Sobotně-nedělní hvězdobraní Pavla Parikrupy

Sobotní večer přinesl razantní zlom v počasí: dosavadní tropy vystřídala dopředu avizovaná bouře a v neděli se k dešti přidalo i velmi citelné ochlazení o dvacet stupňů. Organizačně se podařilo vše zvládnout velmi dobře, kvůli bezpečnosti se venkovní koncerty posunuly. Líto nám může být bohužel zrušeného vystoupení Brendana Perryho, ale tam by šlo opravdu o život. Tak snad příště.

Jako headliners byli v sobotu uvedeni The Cranberries a Afro Celt Sound System (ACSS). The Cranberries mohli být rádi, že šli na scénu první - nejen kvůli počasí, ale hlavně kvůli srovnání s druhými jmenovanými. Zatímco koncert Brusinek se dal s přimhouřením očí označit jako dobrý (neboť konec dobrý, všechno dobré), ACSS předvedli fantastické vystoupení, jež odsoudilo Dolores & spol. do role pouhých předskokanů. Jistě, kotel na Cranberries byl velikánský, "Zombie" sborově odzpívaná a od půlky setu se dokonce frontwoman kapely dala i poslouchat, ale nepříjemně řezavý zvuk kytar a skřehotání pěnice byl ve srovnání s následujícími hudebními orgiemi až směšný. Afro Celt Sound System nabídli stoprocentní zábavu, v níž se mísila Afrika s Irskem, tradiční akustické nástroje s tvrdou elektronikou a hlavně pohled na skákající dav v bouři byl úchvatný, déšť nedéšť.

Newyorská scéna, jak už bylo řečeno, byla největším přínosem festivalu a kupodivu velmi dobře fungoval jediný jmenovatel, město zvané také Big Apple. Jinak to byla hudební čísla "každý pes, jiná ves", swing, funky, punk. V sobotu málem srovnali novou stage se zemí punkýši Marky Ramone’s Blitzkrieg a v neděli funky úderka Brooklyn Funk Essentials, koncentrát nakažlivé energie, který zvedl ze židlí i barovou část u stolků.

Nezapomenutelným emocionálním zážitkem byl koncert Reginy Spektor. Přiznám se, že nevím, jak mám popsat její koncert, ale kdyby nenásledovalo vystoupení hvězdy největší, sbalím pláštěnku a jdu, protože to bylo absolutní. Nádherný hlas, prožitek až na kost, ponoření do hudby, křehký zvuk nástrojů a nezanedbatelný tragický podtext (v průběhu turné zemřel Reginin třetí doprovodný muzikant) udělal z tohoto koncertu vrchol festivalu. A nenechme se zmást - tahle křehká žena, jež teňounkým hláskem říkala: "Děkuji," si rázně sjednala pořádek, když přerušila jednu píseň a důrazně požádala jakéhosi vetřelce, ať opustí její pódium.

Iggy Pop byl samozřejmě naprostým protipólem Reginy. Punkové zvíře, lascivní, hrubý, jenže s takovým charismatem, že udržel v nadšeném davu i diváky, kterým jinak hlasitý bordel The Stooges pranic neříká. Bylo fascinující dívat se na něj, na trhavé pohyby, obličeje, gesta a přitom si s ním zařvat: "Now I wanna be your dog!" nebo: "No Fun!" Na šipku tentokrát nedošlo, ale na pódiové tanečky fanoušků ano - a byla to ohromná zábava. Mimochodem, kdyby se chtěli The Cranberries přiučit, jak má znít rocková kytara, koncert The Stooges byl ideálním místem na školení.

Sobotně-nedělní objevy a tutovky Dana Hájka

Třetí festivalový den přinesl nejdříve tropickou párty pod rozpáleným sluncem. Alejandro Toledo & The Magic Tombolions probudili i toho posledního spáče, který se nestihl pořádně probrat po páteční noci. Divoká výprava napříč styly s kořeny ve Fanfare Ciocarlia, Alejandro jako vrchní kapelník nenechal nikoho vydechnout. Málokdo jen tak polehával ve stínu, cikánský temperament bude mít vždy své kouzlo a podmanivou energii. To naopak Čechomor vsadil na svou jistotu, která se mu neoplatila. Po krátké chvilce vše sklouzlo do strojové rutiny s minimem kontaktu s publikem, bavily se jen první řady, zbytek jen přikukoval a popíjel tekutiny. Jejich lidovky mají svá omezení a na rozhicované ploše u hlavní scény tomu prostě něco chybělo.

Grónská zpěvačka Nive Nielsen přinesla svěží pohodu s inuitským nádechem. Koncert začala se svým oblíbeným ukelele, to později vyměnila za klasickou akustickou kytaru, pevně stojíc v kramflecích díky kapele za zády. Její písničky byly křehké, pohladily, příběh za příběhem k zamyšlení a poznání nových koutů naší planety. To mladíci z Mokoomby vsadili na svou muzikálnost a nasazení. Afrobeat a hudba národa Tongo spojená se synchronizovanými tanečky této party naplno bavily. Rázem tu byla pestrost Afriky plné barev a nálad. Mokoomba svými rytmy hýbali početným publikem, které je podporovalo a hnalo k maximálnímu nasazení, ta alchymie byla patrná v každém taktu.

A Hawk And A Hacksaw se ani nestihli rozehrát a už tu byla první bouře, která v následné vlně roztrhala plánovaný program; tím například úplně odpadlo vystoupení Brendana Perryho a T.O.P. Dream Company svým našlápnutým funky groovem bavili totálně promáčenou skupinu lidí na OKD Czech scéně. Jaga Jazzist však před nimi stihli odehrát většinu setu bez jediné kapky, i když v závěru již pořádně pršelo a jeden záblesk blesku na moment zhasl celý areál Černé louky. Kdo však vydržel, nelitoval, neb spojení elektroniky, jazzu a avantgardy sršelo statickou silou a hráčskou zručností. Výběr toho nejlepšího i několik málo kousků z novinky "One-Armed Bandit" - vyrovnaná to nádoba zvukových pochutin do noci plné života.

Promočená neděle dělala velké divy. Cirkus Ponorka alias Honza Ponocný zápasil se svou porouchanou kytarou. Přesto se svými krabičkami a umem dokázal vítězit a bavit publikum. Došlo i na repete s "Wicked Game" Chrise Isaaka hozeným do houpavého reggae, jen ono přivolávání paprsků slunce jaksi nefungovalo. Tomáš Klus pro změnu odrušil hned tři kytary (z nichž jedna byla i jeho spoluhráče Jirky Kučerovského), vždy praskla jedna struna a od Jirky přišlo nejedno rýpnutí, že Tomáš neumí hrát na pět strun. Ale stále zbývalo ukulele, parťákova elektrická kytara a hrnec improvizačního talentu hlavního aktéra. Tedy nuda nebyla, zábava kulminovala se všemi vrcholy, a když došlo na konec setu, publikum tuto sehranou dvojici nechtělo pustit z pódia. Jen tedy netuším, zda vyšly chlebíčky na všechny případné zájemce (hned v úvodu jsme na ně byli pozvání), a nejenom já se stále musím ptát, kde to ten kluk z Třinca bere, tolik fórků, bezprostřednosti a rýmovaček.

Příjemným útočištěm se stala Kostelní scéna, kde stále panovaly téměř tropy oproti venkovní nevlídnosti. Please The Trees sem zapadli skvěle, atmosféra k jejich zasněným kompozicím náležitě pasovala; došlo i na několik písniček z nové desky "Inlakesh". Iarla O'Lionáird (se svým dvoučlenným doprovodem) při svém komorním koncertu byl stále pln zážitků ze sobotní noci s Afro Celt Sound System, kdy viděl hodně padající vody, hodně promočených lidí, kteří je nenechali na pódiu ve štychu, prý nezapomenutelné. Ve své hodince však zahalil emoce do temnoty, smutku a nenaplněné lásky - starodávné tradicionály v gaelštině ve skvostném provedení sice chvílemi po náročných předchozích dnech nejednoho posluchače uspávaly, ale panovala určitá magická aura nad jeho talentem. Úžasný to relax a posun do spirituálních rovin, i ty dvě zapálené svíce měly své opodstatnění, jeden z dalších vrcholů letošních Colours.

Na závěr bych z posledního dne festivalu vypíchl ještě dvě jména: Etna Kontrabande pro jejich živelný nástup a hodně přátelský výstup, který dodal pořádný odvar ska a reggae. A pak Sophie Hunger, která přes svůj nízký věk a křehkost uhranula plnou louku přihlížejících. Tato písničkářka dokáže brilantně balancovat na pomezí několika stylů, přesto jí to asi nejvíc sluší za klavírem nebo s kytarou v ruce. Průlet dosavadní tvorbou a nečekané zakotvení u desky "1983" (dle roku jejího narození) si získalo Ostravu všemi způsoby. Hořkosladkost reality a protipól zasněných sekvencí se u ní prolínají jako na běžícím pásu, jako by ona malá Alenka v říši divů nalezna velké bohatství, které ukazuje všem, které potká, a bez vyžádání, hodně sympatické a asi největší objev, který jsem si zde možná i nečekaně našel.

Počasí si tento rok s pořadateli i návštěvníky Colours Of Ostrava zase trochu pohrálo. To ovšem nic nemění na tom, co tady píšeme každý rok - bylo to výborné a zdaleka se nedá stihnout všechno. Nedivme se, že bylo vyprodáno, lidi sem jezdí kvůli atmosféře a kvůli objevování nové skvělé hudby, ani nemusí být na plakátech těmi největšími písmeny.