Zapomeňte na všechny spekulace ohledně Tylerova odchodu i na jeho údajnou závislost na lécích proti bolesti a následnou odvykačku. Aerosmith přestali zbytečně řečnit a rozjeli se na turné. Do Prahy přivezli nálož hitů, zábavnou show a spoustu energie. Že by adept na rockovou událost ro(c)ku?
Live: Aerosmith
support: Gate Crasher
místo: O2 Arena
datum: 1. července 2010
setlist: Love In An Elevator, Back In The Saddle, Falling In Love (Is Hard On The Knees), Eat The Rich, Pink, Livin' On The Edge, What It Takes, Jaded, Mama Kin, Cryin', Rag Doll, Stop Messin' Around, I Don't Wanna Miss A Thing, Sweet Emotions, Baby, Please Don't Go, Draw The Line / Dream On, Walk This Way, Toys In The Attic
Fotogalerie
© Petr Klapper / musicserver.cz
Zatímco se mnohé ikony rockové muziky postupně (a potupně) stávají karikaturami sebe samých, obrysy
Aerosmith zůstávají i po čtyřiceti letech nezkreslené a skutečné. Však to také bardi z Bostonu vymysleli chytře. Po poslední pořádné desce "Nine Lives" se podle hesla
Kdo na nic nesáhne, nic nezkazí raději nikam nehrnou. (Následující a zatím poslední autorskou nahrávkou "Just Push Play" toho naštěstí příliš nezkazili.) Už třináct let se tedy drží v jakémsi vakuu a těží ze starých dobrých let. O pouhém "dojezdu" však nemůže být ani řeč. Oproti těm, kteří po právu slýchávají výrazy jako
staré železo nebo
vykopávka, jsou totiž stále přesvědčiví a na pódiu dostatečně čilí.
Steven Tyler je borec! To je základní a zcela zásadní informace, kterou byste měli pro začátek vědět. Pravda, už má sice svůj věk (třeba texty si pro všechny případy nechává pouštět na malé obrazovce), to ovšem neznamená, že by ztratil něco ze svých předností. Díky své osobitosti mu ani nedalo příliš práce, aby si získal publikum a s naprostým přehledem předvedl několika přítomným generacím, jak se dělá show. Přitom nešlo ani tak o veselé pódiové gagy (třeba klasický monstrózní říhanec v závěru "Eat The Rich", vyhrávky na foukací harmoniku nebo chmatání Joeovi Perrymu do kytary) - tenhle chlapík to má zkrátka v sobě.
© Petr Klapper / musicserver.cz
Přestože by vás dost možná opil rohlíkem, neomezil se jen na své škleby a grimasy (nutno říci, že v tomto ohledu jej příroda opravdu velmi dobře vybavila), ale předvedl zejména jisté pěvecké představení. Kromě odfláknuté "Cryin'" nemělo jeho vystoupení jedinou chybičku. To vše v odpovídajícím nasazení a pobíhání se střapatým mikrofonem tam a zase zpátky. Tyler byl ve formě, dokonce ve skvělé formě. Když v závěru dozněl poslední přídavek, stále překypoval energií a stěží byste věřili, že má za sebou náročný dvouhodinový set. Kolik že mu je? Dvaašedesát?
Velký podíl na celkovém zážitku měla obří obrazovka za pódiem. Tyler se totiž často kamarádil s pány kameramany a ti zase měli smysl pro detail, a diváci tak často nevěděli, kam s očima. Do O2 Areny zavítala také Tylerova dcera Liv. Plakala, pár chlapíků zatím zachraňovalo zemi, hrdina osamoceně umíral v raketoplánu a hlavně se srdceryvně zpívalo "I Don't Wanna Miss A Thing". A věřte nebo ne - tenhle filmový doják vyzněl opravdu působivě. Na řadu přišly i jiné slavné balady, také bluesové vyhrávky, rychlejší rytmy... Poměli se všichni.
© Petr Klapper / musicserver.cz
Svůj prostor pro šaškárny dostali i ostatní.
Joe Perry třeba v závěru páskem od kalhot zbičoval svoji kytaru a bubeník Joey Kramer během svého bubenického sóla zahodil paličky do davu a konec odbouchal rukama. Bylo by však nefér považovat
Aerosmith pouze za bandu showmanů - na to jsou v kapele příliš dobří muzikanti, přesněji řečeno dva výše zmiňovaní. Druhý kytarista Brad Whitford oproti tomu působil spíše do počtu a stejně neviditelný byl i basák Tom Hamilton.
Dařilo se na všech frontách - kromě koncertní i na té organizační. Zástupy davů odsýpaly, zdravotníci posílali vodu (trochu nepochopitelně ještě dřív, než se vůbec začalo hrát), v hale bylo v porovnání s venkovní třicítkou příjemně a potěšili i rozehřívači
Gate Crasher. Kovář pak frnknul zpátky do nebes a lidé spokojeně domů.