Návštěvností sice trhli The Prodigy, protože louka byla zaplněná po celé své ploše, nicméně o nějaké strhující atmosféře si mohli nechat jen zdát. On je to vlastně už takový kolorit, který loni naťukli Arctic Monkeys. Češi si rádi zajdou na headlinera, ale spíš z povinnosti, protože se o tom mluví v médiích a tvoří se kolem jmen aura něčeho výjimečného. Sami však Muse naposlouchané neměli, případně znali nějaký singl, ovšem zvědavost samotná tentokrát rozmačkala fanoušky. Pamatujete na rozskákaný set ve vyprodaném Wembley, který vydali na DVD pod názvem "Haarp"? O tom si mohli v Hradci nechat jen zdát. Tady se pozorovalo.

Ale nejskloňovanější kapela festivalu se tím rozhodit nenechala a troufám si tvrdit, že se jim nakonec hrálo moc dobře. S otvírákem "Uprising" se rozjela promakaná audiovizuální show, která pro fanoušky neměla slabší chvilku, ale pro nezaujaté diváky mohla být rozpačitá. Megalomanie a pompéznost, nebo stoupnutí slávy do hlavy a nabubřelost? Záleží na úhlu pohledu. Když rozjeli hlukovou stěnu "Supermassive Black Hole" s tvrdou basovou linkou, asi těžko byste mohli polemizovat, zda jsou momentálně jednou z nejlepších stadionových kapel. A leaserová exhibice při následující "MK Ultra" už jen symbolicky podtrhla dojem z kapely, co zkrátka ví, co dělá. Zdánlivě nahodilé exhibice totiž byly vždy dopředu domluvené, jakkoliv se někdy zdálo, že Muse přechází do jamování. Nikoliv, vždycky se jednalo o promyšlenou koncepci, jejíž páteř tvořila muzika a tvář formovaly efekty, projekce a světelná show. Matthew Bellamy za celý koncert promluvil jen jednou, když řekl srdceryvnou historku o tom, že... nikdy nehráli v České republice. Potom už veškerá slova, kterých bylo zhruba tolik jako počet nemluvňat na Rock For People, obstaral bubeník Dominic Howard.

Oni ale nepotřebovali slova. Setlist, který k uspokojení fanoušků tvořila i starší tvorba, byl totiž vyvážený. Především díky přechodům mezi pomalými pasážemi a nabroušenými kytarami, co Matt střídal s těžko zachytitelnou rychlostí. Hrál přesně tak, jak se od něj čekalo. Čili chilli stylem. On je totiž absolutní špičkou v oboru, svými kratičkými sóly nenudí a za jednu píseň je schopen udělat hned několik kytarových přechodů. Pokud k tomu přičteme hlasové exhibice a výšky, jež něžně protínaly hrubé zvukové clony, bylo vymalováno. To, co se od Muse čeká, totiž Hradec dostal. Publikum pak více reagovalo na novější kousky.

K absolutním vrcholům ale patřila "Undisclosed Desires" a senzační "Starlight". Mrazení v zádech z popové hudby přetransformované do umění. Rock povýšený na operu. Vážná hudba na kytary. Absolutní hráčská preciznost a pokus konkurovat s pop-rockovou kapelou třeba Amadeovi. Když už bylo jasné, že se blížíme do finiše, zazněla melodie na harmoniku z filmu s nejkrásnějším názvem na světě - "Tenkrát na západě". A volně se přelila do vygradované "Knights Of Cydonia". Davový zpěv a dokonalý posluchačský orgasMuse, který dostál svého vyvrcholení v úplném závěru, kdy se z pódia vyvalila masa kouře a Muse za neadekvátního potlesku zmizeli. Jenže pro ty, co jejich desky znají, odehráli jistě koncert, který se vryje do paměti.

Emocemi nabitá show: možná megalomanská, ale každopádně důvěryhodná a krásná. Prostě jsou to umělci, no a co?! Jsem přesvědčen, že jsou. A navíc to myslí s tím vším divadlem kolem upřímně, a to se cení. Nudilo vás to? Váš problém. Oni dali to, co umí nejlíp, dál už je to jen o vkusu...