenomže - kam pro nás má vlastně dojet? Nakonec jsme se dopátrali nějakých domečků, v nichž byli posunovači. Jo, s No Name bývá sranda.

Zmínili jste meky, o kterých máte na nové desce stejnojmennou písničku. Skutečně vám tak technika stárne před očima?

Malátný: To víš, že jo. Já mám rád swing, občas dokonce zpívám s big bandem. A přišlo mi hrozně vtipný udělat swingovou písničku a zpívat tam o něčem, co je úplně mimo ten žánr. Takže tam zpívám o tom, jak kompjůtry roní křemíkový slzy. Byl to takový fórek. Vždycky je to tak, že někde sedím a napadne mě nesmysl: "Až budu starej, dám si vykérovat na čelo: seru na vás, už mi to tu stačilo," nebo: "Můj nový mek zas včera klek, byl to úplněk." A pak to rozvíjím. U týhle písně jsme se vyblbli hodně, byla to velká zábava. Myslím, že spoustu lidí by to mohlo bavit, protože s tou technikou je to opravdu neudržitelný. Podle mě jde tak rychle dopředu, že se ji ani nestačíme učit ovládat. Koupíš si něco, učíš se s tím dělat a stejně je hned zítra na světě zase něco novýho, co je ještě o krok dál. Kdykoliv přijdu k někomu domů a on tam má věž na všechny ty divka a zesilovače, nikdo to neumí ovládat. Nikdo! Nezažil jsem nikoho, kdo by to měl skutečně nastavený a využíval ty možnosti, který to má.

S novými technologiemi souvisí i písnička "Digitálně". Máte pocit, že se dnešní mládež už neumí bavit jinak než online?

Škoch: To je realita. Když si vezmeš, jak funguje Facebook, jakým způsobem přichází člověk o soukromí a jak spolu dneska mladý lidi navazujou vztahy… ta písnička je o tom. Je trošku hozená do humoru, ale něco vážnýho na ní je. Shodou okolností jsem zrovna včera šel po obchodním centru Palladium a viděl tam ty párky, jak tam posedávaj a tulej se. Oni nechoděj na rande do parku, oni choděj sem do tohohle centra! Na Facebooku se domluví a jdou. Mám pocit, že se z života vytrácejí prvky, který jsou pro vztah lidí důležitý. Lidi prostě dnes často navazují vztahy digitální cestou a klidně se stane, že se vůbec nepotkaj.
Malátný: Loni jsem se ptal neteře: Máš nějakýho kluka? A ona že jo, že má. Jenomže ona ho má na Facebooku. A když se potkaj ve městě, ani se nepozdraví.
Škoch: Proto je v tý písničce metafora: "To jsem přece já, Evžen7, znáš mě intimně." Lidi se nepoznaj, nevědí, jak vypadaj, ale vědí o sobě všechno.
Malátný: Jednoduše jim to umožňuje technika, tak to tak dělaj. Za nás tohle nebylo, tak jsme to nedělali. Navazovat vztahy je dneska asi jednodušší, jenom nám to přijde trochu obskurní.

Michale, letos ti nedošel humor v půlce léta, jak zpíváš v závěrečné skladbě desky "Šatna"?

Malátný: Letos ne, trávili jsme prázdniny na Slovensku a hodně mě to tam bavilo. Humor mi došel v půlce předminulýho léta…

Takže k "Šatně" tě bude asi pojit velké citové pouto, je to tak?

Malátný: Citové pouto… Když ti odejde kámoš, se kterým hraješ dvacet let v kapele, to není ani citový pouto. To je přímo manželství. Hrozná rána. Bylo nám jasný, že nějakou píseň o tom uděláme. Ale chtěli jsme, aby to nebyla tryzna za kamaráda, prvoplánová písnička "umřel nám kamarád". Nejlepší podobenství toho pocitu pro mne byla prázdná šatna. V tom cejtím takovej smutek. Proto jsem ten text napsal tahle. Spoustě lidí nemusí dojít, že to je vlastně o Pavlovi, což je podle mě dobře. Naopak je to úplně v cajku.

Mě to taky trklo až při třetím poslechu: vždyť to je o Hrochovi!

Malátný: To je ideální! Jestli to někdo pochopí jako smutek za odcházejícím létem, proč ne?
Kužvart: Naše holky to třeba rozbrečelo, protože hned věděly, o co jde. Ale když to někdo nechytí, je to jenom dobře. Není to tryzna za každou cenu.

Možná to zní blbě, ale - nebude masochismus připomínat si tuhle věc každý druhý den na koncertě?

Škoch: Hele, to je to samý, jako když hrajeme "Vakuum" a "jenom bude míň o jednoho blázna" nebo "Tabáček", kde se zpívá, že "volané číslo je odpojené". Těch skladeb, co nám přijdou smutné, protože nám připomínají Pavla, je víc. Ale my museli najít nějakou cestu, jak tu situaci překonat. To, že Michal napsal text k "Šatně", bylo pro kapelu strašně důležitý. Byl to zlomový moment. Tímhle jsme to nějak uzavřeli, i když na to člověk samozřejmě myslí každý den. Ale na koncertech to budeme hrát rádi, já se na to těším. OK, stalo se to, ale tahle písnička není prvoplánová. Není to tak, že nám umřel kamarád, pojďme všichni brečet. Je to píseň, která pro spoustu lidí může znamenat něco jiného. Já mluvil s takovýma, kterým to připomínalo pocit z divadla. Není to prostě prvoplánový brečení nad situací, a proto si tu píseň na koncertech rádi zahrajeme.
Kužvart: Možná by byl naopak masochismus nehrát na koncertech žádný písničky, který by nám Pavla připomínaly. Ano, stalo se něco, co v nás bude navždy, ale jsme schopni o tom mluvit a budeme hrát tyhle písničky, protože jsou dobrý a protože je chceme hrát.
Malátný: Jinak bychom prostě museli přestat. Když tě něco trápí, je ideální to ze sebe dostat touhle cestou.
Kužvart: A jak už naznačil Ondra, "Šatna" byla zlomový bod. Pomohla nám. Jako bychom potom začali s větší radostí skládat další písničky.
Malátný: Přesně tak. Věděli jsme, o čem to je a proč to je. Jakmile jsme ji složili, jako by se nám ulevilo a my vymysleli zbytek desky. Pak už z nás začaly padat blbosti jako "Kérka" nebo "Hádalo se…".

Bude z "Šatny" druhý singl?

Malátný: To je v jednání. O tom, co je singl, rozhoduje vydavatelství. My jim vždycky odevzdáme desku a řekneme: Podívejte se, podle nás jsou potenciální singly tyhle čtyři písně. Vy už si vyberte, co chcete. Vždycky to takhle fungovalo a oni se vždycky trefili. Možná teď vyberou "Šatnu", možná ty kompjůtry. Brzy se to dozvíme.

Uzavřeme to něčím optimističtějším. Jak se těšíte na podzimní turné?

Kužvart: Osmadvacátého září začínáme v Pardubicích. Bude to strašnej nářez, protože do tý doby musíme všechno vyzkoušet. Chystáme se podívat do Ostravy na pódium, takže si konečně stoupneme na výtvor Simona Sidyho. Jsme teď zavření ve zkušebně a zkoušíme playlist. Možná potom na webových stránkách prozradíme pár písniček, který budeme hrát. Ale určitě fanoušci uslyší nový i starý songy. Turné bude čítat šest měst a skončí v Praze 14. října. Chceme ukázat, že česká kapela může jet turné za stejných technických podmínek jako zahraniční soubory.
Malátný: Já bych dodal, že jsme hodně natěšení a zároveň nervózní. Ale myslím, že to bude dobrý. Chystáme jednu obrovskou a šest menších projekčních ploch. Ke každé písničce máme v bookletu alba nafocenej příběh, který hrajou Bárbína s Kenem. My jsme ty postavy rozhejbali a na všechny nový písničky natočili projekce. Budeme mít nejlepší a nejkvalitnější zvuk, pódium jako kráva a projekce v hádéčku. Jdeme do toho na dvě stě padesát procent, protože... není na co čekat!